18 CO 257/2022-253 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem pod bodem I určil, že žalobce [jméno] [příjmení] je dědicem po [jméno] [příjmení], narozeném [datum], zemřelém [datum], posledně bytem [adresa], [obec] (dále jen„ zůstavitel“) a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení (výrok II). 2. Soud vyšel z toho, že listina o vydědění ze dne [datum], sepsaná formou notářského zápisu, je platná a důvody vydědění žalobce podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), nebyly naplněny. Soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, vysloveným v rozsudku ze dne 28. 1. 2021, č. j. 24 Cdo 1820/2020-134, se zabýval existencí důvodů vydědění, resp. existencí okolností směřujících k naplnění důvodů vydědění, k okamžiku smrti zůstavitele. 3. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, jímž se domáhá změny rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá. Namítá, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a nepřihlédl ke skutečnostem, které žalovaný (odvolatel) tvrdil, a neprovedl jím navržené důkazy. Za nesprávný, resp. neodpovídající provedenému dokazování, považuje závěr soudu prvního stupně, že žalobce se o zůstavitele dostatečně zajímal. Zpochybňuje přitom zjištění učiněná z výpovědí svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] s tím, že oba svědci měli o vztahu zůstavitele a žalobce pouze zprostředkované informace, osobně se se zůstavitelem neznali. Za nevěrohodná považuje písemná vyjádření [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], jakož i čestné prohlášení [jméno] [příjmení], neboť všechna vyjádření obsahují podobné slovní obraty a osoby, které měly vyjádření sepsat, se se zůstavitelem dlouho před jeho smrtí osobně nesetkaly. Naopak soud prvního stupně dostatečně nezohlednil výpověď svědkyně [příjmení], která má podle odvolatele zásadní význam pro posouzení dané věci, neboť svědkyně [příjmení] byla se zůstavitelem před jeho smrtí v každodenním kontaktu. Fotografie z pohřbu zůstavitelovy manželky je podle odvolatele účelově vytvořeným důkazem, který nevypovídá nic o vztahu žalobce a zůstavitele; odvolatel v této souvislosti navrhl, aby odvolací soud provedl důkaz konverzací z aplikace [příjmení] mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], který v řízení před soudem prvního stupně nebyl proveden. Za„ účelový“ odvolatel označuje rovněž nepodepsaný a nedatovaný dopis, který měl žalobce zůstaviteli napsat v době před zůstavitelovou smrtí. 4. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání navrhl, aby byl napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen, neboť skutkový závěr soudu prvního stupně odpovídá provedenému dokazování. Podle žalobce odvolatel neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, z nichž dovozuje nevěrohodnost zpochybněných svědeckých výpovědí. Pokud odvolatel považuje dopis žalobce adresovaný zůstaviteli za účelový, poukazuje žalobce na to, že právě odvolatel tento dopis předložil soudu k důkazu. Z výpovědi svědkyně [příjmení], kterou odvolatel označuje za zásadní, podle žalobce vyplývá, že o zůstavitele bylo v závěru jeho života postaráno. 5. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné odvolací lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jeho vydání předcházející. 6. Z obsahu spisu soudu prvního stupně vyplývá, že předmětná žaloba byla podána na základě usnesení Okresního soudu ve [obec] ze dne 12. 11. 2018, č. j. 33 D 519/2016-70, vydaného v řízení o pozůstalosti po [jméno] [příjmení], narozeném [datum], zemřelém [datum], posledně bytem [adresa], [obec] (dále opět jen„ zůstavitel“), kterým byl vyděděný pozůstalý syn [jméno] [příjmení], zpochybňující důvodnost vydědění, odkázán podle § 170 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ z. ř. s.“), k podání žaloby ve sporném řízení. Zůstavitel pořídil dne [datum] formou notářského zápisu listinu o vydědění, kterou vydědil svého syna [jméno] [příjmení] (žalobce) z důvodu, že o něj trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, a že mu v rozporu s dobrými mravy neposkytuje potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří a v jiných závažných případech. V listině o vydědění uvedl:„ můj syn, [jméno] [příjmení] se se mnou více jak 5 let nestýká, nekomunikuje se mnou, nejeví o mne žádný zájem a po celou tuto dobu mi nenabídl a ani neposkytl žádnou pomoc. Nepřeje mi k narozeninám ani svátkům, a pokud dojde k osobnímu setkání mimo mé bydliště, nikdy mne nepozdraví. Jsem dlouhodobě nemocný, několik dnů v měsíci pobývám v nemocnici. Přesto se můj syn [jméno] [příjmení] o můj zdravotní stav nezajímá a nesnaží se mi mou těžkou osobní situaci ulehčit. Výslovně uvádím, že se toto vydědění vztahuje i na potomky mého syna [jméno] [příjmení] a na potomky těchto potomků.“ 7. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování a (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 28 C 369/2018-59, určil, že žalobce je dědicem po zůstaviteli. Důvodnost vydědění, resp. existenci skutečností naplňujících důvody vydědění přitom zkoumal ke dni sepsání listiny o vydědění. Citovaný rozsudek, jakož i (potvrzující) rozsudek podepsaného soudu ze dne 14. 11. 2019, č. j. 18 Co 124/2019-91, zrušil k dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, č. j. 24 Cdo 1820/2020-134, a uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval existencí důvodů vydědění, resp. existencí okolností směřujících k naplnění důvodů vydědění, k okamžiku smrti zůstavitele. 8. Podle ustanovení § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“), při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele. 9. Podle § 3070 věta první OZ, zemře-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho pořízení pro případ smrti předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu. 10. Podle § 3072 OZ zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho prohlášení o vydědění právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu. 11. Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku ze dne 28. 1. 2021, č. j. 24 Cdo 1820/2020-134, dovodil, že z přechodných ustanovení OZ vyplývá základní pravidlo, podle nějž vznik právního poměru založeného právním úkonem učiněným před [datum] se i po tomto datu posuzuje podle obč. zák. Pro dědické tituly zakládající právní poměry dědění připojil zákonodárce k tomuto pravidlu v ustanoveních § 3070 a § 3072 OZ výjimky, podle nichž se považují za platná i pořízení pro případ smrti a prohlášení o vydědění, která by podle právních předpisů, platných v době jejich pořízení, platná nebyla, nové právní úpravě však vyhovují. Zcela zjevně jsou tak (z pohledu pořizovatele) preferovány mírnější požadavky na tyto právní úkony tak, aby byla respektována vůle zůstavitele, bez ohledu na to, zda byl právní úkon učiněn před [datum] nebo se jedná o právní jednání po tomto datu, když byl úmysl zůstavitele v obou případech stejný, tj. ustanovit dědice či vydědit svého potomka. Jde tak o promítnutí výkladového pravidla, které je součástí ustanovení § 1494 odst. 2 OZ, že závěť (a tedy i vydědění, srov. ustanovení § 1649 OZ) je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, i na dřívější právní úkony. 12. Pokud tedy zákonodárce po [datum]„ učinil platnými“ ta pořízení pro případ smrti a vydědění, které v době pořízení platnými právními úkony podle tehdejší právní úpravy nebyly (ať již z hlediska formy nebo obsahu), a postavil je tak na roveň právním jednáním učiněným podle OZ (který neobsahuje žádné časové omezení, k němuž by měly být zjišťovány zákonné důvody pro vydědění, jež se za předcházející právní úpravy dovozovaly z ustanovení § 873 obč. zák.), nemůže s tím být v nesouladu zjišťování existence důvodů vydědění potomka nejen za dobu před pořízením vydědění, ale i poté. 13. Podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. a/, b/ obč. zák. zůstavitel může vydědit potomka, jestliže v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl. 14. Z důkazů provedených soudem prvního stupně, uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku, dospěl odvolací soud, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.), k závěru, že soud prvního stupně zjistil náležitě skutkový stav věci, když z jednotlivých provedených důkazů učinil správná zjištění a vyvodil z nich správné skutkové hodnocení věci.