49 Co 164/2024-115 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit žalobci částku 54.809 Kč s úrokem z prodlení ve výši a z částek ve výroku I. napadeného rozsudku přesně specifikovanými a dále k povinnosti zaplatit žalobci k rukám jeho advokátky na náhradě nákladů řízení částku 5.097 Kč (výrok II.). Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že žalobci přiznaná částka náhrady nákladů řízení sestává ze soudního poplatku 2.193 Kč, z odměny za zastupování advokátem 1.500 Kč za 3 úkony právní služby á 500 Kč dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., z „hotových výdajů“ 900 Kč za 3 úkony právní služby á 300 Kč dle téže vyhlášky a z „DPH 21 %%.2. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce, který nesouhlasil s výší soudem I. stupně určené náhrady nákladů řízení. Namítal, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro určení výše náhrady nákladů řízení za použití § 14b advokátního tarifu, neboť předmětem řízení byla částka 54.809 Kč, tedy částka přesahující 50.000 Kč. Výše nákladů řízení proto měla být určena dle § 7 advokátního tarifu, a vzhledem k tomu, že advokát žalobce v řízení učinil 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění a písemné podání návrhu na zahájení řízení) náleží mu náhrada nákladů řízení sestávající z odměny advokáta za 3 úkony právní služby á 1.500 Kč (§ 7, § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ advokátního tarifu) a ze 3 částek paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 300 Kč, to vše zvýšeno o částku 2.268 Kč představující 21 % daň z přidané hodnoty, jíž je advokát žalobce plátcem, což spolu se zaplaceným soudním poplatkem 2.193 K činí celkem 15.261 Kč. Za situace, kdy soud I. stupně neuvedl a z obsahu spisu ani z okolností případu nevyplývají žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dospět k závěru o splnění podmínek pro snížení nebo nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci (§ 150), žalobce navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí o nákladech řízení změnil a žalovaného zavázal k povinnosti zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem I. stupně 15.261 Kč.3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.4. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a § 202 a contrario o. s. ř.) byla podána včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212, 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.5. Z obsahu spisu v posuzované věci vyplývá, že žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal po žalovaném zaplacení příspěvků podle § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti z provozu vozidel (dále jen „zákon“), k nimž je žalovaný povinen jako provozovatel motorových vozidel. Žalobce je zřízen jako profesní organizace pojistitelů k vyvíjení činnosti zákonem stanovené (§ 18 odst. 1 zákona), spravuje pro zajištění těchto činností garanční fond a fond zábrany škod (§ 18 odst. 2 písm. a/ zákona), garanční fond (§ 24 zákona) se tvoří z pojistného za hraniční pojištění podle § 14, z příspěvků pojistitelů podle § 18 odst. 5, z přijatých náhrad podle § 24 odst. 7 a 9 a z přijatých příspěvků podle § 4, fond zábrany škod (§ 23a zákona) je tvořen z odvodů z přijatého pojistného, z výnosů z investování dočasně volných prostředků fondu a dalších prostředků podle § 21 odst. 2 písm. g/ za předcházející kalendářní rok a odvodu podle § 24c v daném kalendářním roce.6. Takto zákonem vymezený status žalobce a zákonná garance financování jeho činnosti vede k závěru, že při soudním uplatnění nároku na zaplacení příspěvků proti vlastníkům a provozovatelům motorových vozidel lze na žalobce klást srovnatelné nároky jako na orgány veřejné moci, které vymáhají zákonem stanovené či garantované nároky. Tento princip dovodil Ústavní soud v ČR například v nálezu ze dne , datum, sp. zn. II. ÚS 3344/12, ve vztahu k České televizi, která také není státním (veřejným) orgánem a není finančně napojena na státní (veřejný) rozpočet, avšak stát vytváří pro její fungování podmínky ve formě zákonných záruk, čemuž je nepřiměřené, aby při vymáhání zákonem garantovaných nároků (u České televize jde o televizní poplatky) byl takový subjekt zastoupen advokátem, neboť tuto agendu má být schopen zajistit právě těmi zdroji, které jsou mu ze zákona garantovány.7. Uvedené závěry lze dle odvolacího soudu obdobně aplikovat i na žalobce, který je právnickou osobou zřízenou zákonem a je mu zákonem zajištěno financování činností, k nimž je povinen. Nelze sice přehlédnout, že Ústavní soud ČR v odůvodnění usnesení sp. zn. II. ÚS 3696/13, které se týká právě žalobce, uvedl, že ve své dosavadní rozhodovací praxi nezařadil žalobce z hlediska přiznávání náhrady nákladů řízení do stejné skupiny subjektů jako Českou televizi a odkázal na své usnesení sp. zn. IV. ÚS 2309/13 dovozující (mimo jiného), že nelze ve všech případech podání návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu mechanicky vycházet ze zjištění, že se jedná o úkony jednoduché, které by mohl provést pracovník kanceláře. Ústavní soud však těmito usneseními pouze odmítl ústavní stížnosti pro jejich zjevnou neopodstatněnost vzhledem k bagatelnosti vymáhaných pohledávek a absenci ústavněprávního rozměru otázek v napadených rozhodnutích řešených, aniž se jakkoli konkrétně zabýval postavením , právnická osoba, ze všech hledisek výše uvedených.8. Pro závěr o nepřiměřenosti zastoupení žalobce při vymáhání zákonem garantovaných nároků advokátem dle odvolacího soudu svědčí i skutečnost, že podle organizačního schématu žalobce je součástí jeho organizačního uspořádání i úsek právní podpory a vymáhání pohledávek zahrnující také oddělení příspěvků do garančního fondu, které mimo jiné vede agendu uplatňování a vymáhání příspěvku dle § 4 zákona, jehož prostřednictvím má být žalobce schopen takové vymáhání příspěvku, a to i u soudu, zajistit. Pokud žalobce přes výše uvedené okolnosti předává zpracovanou agendu k vymáhání advokátní kanceláři, vytrácí se racionální smysl právního zastoupení advokátem, neboť nelze očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, kterými by nedisponovali zaměstnanci právního útvaru žalobce. Žádnou výjimku, která by si vyžadovala speciální zastoupení advokátem v tomto sporu odvolací soud neshledal. I přesto, že žalobce žalobou v posuzované věci uplatnil více nároků, jedná se o nároky skutkově obdobné, jedná se tedy o běžnou typovou žalobu o zaplacení příspěvku za dobu provozování vozidla bez pojištění. Navíc v posuzované věci nelze dospět k závěru, že individuální okolnosti případu odůvodňují potřebu zastoupení žalobce advokátem, neboť takový závěr by byl odůvodněn pouze v případě, kdyby žalovaný v řízení o zaplacení předmětných příspěvků uplatnil konkrétní obranu, proti níž je žalobce nucen věcně argumentovat, což by vedlo k rozsáhlejšímu dokazování a účasti advokáta žalobce na něm. Pokud však soudní řízení skončilo vydáním napadeného rozsudku, aniž by žalovaný v řízení jakoukoli obranu proti vzneseným nárokům uplatnil, je dle odvolacího soudu na místě závěr, že obrana práv žalobce v soudním řízení nevyvolala potřebu nějakých úkonů nad rámec daný opakovaným uplatňováním těchto skutkově obdobných nároků v mnoha dalších případech.9. Pokud tedy žalobce v této věci ke svému zastupování advokáta zmocnil, využil tím sice svého práva dle § 25 odst. 1 o. s. ř. a jde o zastoupení právně účinné, ale náklady za takové zastoupení nejsou účelně vynaloženy (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a žalobce právo na jejich náhradu nemá.10. Podle § 151 odst. 3 o. s. ř. tak žalobci v řízení vzniklo právo toliko na náhradu nákladů jako účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 (advokátem) a nedoložil výši svých hotových výdajů, tedy na náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem, jímž je vyhláška č. 254/2015 Sb. Vzhledem ke shora uvedenému závěru o neúčelnosti nákladů za zastoupení advokátem má odvolací soud za to, že z hlediska náhrady nákladů řízení bylo nutno na žalobce pohlížet jako na osobu advokátem nezastoupenou, neboť princip rovnosti účastníků řízení, jímž je tato zákonná úprava odůvodněna, musí vést k závěru, že obdobná práva jako nezastoupený účastník řízení musí mít i účastník, který sice je advokátem zastoupen, avšak z hlediska vznikajících nákladů neúčelně.11. Žalobci proto jako úspěšnému účastníku řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) přísluší za řízení pouze paušální náhrada hotových výdajů jako by advokátem zastoupen nebyl, a to za dva úkony – předžalobní výzva a podání návrhu á 300 Kč (§ 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř.), celkem 600 Kč, a k tomu náhrada za zaplacený soudní poplatek 2.193 Kč, celkem tedy částka 2.793 Kč.12. S ohledem na vše výše uvedené proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku II. o nákladech řízení za přiměřeného použití § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že žalovaného zavázal k povinnosti zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2.793 Kč, a to do tří dnů od právní moci