59 CO 252/2022-108 — Krajský soud v Brně

1. Soud I. stupně v záhlaví označeným rozsudkem určil, že nemovitá věc - pozemek [parcelní číslo], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] rodinný dům v [obec], stojící na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. a obci [obec], zapsaný na listu vlastnictví [číslo] u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Holešov, je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného v rozsahu id. 1/2 žalobkyně a v rozsahu id. 1/2 žalovaného (výrok I); žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 22.180,80 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně (výrok II) a dále mu uložil povinnost zaplatit ČR - Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 5.000 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III). 2. V odůvodnění svého rozhodnutí soud I. stupně v podstatném uvedl, že žalobkyně a žalovaný jsou v katastru nemovitostí vedeni jako spoluvlastníci předmětné nemovité věci ve společném jmění manželů. Soud I. stupně dovodil existenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě podle § 80 o. s. ř., neboť žalobkyně tvrdí rozpor mezi zápisem v katastru nemovitých věcí a faktickým stavem, neboť tvrdí, že nemovitá věc je v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Po skutkové stránce soud I. stupně považoval za zjištěné, že účastníci jsou zapsáni jako spoluvlastníci nemovité věci v režimu společného jmění manželů na základě kupní smlouvy ze dne [datum] s právními účinky vkladu práva ke dni [datum]. Žalobkyně a žalovaný byli kupujícími dle kupní smlouvy, v níž je v článku 1.2. uvedeno, že kupují předmětné nemovité věci do SJM. Žalobkyně a žalovaný se stali spoluvlastníky nemovité věci. Uzavřeli také smlouvu o hypotečním úvěru a k předmětné nemovité věci bylo zřízeno zástavní právo smluvní. Manželství účastníků bylo uzavřené dne [datum], žalobkyně podala dne [datum] návrh na rozvod, manželství dosud nebylo pravomocně rozvedeno. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 14. 1. 2022, č. j. [číslo jednací], bylo společné jmění manželů žalobkyně a žalované zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti; rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. 3. Po právní stránce soud I. stupně dovodil, že kupní smlouva ze dne [datum] byla účastníky uzavřena v době, kdy byli manželé, avšak jejich společné jmění manželů bylo podle § 148 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník platný do [datum], zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Obnova zúženého společného jmění manželů, a tedy navrácení do původního režimu by musela být provedena opět soudním rozhodnutím, případně formou notářského zápisu, k čemuž však nedošlo. Protože v době uzavření kupní smlouvy společné jmění manželů účastníků až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, k nimž nemovité věci nepatří, neexistovalo, nemohli nemovitou věc nabýt do společného jmění manželů. Jejich vůle na to nemá žádný vliv. Zápis o společném jmění manželů v kupní smlouvě byl mylným zápisem, chybou v psaní, případně nepravdivým, úmyslným jednáním jednoho z účastníků či nepochopením a neznalostí právní úpravy. Námitku promlčení vznesenou žalovaným nepovažoval soud I. stupně za důvodnou. Uvedl, že námitku promlčení nelze řešit jako dílčí otázku, když vlastnické právo se nepromlčuje a nelogickým by bylo, aby režim vlastnictví (klasický spoluvlastnický režim, režim SJM) sdílel jiný režim v případě posouzení promlčení. Takový přístup považuje soud I. stupně za nelogický, neboť stále se jedná o vlastnické právo a je nerozhodné, zda v režimu spoluvlastnictví nebo v režimu společného jmění manželů. O náhradě nákladů řízení mezi účastníků rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému uložil podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, povinnost zaplatit soudní poplatek, neboť žalobkyně byla v řízení od soudních poplatků osvobozena. 4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, jímž napadl všechny jeho výroky. Soudu I. stupně žalovaný vytýkal, že se řádně nevypořádal s námitkou promlčení. Žalobkyně od okamžiku vkladu vlastnického práva k nemovitým věcem ve formě společného jmění manželů o této skutečnosti věděla a mohla své právo u soudu teoreticky prvního dne po zápisu vkladu uplatnit. Nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. upravil nově zásadu materiální publicity a zápisů do veřejného seznamu, které jsou považovány za platné a pravdivé bez ohledu na to, jaký je skutečný právní stav věci. Rok 2014 byl přechodným rokem k tomu, aby právní subjekty uvedly do souladu právní stav se stavem zapisovaným do veřejného seznamu. Platí, že subjekt, který je ve veřejném seznamu zapsán jako vlastník nemovité věci, je právoplatným vlastníkem a je oprávněn nakládat s předmětnou nemovitou věcí bez ohledu na to, jaký je skutečný právní stav věci. Nesoulad skutečného stavu se stavem právním může být odstraněn souhlasným prohlášením a nedojde-li k tomu, je třeba podat žalobu na určení vlastnického práva. K těmto krokům měla žalobkyně přistoupit nejpozději v roce 2014, ale činí tak až v roce 2022. Na základě zásady materiální publicity jsou vlastníci zapsaní ve veřejném seznamu nuceni kontrolovat zapsaný stav, aby řádně chránili svá práva, minimálně jednou za 3 roky, tj. v obecné promlčecí lhůtě, neboť v opačném případě by došlo k promlčení ochrany jejich vlastnického práva. V tomto případě se nejedná o promlčení vlastnického práva jako takového, ale o promlčení možnosti ochrany domáhat se určení nesouladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a stavem tvrzeným. Právo žalobkyně na vyslovení ochrany a určení, že nemovitá věc nespadá do společného jmění manželů tak, jak je zapsáno ve veřejném seznamu, ale do podílového spoluvlastnictví účastníků, se dle žalovaného promlčelo. Žalovaný vytýká dále soudu I. stupně, že neprovedl relevantní dokazování k existenci naléhavého právního zájmu a neztotožnil se s jeho závěrem, že naléhavý právní zájem na určení je dán. Namítal, že naléhavý právní zájem nelze formálně bez dalšího dovozovat z toho, že se jedná o vlastnictví k nemovité věci a je tvrzen rozpor mezi stavem právním a faktickým. V tomto případě se nejedná o klasický nesoulad zápisu. Žalobkyně je spoluvlastnicí nemovitých věcí, na svých právech není ohrožena a nehrozí jí vznik újmy. O jakou konkrétní formu spoluvlastnictví se jedná, nezakládá dle žalovaného naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalobkyně se dle žalovaného snaží pouze obejít vypořádání společného jmění manželů a ulehčit si procesní pozici. Žalovaný setrval na svém stanovisku, že předmětné nemovité věci jsou součástí společného jmění manželů, při uzavření kupní smlouvy se nejednalo o opomenutí či nedorozumění, ale šlo o vůli obou účastníků, čemuž koresponduje i obsah kupní smlouvy v odstavci 1.2, návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva a žádost o poskytnutí hypotečního úvěru. Žalobkyně měla zájem, aby nemovité věci byly nabyty do společného jmění manželů, nikoliv do podílového spoluvlastnictví. Zúžení společného jmění manželů navrhla žalobkyně, žalovaný s ním vyslovil souhlas, jeho důvodem bylo získání živnostenského oprávnění žalovaného. Účelem zúžení byla ochrana žalobkyně před případnými riziky v podobě dluhů žalovaného, případně obava, že by žalovaný mohl bez vědomí žalobkyně nakládat s majetkem větší hodnoty, čemuž by musela odporovat. [obec] nemovité věci pod žádnou z těchto situací nespadá, ale majetkové postavení žalobkyně naopak zlepšuje. Proto se žalobkyně vědomě rozhodla nevyužít ochrany zúžení společného jmění a nemovitost do společného jmění manželů s žalovaným zakoupit, a tato vůle účastníků má přednost před formálním pojetím. Závěry soudu I. stupně nemají proto dle žalovaného oporu v provedeném dokazování. Žalovaný navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo změněno tak, že se žaloba zamítá, eventuálně aby rozsudek soudu I. stupně byl zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. 5. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání uvedla, že soud I. stupně provedl všechny důkazy potřebné k rozhodnutí, zjistil skutkový stav, který právně posoudil a vypořádal se i s námitkami žalovaného, které opakovaně uvádí v odvolání. Stran naléhavého právního zájmu bylo provedeno dostatečné dokazování, žalovaný v odvolání opakuje názor k zásadě materiální publicity a poukazuje na přechodné období roku 2014. Názor žalovaného má žalobkyně za nesprávný s tím, že ustanovení § 984 o. z. zavádí ochranu třetí osoby, že zapsaný stav, byť v rozporu se skutečným právním stavem, nemůže být v její neprospěch, pokud nabývá věc v dobré víře ve veřejný seznam a za úplatu. Princip materiální publicity tak chrání třetí osoby. Může být však kdykoli prolomen ochranou oprávněné osoby, která se domáhá odstranění rozporů mezi zapsaným a skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení § 985 o. z. Vlastnické právo se nepromlčuje a je proto nerozhodné, kdy k ochraně vlastnického práva oprávněná osoba přistoupí, nese ale důsledky předvídané v § 984 o. z. Přechodné ustanovení § 3034 o. z. (správně se jedná o § 3064 o. z.) odsouvá princip materiální publicity veřejného sezn