28 Co 126/2025-140 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 329 473,06 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 40 294,20 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 14 562,86 Kč, úroku z prodlení 15 % ročně z částky 369 767,26 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení, úroku 10,99 % ročně z částky 358 987,36 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení a úroku 10,99 % ročně z částky 10 779,90 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).2. Proti tomuto rozsudku, pouze do části II. výroku, v níž soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 329 473,06 Kč od 8. 12. 2023 do zaplacení a do souvisejícího III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala odvolání žalobkyně. Namítla, že soud prvního stupně pochybil, pokud žalobkyni nepřiznal nárok na zákonný úrok z prodlení z poskytnuté jistiny. Povinnost vrátit tuto jistinu žalovanému vznikla na základě výzvy žalobkyně v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 21. 11. 2023, které bylo žalovanému odesláno dne 22. 11. 2023. Po marném uplynutí 10denní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dne 8. 12. 2023 žalovaný dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Žalovaný nadto v řízení před soudem netvrdil ani neprokazoval, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu v poskytnuté lhůtě vrátit, přičemž žalovaný jako spotřebitel nese ohledně této otázky břemeno tvrzení a důkazní. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení žalobkyně brojila proti postupu soudu prvního stupně, jenž s odkazem na § 150 o. s. ř. nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení. Namítla, že toto ustanovení lze aplikovat pouze ve výjimečných a soudem řádně odůvodněných případech, což v dané věci nenastalo. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud část II. výroku změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 329 473,06 Kč od 8. 12. 2023 do zaplacení.3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně, které mu bylo doručeno dne 10. 6. 2025, nevyjádřil.4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se žalobou, která byla soudu doručena dne 28. 3. 2024, domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 369 767,26 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 14 562,86 Kč, 15% zákonného úroku z prodlení ročně z částky 369 767,26 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení, 10,99% úroku ročně z částky 358 987,36 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení a 10,99% úroku ročně z částky 10 779,90 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 15. 12. 2022 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 353 377 Kč. Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 26. 7. 2023 úvěr zesplatnila. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou ze dne 31. 10. 2023 s účinností ke dni 1. 11. 2023 postoupena žalobkyni. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení před soudem prvního stupně byl nečinný.6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně porušila svou zákonnou povinnost podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným jako spotřebitelem řádně neprověřila jeho úvěruschopnost a úvěr mu poskytla, přestože jí z dostupných údajů příjmech a výdajích žalovaného na jeho běžném účtu vyplývaly důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný bude schopen úvěr splácet. Z uvedeného důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatná a žalovaný je podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb. povinen vrátit úvěrujícímu pouze poskytnutou jistinu. Žalovanému byla poskytnuta částka 353 377 Kč, dosud vrátil 23 903,74 Kč a zbývá mu tak uhradit žalobkyni 329 473,06 Kč. Soud žalovanému poskytl lhůtu k zaplacení uložené povinnosti v délce šesti měsíců od právní moci rozsudku, a to z důvodu, že v současné době není soudu ničeho známo o majetkové, příjmové a výdajové situaci žalovaného. Avšak s ohledem na to, že v době uzavření úvěrové smlouvy již měl žalovaný závazky z jiných úvěrových smluv (zejména pak závazek u stejného poskytovatele úvěru ve výši 333 376,20 Kč), jeho výdaje převyšovaly jeho pravidelné měsíční příjmy, ani následně po uzavření předmětné smlouvy nebyl schopen řádně své závazky plnit, soud dospěl k závěru, že není v možnostech žalovaného zaplatit jistinu úvěru v kratší než soudem stanovené době a poskytnutá lhůta k plnění je dobou přiměřenou možnostem žalovaného ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z tohoto důvodu se žalovaný dosud ani nedostal do prodlení s placením jistiny úvěru, proto soud žalobkyni nepřiznal žádný úrok z prodlení. Soud tak žalobě vyhověl co do částky 329 473,06 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na poměr úspěchu stran v tomto sporu s přihlédnutím ke kapitalizovanému příslušenství k datu vyhlášení rozsudku (žalobkyně byla úspěšná ze 64,18 %, žalovaný pak z 35,82 %) by měla žalobkyně nárok na náhradu 28,36 % svých nákladů řízení. Soud však ve smyslu § 150 o. s. ř. shledal v projednávané věci existenci důvodů hodných zvláštního zřetele pro to, aby žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal. Tyto důvody podle soudu spočívají v okolnostech, za kterých banka poskytla spotřebitelský úvěr, přestože jí z dostupných údajů o poměrech žalovaného muselo být zřejmé, že žalovaný není a nebude schopen sjednaný úvěr řádně platit.7. Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení otázky, zda žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení z nevrácené jistiny úvěru. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru z důvodu nesplnění povinnosti původního věřitele před uzavřením této smlouvy řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně proti tomuto právnímu závěru v podaném odvolání ani nebrojila.8. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21. 11. 2023 a podacího lístku ze dne 22. 11. 2023, z nichž vyplynulo, že žalovaný byl v tomto oznámení o postoupení pohledávky, které bylo dne 22. 11. 2023 podáno poště k přepravě, informován o novém věřiteli, kterým se stala žalobkyně, a zároveň byl vyzván, aby celkový dluh z předmětné smlouvy ve výši 384 330,12 Kč plnil již tomuto novému věřiteli. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.10. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je namístě posoudit nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., který je ustanovením speciálním k obecné úpravě bezdůvodného obohacení v § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“). Postihem věřitele, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost věřitele, v důsledku čehož je smlouva o úvěru absolutně neplatná, je ve smyslu § 87 shora citovaného zákona ztráta zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi částkou 353 377 Kč, která byla žalovanému z neplatné smlouvy o úvěru poskytnuta, a částkou 23 903,74 Kč, kterou žalovaný žalobkyni