28 Co 156/2025-138 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 19 383 Kč s 12,75% úrokem z prodlení ročně z částky 15 633 Kč od 4. 11. 2024 do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 500 Kč splatných vždy do posledního dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku až do úplného zaplacení s tím, že nezaplacením jedné ze splátek nastává splatnost celého zůstatku dluhu (výrok I.), zamítl žalobu v té části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 12 426,65 Kč, 182,5% úroku z prodlení ročně z částky 7 040,65 Kč od 4. 11. 2024 do zaplacení, 169,75% úroku z prodlení ročně z částky 15 633 Kč od 4. 11. 2024 do zaplacení (výrok II.), o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu (výrok III.).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení nesplněných závazků žalovanou ze smlouvy o úvěru, kterou účastníci uzavřeli 18. 9. 2024 na podporu a rozvoj podnikání žalované. Na základě smlouvy poskytla žalobkyně žalované částku 15 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 373,65 Kč a poplatkem za přijetí a posouzení žádosti ve výši 300 Kč v pěti měsíčních splátkách po 4 473,73 Kč počínaje dnem 18. 10. 2024 a konče dnem 18. 2. 2025. Žalovaná neplnila své povinnosti ze smlouvy řádně a včas a žalobkyni tak vznikl na základě smluvních ustanovení nárok na zaplacení částky 31 809,65 Kč představující zůstatek neuhrazené jistiny ve výši 15 000 Kč, neuhrazeného poplatku ve výši 7 673,65 Kč a neuhrazené smluvní pokuty ve výši 9 136 Kč. Dále žalobkyně požadovala částku 1 200 Kč z titulu nákladů spojených s uplatněním pohledávky a ode dne následujícího po splatnosti úvěru (4. 11. 2024) smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně do zaplacení. Žalovaná potvrdila, že si přes internet od žalobkyně půjčila částku 15 000 Kč. V lednu 2025 uhradila žalobci částku 3 000 Kč a v únoru 2025 částku 1 500 Kč, projevila vůli uhradit jistinu, úroky považovala za nepřiměřené.3. Vyjádření žalované vyhodnotil soud prvního stupně v rozsahu 15 000 Kč jako uznání nároku a v této části rozhodl rozsudkem pro uznání, konstatoval, že nárok žalobkyně na zaplacení částky 15 000 Kč představuje právo na vrácení úvěru a je v souladu s § 2395 o. z. Pro zbývající část předmětu řízení soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 18. 9. 2024 v žalobě tvrzenou smlouvu o úvěru na podporu a rozvoj podnikání, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaná se jej zavázala vrátit žalobkyni s celkovým poplatkem ve výši 7 673,65 Kč v pěti splátkách po 4 473,73 Kč ke dni 18. 2. 2025. Žalovaná vrátila žalobkyni celkem 4 500 Kč dvěma platbami, a to 22. 1. 2025 částku 3 000 Kč a 14. 2. 2025 částku 1 500 Kč. Právně posoudil soud prvního stupně uzavřenou smlouvu jako smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Žalovaný poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 7 373,65 Kč a poplatek za přijetí a posouzení žádosti ve výši 300 Kč kvalifikoval jako úrok z úvěru a vyhodnotil jej jako nepřiměřený, když odměna za poskytnutí úvěru dosahujícího výše 15 000 Kč na 154 dnů byla sjednána ve výši 7 673,65 Kč, což představuje úrok ve výši 121,25 % ročně. Zjistil výši sazby úroků z krátkodobých úvěrů poskytovaných bankami v uvedeném čase v rozsahu od 6,85 % do 19,9 % ročně, jako přiměřený úrok z úvěru v daném případě shledal sazbu 10 % ročně z poskytnuté jistiny ve výši 15 000 Kč za dobu od 18. 9. 2024 do 18. 2. 2025, tedy v kapitalizované výši 633 Kč, ve zbytku posoudil sjednané poplatky (kvalifikované jako úrok z úvěru) jako nedůvodné. Pokud žalobkyně požadovala smluvní pokutu ve výši 9 136 Kč v rozsahu 50 % z dlužné částky 22 673,65 Kč (jistina 15 000 Kč plus poplatky ve výši 7 673,65 Kč), přičemž na smluvní pokutu započetl platbu žalované ve výši 2 200 Kč, pak soud prvního stupně přiznal žalobci smluvní pokutu pouze z přiznané jistiny 15 000 Kč, odečetl platby zaplacené žalovanou a zavázal žalovanou k zaplacení částky 3 750 Kč, ve zbytku nárok na smluvní pokutu vyhodnotil jako neoprávněný. Jako oprávněný přiznal žalobkyni nárok ve výši 1 200 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky s odkazem na § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud prvního stupně dále konstatoval prodlení žalované se splacením dlužné částky od 4. 11. 2024 s odkazem na smluvní ujednání a ustanovení § 1970 o. z. Žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 22 673,65 Kč, takovou výši úroku z prodlení vyhodnotil soud prvního stupně jako příčící se dobrým mravům, i s ohledem na to, že mezi stranami byla zároveň sjednána smluvní pokuta ve výši 50 % z dlužné částky, přičemž požadovaný úrok z prodlení představuje 182,50 % ročně a mnohonásobně převyšuje zákonem stanovenou sazbu úroků z prodlení a současně sazbu úroků z úvěru pro živnosti, která v daném období činila 6,85 % ročně. Žalobkyni tak přiznal úrok z prodlení odpovídající sazbě stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. k počátku prodlení, tj. 12,75 % ročně, ve zbytku požadovaný nárok na úrok z prodlení vyhodnotil jako neoprávněný. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., míru úspěchu a neúspěchu ve věci vyjádřil i s přihlédnutím k v žalobě požadovanému příslušenství vyčíslenému ke dni vyhlášení rozhodnutí, kdy žalobkyně se celkem žalobou domáhala částky 55 569,85 Kč, úspěšná byla co do částky 21 669,76 Kč, procesně úspěšná byla tedy v rozsahu 38 %. Převážně procesně úspěšné žalované náklady řízení nevznikly, proto soud prvního stupně rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalované umožnil zaplacení přisouzené částky ve splátkách po 1 500 Kč s ohledem na zjištěnou nepříznivou sociální a majetkovou situaci žalované.4. Proti uvedenému rozsudku podala odvolání žalobkyně, a to pouze do výroku II., kterým byla žaloba částečně zamítnuta a do souvisejícího nákladového výroku III. Žalobkyně nesouhlasila s posouzením soudu prvního stupně, pokud nepřiznal v plné výši požadovaný poplatek z úvěru, smluvní pokutu a úrok z prodlení. Podrobně rozvedl argumentaci ke každému ze sporných nároků a navrhl odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že požadovaný nárok přizná žalobkyni v plné výši.5. Žalovaná se k odvolání vyjádřila písemně, z obsahu jejího vyjádření vyplývá, že s odvoláním nesouhlasí, plnění, které žalobkyně požaduje zaplatit nad rámec zapůjčené částky, považuje za nepřiměřené.6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění ohledně uzavření smlouvy, jejího obsahu a částečných úhrad ze strany žalované, viz odstavec 3. Odvolací soud se však neztotožňuje se závěrem, že předmětná smlouva byla uzavřená mezi podnikateli, a jedná se tak o podnikatelský úvěr.8. Dle konstantní soudní judikatury je podnikatel v rámci obecné definice vymezen podle reálné činnosti, jde o osobu, která vykonává výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem, tedy činnost, která vykazuje charakteristické znaky podnikatele (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2919/2022). V rozhodnutí ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1176/21, Ústavní soud konstatoval, že pro určení, zda smlouva byla uzavřena mezi dlužníkem jako podnikatelem či mezi dlužníkem jako spotřebitelem není relevantní výslovně ujednaná smluvní identifikace stran (shodně též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1930/11, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1196/2003, sp. zn. 28 Cdo 3249/2017), ale je třeba zkoumat faktický stav věci, neboť i osoba s živnostenským oprávněním může vystupovat v konkrétním vztahu jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti, souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva „skrytě“ obsahuje ve formulářových ustanoveních blíže neurčené označení pro podnikatelské účely. Pro určení, zda se jedná o podnikatelský či spotřebitelský charakter vztahů je třeba zkoumat faktický stav věci, tedy zda dlužník, jakožto podnikající fyzická osoba jedná při uzavírání smlouvy coby podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti a zda je dána skutečná souvislost půjčovaných finančních prostředků s podnikáním dlužníka, přičemž pro charakter vztahu je zásadní vycházet ze všech podstatných okolností, z nichž je zřejmé, že uzavřená úvěrová smlouva se skutečně týká podnikatelské činnosti