27 CO 86/2022-133 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 46 286 Kč s 8,25 % úroky z prodlení z částky 50 023 Kč od [datum] do [datum], z částky 46 286 Kč od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty 15 432,13 Kč a 95,92% úroků z částky 39 631,44 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 188 870 Kč, a to z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaný podepsal [datum]; následně žalobce zaslal žalovanému oznámení o schválení úvěru. Sjednaný úvěr ve výši 40 000 Kč, který byl vyplacen na účet uvedený ve smlouvě, se žalovaný zavázal splatit spolu s 95,92% úroky (nominální úroková sazba) ve 48 měsíčních splátkách po 3 737 Kč, počínaje prosincem 2019, podle splátkového kalendáře tvořícího přílohu oznámení žalobce o schválení úvěru. Žalobce uvedl, že schopnost žalovaného úvěr řádně hradit prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalovaného i z jiných zdrojů (zejména se jednalo o doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Rovněž ověřoval úvěrovou historii žalovaného v databázích [příjmení] a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Dále prověřil, že žalovaný ani jeho zaměstnavatel nebyli v době žádosti evidováni v insolvenčním rejstříku, žalovaný neměl předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, neměl neplatný průkaz totožnosti a obchodník s ním jednající doporučil úvěr ke schválení. Žalovaný zaplatil pouze 4 splátky po 3 737 Kč (14 948 Kč). V důsledku prodlení o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné [datum] došlo ke dni [datum] k automatickému zesplatnění celého úvěru (bod 6.3 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění celá dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí tzv. nové jistiny úvěru ve výši 49 107,27 Kč, kterou byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Jelikož tuto povinnost nesplnil, domáhal se žalobce zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou od [datum], kterou ke dni vyhotovení žaloby [datum] vyčíslil na 15 432,13 Kč. Po zesplatnění úvěru uhradil žalovaný ([datum]) částku 3 737 Kč a ke dni podání žaloby tak nová dlužná jistina činila 45 828,27 Kč. Dále žalovaný neuhradil pojištění ve výši 458 Kč (viz Příloha [číslo] smlouvy). Žalobce podotkl, že dle § 9 zákona č. 177/2020 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19, mu za dobu od [datum] do [datum] nevzniklo právo na platby sjednané nebo stanovené pro případ s prodlením žalovaného s plněním peněžitých dluhů vyplývajících ze smlouvy o úvěru (tj. smluvní pokuty, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného a úroků z prodlení). 2. Žalovaný byl po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil. 3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 21 315 Kč s 8,25% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (I. výrok). Žalobu zamítl co do částky 24 971 Kč, smluvní pokuty 15 432,13 Kč a 95,92% úroků z částky 39 631,44 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky 188 870 Kč (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladu řízení (III. výrok). Doplňujícím rozsudkem zamítl žalobu co do 8,25% úroků z prodlení z částky 50 023 Kč od [datum] do [datum] a z částky 24 971 Kč od [datum] do zaplacení. Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), na jejímž základě byla dne [datum] žalovanému vyplacena částka 40 000 Kč. Schopnost žalovaného úvěr splatit byla ověřena z dokladů o příjmech žalovaného, výpisu z bankovního účtu, jeho prohlášení a z údajů v nebankovních registrech. Žalovaný nesplnil povinnosti ze smlouvy, když řádně a včas nehradil předepsané splátky; proto byl úvěr předčasně zesplatněn. Ke dni zesplatnění činila nová jistina úvěru 45 827,27 Kč. Soud prvního stupně dále odkázal na závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2019, č. j. 25 Co 296/2019-95, kdy soud dovodil, že„ s ohledem na sjednanou sazbu úroků (97,09 %) je nutno považovat úvěrovou smlouvu jako celek za absolutně neplatnou. Současně je smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch věřitele. Uzavřel, že v jím projednávané věci je nerovnováha ve smlouvě tak významná, že ujednání smlouvu je nutno hodnotit jako obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Dodal, že ze strany žalobce se ve své podstatě jedná o obchod s chudobou a jeho jednání tak nemůže požívat právní ochrany. Uvedené okolnosti pak brání tomu, aby ujednání o výši úroků bylo možno posuzovat samostatně.“ Soud prvního stupně bez dalšího konstatoval, že tyto závěry dopadají i na nyní projednávanou věc a smlouva uzavřená mezi účastník je tak absolutně neplatným právním jednáním. Dospěl tedy k závěru, že důvodný je pouze nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) ve výši 21 315 Kč (rozdíl mezi poskytnutou částkou 40 000 Kč a zaplacenou částkou 18 685 Kč) se zákonnými úroky z prodlení a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že v řízení převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. 4. Proti části II. výroku rozsudku, ve spojení s doplňujícím rozsudkem, a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Navrhl, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit částku 16 319 Kč s 8,25% úroky z prodlení z částky 20 056 Kč od [datum] do [datum] a z částky 16 319 Kč od [datum] do zaplacení, smluvní pokutu 15 432,13 Kč a 8,34% úroky z částky 39 631,44 Kč od [datum] do [datum] a z částky 36 718,33 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky 188 870 Kč, a dále, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány platně, v zákonných limitech. Poukázal na to, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že se úroková míra pohybuje ve vyšším rozmezí než u bankovních subjektů, a to s ohledem na vyšší rizikovost. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž byly rozporné s dobrými mravy posouzeny úroky přesahující čtyřnásobek obvyklé úrokové míry. Současně zdůraznil, že podle Nejvyššího soudu má být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úroková sazba v době uzavření předmětné smlouvy činila (u kreditních karet) 24,17 %, žalobcem požadované úroky 95,92 % tak činí pouze 3,97násobek nejvyšší úrokové sazby. Vyzdvihl, že smluvní strany vstupují do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle a je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se účastníci dohodli na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinili po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že souhlasí se smluvními ujednáními, v okamžiku uzavření smlouvy proti smluvním úrokům ničeho nenamítal, finanční prostředky přijal a zavázal se je splatit za podmínek ve smlouvě uvedených. V případě, že by neměl zájem o jejich poskytnutí, pak v souladu se zásadou autonomie vůle nemusel smlouvu uzavírat. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/2003 vyzdvihující prioritu výkladu zakládajícího platnost před výkladem zakládajícího neplatnost smlouvy, jsou-li možné oba výklady. Ačkoliv je žalobce přesvědčen o zákonnosti sjednaných podmínek úvěru, v případě, že soud dospěl k závěru, že výše úroků odporuje dobrým mravům, bylo jeho úkolem tento úrok moderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou (§ 2395 a 1802 o. z.). I přes přesvědčení o platném sjednání úroků žalobce nyní požaduje úroky pouze ve výši 8,34 %. Nadále je přesvědčen i o opodstatněnosti svého nároku na smluvní pokutu sjednanou v souladu s § 122 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Vyslovil pochybnosti o správnosti postupu soudu, který započetl žalovaným uhrazené částky na vyplacenou jistinu s tím, že vzhledem ke znění § 2993 o. z. mu měla být v rámci vypořádání bezdůvodného obohacení přiznána částka 39 631,44 Kč se zákonnými úroky z prodlení, odpovídající zbývající původní dlužné jistině úvěru. Ke stejnému závěru došel např. Krajský soud v Ostravě ve svých rozsudcích č. j. 75 Co 71/2020-84 a č. j. 75 Co 20/2021-77 nebo Okresní soud v Olomouci ve věci č. j. 12 C 187/2021-85. 5. Žalovaný se k odvo