28 CO 196/2021-138 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 70 148 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 12 560,02 Kč, 10,99% úrok ročně z částky 74 069,49 Kč od [datum] do [datum], 8,25% úrok ročně z částky 74 069,49 Kč od [datum] do zaplacení, 8,25% úrok z prodlení ročně z částky 80 371,73 Kč od [datum] do [datum] a z částky 10 223,73 Kč od [datum] do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 14 765 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (III. výrok). 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, a to do II. a III. výroku. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že nevyhodnotila řádně a s odbornou péčí úvěruschopnost žalované ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalovaná v úvěrové žádosti deklarovala, že je svobodná a bezdětná a její čistý měsíční příjem ze zaměstnání činí 20 000 Kč. Příjem žalované byl ověřen prostřednictvím výpisů z jejího bankovního účtu za období od února do dubna 2020. Žalovaná v žádosti uvedla měsíční výdaje 4 000 Kč, které byly verifikovány prostřednictvím jejich porovnání s normativními náklady na bydlení a životním minimem. Platby na další závazky klienta byly zjišťovány prostřednictvím úvěrových registrů NRKI/BRKI. Žalovaná v době jednání o uzavření předmětné smlouvy o úvěru měla pět závazků z osobních úvěrů a jeden závazek ze spotřebního úvěru se splátkami v celkové výši 7 054 Kč měsíčně. Po zohlednění verifikovaných příjmů a výdajů, kdy na výdajové straně žalobkyně počítala s částkou 8 732 Kč odpovídající součtu normativních nákladů na bydlení a životního minima, byla stanovena disponibilní částka 4 122 Kč, která převyšuje měsíční splátku poskytnutého úvěru ve výši 1 426 Kč. Přitom ekonomický model, který vyhodnocuje úvěruschopnost klienta, stanovil disponibilní příjem nižší, než klientem deklarovaný (16 000 Kč). Žalobkyně, která má za to, že dostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované, navrhla, aby odvolací soud napadený II. výrok rozsudku změnil a žalobě vyhověl. 3. Žalovaná se k odvolání, které jí bylo doručeno dne [datum], nevyjádřila. 4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba] [anonymizováno], se v žalobě, která byla soudu doručena dne [datum], domáhala po žalované zaplacení částky 82 708,02 Kč s 10,99% úrokem ročně z částky 74 069,49 Kč od [datum] do [datum], s 8,25% úrokem ročně z částky 74 069,49 Kč od [datum] do zaplacení a s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 80 371,73 Kč od [datum] do zaplacení. Uvedla, že dne [datum] byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které žalované poskytla peněžité prostředky ve výši 75 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr společně s úrokem v sazbě 10,99 % ročně, s poplatkem za zprostředkování úvěru ve výši 1 500 Kč a pojistným v měsíčních splátkách po 1 426 Kč. Dne [datum] došlo k předčasnému zesplatnění úvěru, když se žalovaná ocitla v prodlení s úhradou dvou splátek za sebou. Ke dni zesplatnění činila dosud nezaplacená jistina úvěru 74 069,49 Kč, neuhrazený poplatek za zprostředkování úvěru 495,51 Kč, smluvní pokuta 2 000 Kč, dlužné pojistné 348 Kč a úrok 3 458,73 Kč. Žalobkyně požadovala ode dne následujícího po zesplatnění pokračující úroky a úroky z prodlení z neuhrazené jistiny navýšené o úrok a smluvní pokutu. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě údajů a podkladů, které poskytla žalovaná a žalobkyně tyto informace ověřila za použití nezávisle ověřitelných zdrojů. Primárním podkladem pro ověření příjmů žadatele jsou výpisy z bankovního účtu. Deklarované výdaje žalobkyně porovnala s normativními náklady na bydlení a s částkou životního minima a ohledně případných dalších závazků žalované žalobkyně vycházela z tvrzení žalované a čerpala rovněž informace z dostupných bankovních a nebankovních registrů, insolvenčního rejstříku a registru SOLUS. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, po celou dobu řízení zůstala nečinná. 6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem. Uvedl, že se zabýval, zda žalobkyně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované. Byť si zajistila dostatečné podklady k posouzení schopnosti žalované úvěr splácet (údaje vyplývající z výpisů z účtu za období od [datum] do [datum]), tyto nevyhodnotila s odbornou péčí ve smyslu § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Pokud by tak učinila, nemohla by žalované poskytnout úvěr ve výši 75 000 Kč v situaci, kdy, jak se z výpisů z jejího účtu podává, přinejmenším od února 2020 byla schopna hradit své výdaje a splácet své dluhy jen díky postupnému zadlužování se. Žalovaná v době poskytnutí úvěru splácela dalších šest úvěrů. Přestože žalované byly dne [datum] a [datum] vyplaceny na účet dva úvěry ve výši 60 000 Kč, v okamžiku, kdy dne [datum] žádala o úvěr u žalobkyně a předkládala jí výpis z účtu, tento vykazoval záporný zůstatek. Je evidentní, že výdaje převyšovaly její příjmy, a to tak výrazně, že je byla schopna pokrýt úvěrem ve výši 120 000 Kč jen krátkodobě, a proto žádala o další úvěr ve výši 75 000 Kč. Žalovaná se postupně zadlužovala, což zavdávalo důvod k pochybnostem, že jakmile již nedosáhne na další úvěr, nebude schopna své dluhy splácet, což se také v létě 2020 stalo, neboť žalovaná naposledy řádně uhradila splátku za červenec 2020. Vzhledem k tomu soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované. Smlouvu uzavřenou mezi účastníky je nutno považovat za absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalovaná je povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 75 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, z níž již zaplatila 4 852 Kč a zbývá jí uhradit 70 148 Kč. V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení v zákonné sazbě s tím, že mezi stranami nedošlo ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, proto je nutno vyjít z úpravy obsažené v § 1958 odst. 2 občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“) a za den splatnosti považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění. Žalovaná byla k úhradě dlužné jistiny vyzvána výzvou ze dne [datum], a to ve lhůtě do 30 od jejího doručení, přičemž takto stanovená lhůta k plnění uplynula dne [datum] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; v řízení částečně úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly ve výši 24 608,50 Kč, z níž žalobkyni přísluší 60 % (14 765 Kč) podle poměru jejího úspěchu ve věci. Náklady řízení žalobkyně představuje zaplacený soudní poplatek 3 963 Kč a náklady zastoupení advokátem (odměna za tři a půl úkonu právní služby po 4 300 Kč v souvislosti s přípravou a převzetím zastoupení, zasláním jednoduché výzvy k plnění, podáním žaloby a účastí na jednání soudu podle § 11 odst. 1, 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., hotové výdaje 1 200 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrada za promeškaný čas ve výši 50 % z 4× 100 Kč podle § 14 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. za 4 započaté půlhodiny strávené na cestě k jednání soudu, náhrada jízdních výdajů ve výši 50 % z částky 1 225 Kč za cestu k jednání z [obec] do [obec] a zpět (170 km) vozidlem [anonymizováno] [registrační značka] s kombinovanou spotřebou 10,1 l /100 km při ceně benzinu 27,80 Kč/litr a sazbě základní náhrady 4,40 Kč/km podle vyhlášky č. 589/2020 Sb. a náhrada 21% DPH ve výši 3 583 Kč z přiznané odměny a náhrad). Náhradu za promeškaný čas a jízdné přiznal soud žalobkyni v rozsahu 50 %, neboť přijela ke dvěma soudním jednáním (sp. zn. 36 C 190/2021 a 36 C 193/2021). 7. V usnesení ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, Ústavní soud sice odmítl návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, avšak v odůvodnění poukázal na rozsudek SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, v níž SDEU rozhodl:„ vnitrostátní soudy... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice" (bod 43). "Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k zá