28 Co 189/2024-120 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 95 755,31 Kč, úrok z prodlení ve výši 1 054,82 Kč, úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 95 755,31 Kč od 11. 3. 2023 do zaplacení, úrok ve výši 17 % ročně z částky 86 858,64 Kč od 11. 3. 2023 do zaplacení a úrok ve výši 17 % ročně z částky 500 Kč od 11. 3. 2023 do zaplacení (I. výrok). Rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 19 021 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok) a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice, na účet Městského soudu v Brně, doplatek soudního poplatku ve výši 537 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (III. výrok).2. Proti tomuto rozsudku, pouze do části I. výroku, v níž soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 16 146,39 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 11. 3. 2023 do zaplacení a do souvisejícího II. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala odvolání žalobkyně. Uvedla, že odvoláním nenapadá právní závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru a posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Nesouhlasila však se soudem prvního stupně, který žalobu zamítl s odkazem na vznesenou námitku promlčení nároku na vrácení bezdůvodného obohacení (dosud nesplacené jistiny úvěru) vzniklého z neplatné smlouvy o úvěru. Namítla, že soud prvního stupně nesprávně posoudil počátek běhu promlčecí lhůty, když aplikoval obecnou úpravu bezdůvodného obohacení podle § 621 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“), ačkoliv v případě neplatnosti spotřebitelského úvěru se jedná o zvláštní režim vypořádání podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který je ve vztahu k občanskému zákoníku lex specialis. Z označeného ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že splatnost povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu nastává až „v době přiměřené jeho možnostem“, a tudíž nemohla nastat dříve, než byl žalovaný k úhradě vyzván, což se stalo až dopisem ze dne 10. 3. 2023, jímž byl dluh zesplatněn. Promlčecí doba pro vrácení poskytnuté jistiny proto v době před doručením této výzvy nemohla začít běžet, neboť bez splatnosti dluhu není možné uvažovat o prodlení spotřebitele ani o počátku promlčení. Aplikace obecné úpravy promlčení práva k vydání bezdůvodného obohacení by vedla k protiústavnímu a absurdnímu výsledku, kdy by dlužník měl splatnost dluhu určovanou svými možnostmi, zatímco věřiteli by běžela promlčecí lhůta již od čerpání úvěru. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že její nárok na doplatek jistiny ve výši 16 146,39 Kč, představující rozdíl mezi čerpanou částkou 125 854 Kč a úhradami žalovaného ve výši 109 707,61 Kč, není promlčen a mělo by mu být ze strany soudu vyhověno. Navrhla proto, aby odvolací soud část II. výroku změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 146,39 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 11. 3. 2023 do zaplacení.3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání setrval na svém názoru, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen. Uplatnění tohoto nároku podléhá obecné tříleté promlčecí době, přičemž žalobkyně mohla podat žalobu v této věci již v roce 2021. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil.4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se v žalobě, která byla soudu doručena dne 31. 1. 2024, domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 95 755,31 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. 2679830 uzavřené dne 19. 9. 2019 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 138 337 Kč. Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 10. 3. 2023 úvěr zesplatnila. Pohledávky za žalovaným byly smlouvou ze dne 25. 4. 2023 postoupeny žalobkyni. Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítl, že právní předchůdkyně žalobkyně porušila svou zákonnou povinnost řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná. Zároveň vznesl námitku promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení.6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného postupovala nedostatečně, když se spokojila pouze s formálním porovnáním příjmů a tvrzených výdajů, aniž by skutečně prověřila výdajovou stránku a hodnotila všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu. Nezkoumala, zda žalovaný dlouhodobě dosahuje přebytku na účtu, disponuje úsporami či je schopen hradit splátky a mimořádné výdaje. Uzavřená úvěrová smlouva byla proto shledána absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a rozsudkem Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž tato neplatnost se vztahuje na veškerá smluvní ujednání včetně poplatků a úroků. V důsledku neplatnosti smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému plnění bez právního důvodu, což zakládá vznik bezdůvodného obohacení. S ohledem na vznesenou námitku promlčení ze strany žalovaného soud uzavřel, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení z absolutně neplatné smlouvy o úvěru je promlčen. Promlčecí doba podle § 629 odst. 1 o. z. činí tři roky a počátek běhu lhůty se podle § 621 o. z. odvíjí od okamžiku, kdy věřitel věděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo je povinen je vydat. Skutečnost, že nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného, znala právní předchůdkyně žalobkyně od samého počátku, stejně jako od poskytnutí finančních prostředků věděla, že se na její úkor obohatil právě žalovaný. Otázka, jak tyto skutečnosti předchůdkyně žalobkyně právně hodnotila či zda měla za to, že úvěrová smlouva je platná, v tomto ohledu nehraje řádnou roli. Právní předchůdkyně žalobkyně proto mohla podle § 1958 odst. 2 o. z. předmět bezdůvodného obohacení po žalovaném požadovat ihned, tedy už dne 26. 9. 2018, a pokud tak neučinila, nemůže její nečinnost vést k jejímu prospěchu v podobě prodlužování promlčecí doby; termín „bez zbytečného odkladu“ nelze vykládat jako dobu trvající přes dva a čtvrt roku. Žaloba v projednávané věci byla podána dne 31. 1. 2024, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen, proto soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve sporu zcela úspěšnému žalovanému přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši 19 021 Kč, vzniklých zastoupením advokátem. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, uložil soud prvního stupně žalobkyni povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 537 Kč podle § 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.7. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listiny označené jako Prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzva k uhrazení dluhu ze dne 10. 3. 2023 s poštovním podacím archem z téhož dne, z níž vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 10. 3. 2023 prohlásila již vyčerpané částky předmětného úvěru za okamžitě splatné a zároveň vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dluhu, který vyčíslila částkou 96 810,13 Kč, na jí označený účet. Dále soud doplnil dokazování sdělením obsahu listin: mzdového listu žalovaného za období od ledna do září 2025, dokladů o platbách výživného za měsíce srpen až říjen 2025, smlouvy o podnájmu prostor k bydlení ze dne 12. 7. 2024, dokladů o úhradě nájemného ve výši 11 500 Kč měsíčně za měsíce červenec až září 2025 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2024, č. j. 127 P 62/2022-123. Z těchto listin vyplynulo, že žalovaný v období od dubna do září roku 2025 pobíral z pracovního poměru čistý příjem v průměrné výši 19 275 Kč, bydlí v podnájmu, za nějž hradí podnájemné 8 300 Kč měsíčně spolu se zálohami na služby spojenými s bydlením ve výši 3000 Kč měsíčně. Žalovaný má vyživovací povinnost k nezletilému synovi, stanovenou shora označeným rozsudkem ve výši 5 000 Kč měsíčně. Dílčími výpisy z účtu žalovaný doložil úhradu výživného 5 000 Kč měsíčně za období od srpna do října 2025 a úhradu podnájemného spolu se službami