49 Co 51/2025-191 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla žalovanému uložena povinnost přispívat na výživu žalobkyně částkou 10 000 Kč měsíčně s účinností od , datum, do , datum, (výrok I.), zaplatit nedoplatek výživného za dobu od , datum, do , datum, v celkové výši 60 000 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.), zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 22 800 Kč do tři dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok IV.) a zaplatit České republice, na účet Okresního soudu , adresa, -venkov, soudní poplatek ve výši 600 Kč (výrok IV.).2. Soud tak rozhodl o žalobě skutkově odůvodněné tím, že účastníci byli v období od , datum, do , datum, manželé, žalobkyně se z důvodu nevhodného chování žalovaného dne , datum, odstěhovala se synem ze společné domácnosti a dne , datum, podala návrh na rozvod manželství. S ohledem na výrazně rozdílné příjmové a majetkové poměry účastníků, se žalobkyně domáhala výživného manželky, neboť životní úroveň žalovaného byla vyšší než žalobkyně. Ke dni podání žaloby činil plat žalobkyně zaměstnané u Okresního soudu , adresa, -venkov částku 18 383 Kč hrubého, náklady na bydlení celkem 17 000 Kč, žalobkyně si vyřizovala sociální dávky. Žalovaný byl zaměstnán s čistým průměrným příjmem asi 60 000 Kč, bydlel ve vlastním domě. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně k závěru, že při započtení základních příjmů a výdajů (bez zohlednění běžných výdajů na stravu, ošacení, cestovné, se zprůměrováním příjmů ze sociálních dávek) disponuje žalobkyně měsíčně částkou cca 13 000 Kč, žalovaný částkou cca 41 000 Kč. Po porovnání takto objektivizované majetkové situace účastníků, kdy žalovaný disponuje měsíčně částkou o cca 28 000 Kč vyšší než žalobkyně, vyhodnotil soud I. stupně nárok na výživné žalobkyně manželky vůči žalovanému manželu v částce 10 000 Kč měsíčně jako zcela důvodný.3. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalovaný odvolání. Namítl, že od počátku rozporoval, že by životní úroveň manželů měla být zásadně odlišná, a to v neprospěch žalobkyně jako manželky. Vytkl soudu I. stupně, že pouze mechanicky počítal příjmy a výdaje a neprovedl komplexní zhodnocení, rezignoval na zjišťování životní úrovně manželů. Soud se nezabýval povahou práce, způsobem života, zdravotním stavem, jinými závažnými okolnostmi. Dle žalovaného soud I. stupně při rozhodování nezohlednil rozsáhlý styk žalovaného s nezletilým synem, kdy žalobkyně pečuje o syna 17 dnů v měsíci a žalovaný 13 dnů v měsíci. Při posuzování poměrů na straně žalobkyně bylo nesprávně vycházeno pouze z platového výměru, zatímco u žalovaného byl zjišťován průměrný čistý měsíční příjem. Soud I. stupně nepřihlédl k tvrzení žalovaného o tom, že žalobkyně užívá bezplatně motorové vozidlo, ze společné domácnosti odnesla část vybavení domu, které musel žalovaný následně koupit. Žalovaný poukázal na zkrácený pracovní úvazek žalobkyně, který nepovažoval za odůvodněný, a na skutečnost, že v případě zkráceného pracovního úvazku by byl i příjem žalovaného nižší. Dle žalovaného žalobkyně netvrdila a neoznačila důkazy k prokázání poklesu její hmotné a kulturní úrovně proti životní úrovni žalovaného. Na základě všech těchto argumentů žalovaný navrhl změnu rozsudku a zamítnutí žaloby, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního I. stupně, ztotožnila se se skutkovým i právním posouzením věci. Uvedla, že soud správně vyhodnotil celkovou majetkovou situaci účastníků, kdy zjistil, že žalovanému zůstává měsíčně o 28 000 Kč více než žalobkyni. Žalovaný neprokázal, že jeho životní úroveň zůstala po odstěhování žalobkyně stejná jako v období, kdy společně žili, případně že klesla, nenavrhl k tomu ani žádné důkazy, naopak žalobkyně prokázala, že její životní úroveň klesla ve velké míře. Zatímco žalovaný vlastnil a stále vlastní několikamilionový majetek, žalobkyně nevlastní zhola nic a v okamžiku, kdy byla nucena odstěhovat se ze společné domácnosti, jí vznikla povinnost hradit tržní nájemné, které po dobu trvání společné domácnosti s žalovaným nehradila. V okamžiku odstěhování náhle celý její příjem pokryl pouze náklady na bydlení, nezbyly jí žádné peníze na stravu a drogerii, musela svou životní situaci do doby, než jí byl přiznán příspěvek na bydlení, překlenout pomocí rodiny. Žalovaný měl příjem, který vysoce převyšoval příjem žalobkyně, odpovídal jeho vzdělání. Příjem žalobkyně odpovídal jejímu vzdělání, žalobkyně popřela tvrzení žalovaného, že výše jejího příjmu byla výsledkem její nechuti k práci. Dále uvedla, že neopustila společnou domácnost z rozmaru, jak se snaží tvrdit žalovaný, ale ze závažného důvodu, který je předmětem šetření přestupkové komise. Z těchto důvodů navrhla, aby odvolací soud odvolání zamítl, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení.5. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání žalovaného (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.6. Podle § 697 odst. 1 o. z. manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů.7. Podle § 697 odst. 1 o. z. pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení o výživném.8. Podle § 913 odst. 1 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.9. Podle § 913 odst. 2 o. z. při hodnocení schopností a možností povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti a zda jím dosahovaný příjem odpovídá příjmu, kterého by mohl dosahovat zejména vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, vzdělání a kvalifikaci a také vzhledem k situaci na trhu práce v místě jeho pracoviště nebo bydliště. Při hodnocení majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.10. Zákonná ustanovení o výživném mezi manžely jsou projevem zásady rovnosti mezi mužem a ženou v manželství, tzn. že oba mají stejné povinnosti i práva. Institut vyživovací povinnosti mezi manžely je třeba nahlížet v celé souvislosti manželského soužití a manželského majetkového práva. Manželství jako společenství je založeno na vzájemné pomoci a solidaritě manželů. Smyslem ustanovení o vyživovací povinnosti mezi manžely je zajistit stejnou hmotnou a kulturní úroveň oběma manželům. Předpokladem pro uplatnění vyživovací povinnosti mezi manžely nemusí být situace, že jeden z manželů není schopen zajišťovat své potřeby (neschopnost sám se živit, tzv. stav odkázanosti na výživu), ale spíše případ, že oba jsou schopni zajišťovat své potřeby, ale v rozdílné míře. Podle ustálených závěrů soudní praxe je na požadavek stejného životního standardu obou manželů nutno pohlížet s určitými korekcemi, když životní úroveň nelze posuzovat toliko ve vztahu k dosahovaným měsíčním příjmům. Soud musí zkoumat celou řadu aspektů (osobní, rodinné a majetkové poměry, konkrétní potřeby, které plynou z povahy práce, způsobu života, zdravotního stavu a jiných závažných okolností), aby mohl učinit závěr o hmotné a kulturní úrovni manželů. Institut výživného mezi manžely pak plní určitou dorovnávací funkci v případě, že by životní standard jednoho z manželů byl zřetelně odlišný. Nicméně pokud je mezi příjmy manželů i po započtení odůvodněných výdajů obou z nich markantní rozdíl, je zřejmé, že v takovém případě nemůže být hmotná a kulturní úroveň účastníků zásadně stejná, neboť manžel s nižším příjmem může své potřeby uspokojovat pouze v omezeném rozsahu.11. Z důkazů provedených v odvolací řízení, a to z evidenčního listu důchodového pojištění žalobkyně za rok 2023 a 2024, z potvrzení zaměstnavatele žalobkyně Okresního soudu , adresa, -venkov a výpisu z účtu žalobkyně za rozhodné období bylo prokázáno, že z pracovního poměru měla žalobkyně v říjnu 2023 příjem ve výši 16 017 Kč, v listopadu 2023 ve výši 22 476 Kč a nemocenskou ve výši 2 576 Kč, v prosinci 2023 příjem ve výši 20 370 Kč, v lednu 2024 příjem ve výši 18 199 Kč, v únoru 2024 příjem ve výši 14 867 Kč a ošetřovné ve výši 3 609 Kč, v březnu 2024 příjem ve výši 13 393 Kč a ošetřovné ve výši 3 573 Kč a v dubnu 2024 příjem ve výši 21 040 Kč a ošetřovné ve výši 1 576 Kč. Z výpisu z účtu žalobkyně za rozhodné období, oznámení o změně výše dávky z , datum, a , datum, a rozhodnutí o nepřiznání přídavku na dítě z , datum, vyplynulo, že žalobkyně obdržela v listopadu a prosi