27 Co 127/2023-433 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném dne , datum, domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 207 354 Kč s 11,75% úroky z prodlení od , datum, do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 11 806 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, a to z titulu neuhrazené zápůjčky poskytnuté ve sjednané výši 110 000 Kč žalobcem žalovanému dne , datum, pro podnikatelské účely na základě smlouvy o revolvingové podnikatelské zápůjčce č. 9200129797 ze dne , datum, (dále jen „smlouva“), uzavřené se žalovaným jako podnikatelem. Žalovaný se zavázal splatit zápůjčku spolu s úroky v 60 měsíčních splátkách po 5 130 Kč, splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem srpnem 2019. Žalovaný naposledy uhradil splátku dne , datum, ; celkem zaplatil 143 630 Kč (28 splátek po 5 130 Kč). K automatickému zesplatnění zápůjčky došlo ke dni , datum, v důsledku neuhrazení 31. splátky. Žalobce v souladu se smlouvou vypočetl novou jistinu zápůjčky ve výši 164 160 Kč (tato je tvořena nezaplacenými splátkami do konce splátkového kalendáře, tedy jistinou i sjednanými úroky) a vyúčtoval smluvní pokuty sjednané ve smlouvě, a to za prodlení žalovaného se splátkami č. 31 a 32 ve výši 2 154 Kč a 41 040 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny za každý den prodlení žalovaného (pouze do dne vyhotovení žaloby) ve výši 11 806 Kč, aby souhrn uplatněných smluvních pokut nepřekročil součin čísla 0,5 a celkové výše peněžité zápůjčky dle § 122 odst. 5 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. K tomu žalobce uvedl, že byť žalovaný ve smluvním vztahu vystupoval jako podnikatel, postupoval podle uvedeného ustanovení, neboť dovodil, že formulace „dlužník, který je fyzickou osobou, avšak není spotřebitelem“ dopadá právě na situaci, kdy se jedná o fyzickou podnikající osobu.2. Žalovaný ve vyjádření k žalobě vyzdvihl, že o úvěr žádal jako spotřebitel, potřeboval jej pro svoji osobní potřebu, nikdy směrem k žalobci neuvedl, že prostředky požaduje pro podnikatelské účely, dokonce vůbec nesděloval žalobci, že je podnikatelem, žalobce si uvedené zjistil sám a sám takto koncipoval smlouvu. Při uzavírání smlouvy tak bylo zřejmé, že nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a jednání žalobce bylo vedeno pouze snahou obejít ustanovení o ochraně spotřebitele. Dále žalovaný namítl neplatnost smlouvy, když žalobce nezkoumal jeho úvěruschopnost. Současně poukázal na to, že smluvní pokuty a poplatky jsou nepřiměřené a pro rozpor s dobrými mravy neplatné. Žalovaný sdělil, že zaplatil žalobci o 33 640 Kč více, než činila zapůjčená jistina, následně však upřesnil, že vzájemný návrh na zaplacení této částky podávat nehodlá, domnívá se, že by soud měl provést zúčtování veškerých vzájemných plnění.3. Soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl (I. výrok) a zavázal žalobce nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 132 176 Kč (II. výrok). Shrnul tvrzení žalobce i obranu žalovaného a uvedl skutková zjištění z provedených listinných důkazů, svědeckých výpovědí a účastnické výpovědi žalovaného. Vzal za prokázané, že účastníci dne , datum, uzavřeli smlouvu označenou jako smlouva o revolvingové podnikatelské zápůjčce č. 9200129797 (§ 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), na jejímž základě byla žalovanému vyplacena na účet u mBank částka 110 000 Kč. Žalovaný platil splátky ve výši 5 130 Kč do , datum, , pak již nezaplatil ničeho; celkem uhradil 143 630 Kč. Soud konstatoval, že v řízení nebylo sporné, že žalovaný je a v době uzavření smlouvy byl podnikatelem na základě živnostenského oprávnění. S odkazem na § 419, § 420 odst. 1 a § 421 o. z. a judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu se velmi pečlivě zabýval otázkou, zda žalovaný smlouvu skutečně uzavíral jako podnikatel nebo spotřebitel a dospěl k závěru, že žalovaný smlouvu uzavřel jako spotřebitel. Uvedenou problematiku posuzoval z více hledisek, zabýval se tím, jakou vůli projevil žalovaný vůči žalobci (zde to byl žalobce, kdo bez žádosti žalovaného navrhl podnikatelský úvěr), přičemž z výpovědi svědka , jméno FO, , který uzavíral smlouvu za žalobce, vyplynulo, že v předmětné době ani nebylo možné, aby klient, který má podnikatelské oprávnění, „dostal“ smlouvu jako spotřebitel; , což měl soud dále potvrzeno i z jiných řízení s týmž žalobcem (viz provedené listinné důkazy – protokoly o jednání v jiných řízeních). Současně si skutečnost, zda jde o klienta – podnikatele žalobce sám ověřoval v ARESu (registru ekonomických subjektů). Za této situace soud uzavřel, že žalovaný do jednání se žalobcem vstoupil jako spotřebitel, žádným způsobem sám nedal najevo, že má zájem uzavřít smlouvu jako podnikatel ani neprojevil vůli zapůjčit si peníze pro své podnikání nebo v souvislosti s ním. Naopak bylo prokázáno, že žalovaný potřeboval peněžní prostředky pro soukromé účely. Byl to tedy sám žalobce, který pouze svým jednáním do smlouvy vložil podnikatelské údaje žalovaného (které si sám zjistil z veřejných zdrojů), a to za účelem vyloučení velmi přísných podmínek k poskytování spotřebitelských úvěrů podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ-III“) a obcházení ochrany žalovaného jako spotřebitele obecně. Soud proto shledal jednání žalobce nepoctivým a nepřiznal mu právní ochranu podle § 6 odst. 2 o. z. Žalovaný, ač disponuje živnostenským oprávněním, uzavíral smlouvu jako spotřebitel a přísluší mu tedy ochrana spotřebitele. Poté se soud s odkazem na § 86 a § 87 ZSÚ-III zabýval otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného a zhodnotil činnost žalobce ve vztahu k ověření úvěruschopnosti jako nedostatečnou a zcela formální. Žalobce se hodnocením schopnosti žalovaného úvěr splácet nezabýval, neboť vycházel z chybného právního posouzení druhu smlouvy. Byť měl k dispozici výpisy z účtu, příjmy a výdaji žalovaného se nezabýval, stejně jako se nezabýval výší jeho existujících závazků. Žalobce neprověřoval míru skutečného zadlužení žalovaného v žádné z dostupných evidencí (SOLUS, NRKI, BRKI atd.), jinak by zjistil, že i přes relativně vysoké měsíční příjmy není žalovaný schopen plnit své stávající enormní závazky (co do počtu i výše), což je ostatně důvod pro který si bere další úvěry a zápůjčky (aby ty předcházející splatil). Pro nesplnění povinnosti žalobce zkoumat úvěruschopnost žalovaného podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III posoudil soud smlouvu podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III ve spojení s § 588 o. z. jako absolutně neplatnou. Nárok žalobce neshledal důvodný ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný obdržel částku 110 000 Kč a naproti tomu zaplatil 143 630 Kč. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. K návrhu žalovaného, aby vypořádal vzniklý „přeplatek“ v částce 33 640 Kč, soud uvedl, že civilní řízení je ovládáno dispoziční zásadou a pokud žalovaný nepodal vzájemný návrh, nelze žalobci takové plnění uložit. Pokud žalovaný poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, toto na projednávanou věc nedopadá, když druhá právní věta výslovně říká, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a přiznal je úspěšnému žalovanému.4. Proti rozsudku podal odvolání žalobce a navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn, žalobě vyhověno a byla mu přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Namítl, že soud prvního stupně chybně vyhodnotil, že se jednalo o smlouvu spotřebitelskou, ačkoli z obsahu smlouvy jednoznačně plyne, že se jedná o smlouvu uzavřenou mezi dvěma podnikateli. Zdůraznil, že žalovaný byl označen identifikačním číslem, sídlem, jednalo se o zápůjčku investiční, pro podnikatelské účely (viz ve smlouvě uvedený účel zápůjčky), žalovaný byl povinen oznámit změnu obchodní firmy atd. Žalovaný v době poskytnutí provozoval živnostenskou činnost. Dále žalobce namítl, že soud nesprávně hodnotil faktické využití poskytnutých peněžních prostředků žalovaným. To, že žalovaný ve skutečnosti použil zápůjčku v rozporu se sjednaným účelem, nemůže mít vliv na posouzení jejího charakteru. Dále poukázal na rozsudek ze dne , datum, , sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že jestliže podnikatel, jakožto účastník smlouvy, uvedl ve smlouvě své identifikační číslo osoby a daňové identifikační číslo, dal tím najevo, že se smlouva týká jeho podnikatelské činnosti. Také zdůraznil, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 23 Cdo 705/2017, je spotřebitel vymezen jako osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně a za úplatu. Rozhodující pro posouze