28 Co 11/2022-347 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 67 713,25 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 11. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu o zaplacení částky 45 228,27 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 38 489,55 Kč od 11. 12. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 8,99 % ročně z částky 106 202,80 Kč od 11. 12. 2019 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 6 133,40 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (III. výrok).2. Proti tomuto rozsudku, jeho I. a III. výroku, podal žalovaný odvolání. Zdůraznil, že žalobkyně neprokázala, jak dospěla k požadované částce, a namítl, že soud prvního stupně nedostatečně zkoumal žalovaným předložená potvrzení o vkladech za období od ledna 2018 do dubna 2019. Nezabýval se tím, na co předchůdkyně žalobkyně doložené úhrady započetla a zda tyto úhrady byly započteny správně, a to za situace, kdy žalovaný tvrdil, že předchůdkyni žalobkyně uhradil více než je v žalobě uváděno. Namítl dále, že se soud prvního stupně nedostatečně zabýval námitkou promlčení a nesprávně posoudil počátek běhu promlčecí doby. Poukázal na to, že soud sice vyšel ze správného závěru, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala řádně při ověřování úvěruschopnosti žalovaného a úvěrová smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem, nesouhlasil však s jeho závěrem, že povědomí žalobkyně o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení, vyplývá fakticky až z rozsudku soudu prvního stupně. Předchůdce žalobkyně jako profesionál v dané oblasti musel nutně vědět, jaké povinnosti jsou vyžadovány při poskytování úvěru a již od uzavření úvěrové smlouvy v roce 2016, resp. od poskytnutí úvěru, musel mít vědomost i o tom, že schopnost žalovaného splácet úvěr nebyla dostatečně ověřena, že z tohoto důvodu je úvěrová smlouva neplatná a že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený I. výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.3. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že žaloba byla podána po právu a že žalobkyně dostatečně určila dlužnou částku. Žalovaný ze stejného účtu hradil vícero úvěrů a podle čísla úvěru, resp. úvěrového účtu, lze snadno identifikovat, kolik z uhrazené částky bylo konkrétně započteno na předmětný úvěr. Tvrzení žalovaného, že předmětný úvěr byl zcela uhrazen, je tudíž naprosto mylné. Žalobkyně nesouhlasila s námitkou promlčení a ohledně jejího hodnocení se zcela ztotožnila s názorem soudu prvního stupně. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden v II. výroku a v tomto rozsahu nabyl samostatně právní moci.5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se žalobou, která byla soudu doručena dne 15. 4. 2020, ve spojení s usnesením o vyloučení dvou nároků k samostatnému řízení podle § 112 odst. 2 o. s. ř., domáhala po žalovaném zaplacení částky 112 941,52 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 106 202,80 Kč od 11. 12. 2019 do zaplacení a s 8,99% úrokem ročně z částky 106 202,80 Kč od 11. 12. 2019 do zaplacení z titulu smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, uzavřené dne 4. 2. 2016 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností SberbankCZ, a.s. (dále jen „banka“). Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 160 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 2 354 Kč a z poskytnutého úvěru hradit 8,99% úrok ročně společně s poplatky, náklady a dalšími výlohami (poplatky za pojištění úvěru, zaslání upomínky, poskytnutí úvěru, správu úvěru aj.) ve výši dle platného Sazebníku poplatků. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, proto ke dni 7. 11. 2019 došlo k předčasnému zesplatnění celé části úvěru včetně jeho příslušenství. Ke dni postoupení pohledávky na žalobkyni, tj. k 10. 12. 2019, činil dluh žalovaného 112 941,52 Kč sestávající z dlužné nesplacené jistiny ve výši 106 202,80 Kč, kapitalizovaného 8,99% úroku ve výši 4 966,04 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 522,68 Kč a neuhrazených poplatků ve výši 1 250 Kč. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany banky řádně prověřena na základě potvrzení o výši příjmu ze dne 18. 7. 2014, kdy byl žalovanému poskytován první úvěr, který byl řádně splácen. Jelikož byl jeho prokázaný příjem dostačující, byly žalovanému předschváleny další úvěry. Banka vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr a s odbornou péčí posuzovala dlouhodobou finanční situaci žalovaného z hlediska jeho příjmů a výdajů. Platební morálka žadatele o úvěr či jiné negativní informace byly rovněž ověřeny v dostupných registrech ARES, BRKI a Externí exekuce. Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítl, že banka jako poskytovatel úvěru nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného a úvěrová smlouva, na niž se vztahuje zákon č. 145/2010 Sb., je proto neplatná. Argumentoval dále, že žalobkyně nedoložila, jak dospěla k žalované částce, a neuvedla ani, jak žalovaný hradil jednotlivé splátky úvěru, co konkrétně bylo zaplaceno a jak byly jednotlivé splátky na dluh započítávány. Z procesní opatrnosti žalovaný vznesl také námitku promlčení žalobou uplatněného práva.6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že banka při ověřování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala řádně, pokud při posuzování příjmů žalovaného vyšla z několik let starého dokladu o výši příjmu žalovaného, a neprověřovala rovněž jeho skutečné měsíční výdaje s ohledem na skutečnost, že zůstatek na běžném účtu žalovaného ke dni 29. 1. 2016 před uzavřením úvěrové smlouvy činil 796,21 Kč, na uvedený účet nebyla žalovanému zasílána mzda (bance tedy nemohla být známa aktuální výše příjmu žalovaného) a nebyly z něj hrazeny ani žádné běžné výdaje žalovaného. Banka podle své metodiky vypočítala, že před poskytnutím úvěru zůstává žalovanému k dispozici částka 11 542 Kč měsíčně, tomuto závěru však minimálně neodpovídá shora uvedený zůstatek na účtu žalovaného, a i proto bylo na místě zjišťovat skutečné příjmy a výdaje žalovaného. Předmětná úvěrová smlouva je tak neplatná pro rozpor se zákonem podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“) ve spojení s § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru z důvodu neposouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Poskytnuté plnění ze smlouvy soud posoudil podle § 2991 o. z. jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Banka poskytla žalovanému částku 160 000 Kč, žalovaný již zaplatil částku 92 286,75 Kč, což bylo mezi účastníky nesporné, a zbývá mu tak uhradit částku 67 713,25 Kč. V této části soud žalobě vyhověl a s ohledem na prodlení žalovaného přiznal žalobkyni i 10% úrok z prodlení ročně z uvedené částky od 11. 12. 2019 do zaplacení, přičemž počátek prodlení žalovaného je dán marným uplynutím lhůty k plnění stanovené ve výzvě (prohlášení nesplacené části úvěru za splatnou ze dne 23. 10. 2019) doručené žalovanému dne 29. 10. 2019. K námitce žalovaného, že bylo uhrazeno více, soud uvedl, že z jím předložených důkazů tato skutečnost nevyplynula. Listiny o vkladech na účet neprokazovaly, že by žalovaný určil, na splácení jakého úvěru mají být použity; nakonec ani sám žalovaný nebyl schopen tuto skutečnost blíže upřesnit a dotvrdit. Soud neshledal důvodnou ani námitku promlčení. Dospěl k závěru, že v projednávané věci nelze dovodit, že by žalobkyně měla od počátku, tj. od poskytnutí úvěru, mít pochybnosti o platnosti sjednané úvěrové smlouvy a z toho vyplývající vědomost, že došlo k bezdůvodnému obohacení. Ze smlouvy o úvěru bylo plněno a účastníci se podle ní v řádu let chovali. Soud až po provedeném dokazování dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy a povědomí žalobkyně o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení, vyplývá fakticky až z rozhodnutí soudu prvního stupně. Předmětná pohledávka tak promlčena není. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na procesní úspěch a neúspěch stran přiznal žalobkyni náhradu 8,6 % jejích nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 299 Kč a z nákladů vzniklých v souvislosti se zastoupením advokátem, tj. odměna advokáta za sedm úkonů právní služby po 5 420 Kč, určené z tarifní hodnoty 107 452,80 Kč představující jistinu a poplatky, osmkrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč a náhrada DPH ve výši 8 408,4