11 C 2/2019-329 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Žalobce se svou žalobou domáhal nahrazení výše citovaného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen správní orgán), jímž bylo rozhodnuto o jeho nároku na vydání zemědělských pozemků podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen ZMVC). Správní orgán žalobci nevydal nemovitosti – lesní pozemky v [katastrální uzemí], které byly jeho původním majetkem, s odůvodněním, že sice splnil předpoklady zákona, když učinil výzvu k vydání tohoto majetku, který se stal předmětem majetkové křivdy utrpěné v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností definovaných v § 5 ZMVC, avšak nebylo doloženo, že pozemek funkčně souvisel nebo souvisí s některou s nemovitých věcí v jeho vlastnictví. Správní orgán při rozhodování však nezohlednil, že původní pozemek PK byl lesem a stejně tak i předmětná parcela KN je lesním pozemkem a je chráněna coby pozemek určený k plnění funkce lesa. Po spáchání majetkové křivdy byl původní pozemek PK veden v knihovní vložce č. 634 pozemkové knihy pro [katastrální území] s právem vlastnickým pro Státní lesy [obec], [ulice] závod [obec] (právní předchůdce podniku [další účastník řízení č. 2] [anonymizována dvě slova]), které jej předaly dne 3. 4. 1992 Obci [obec], přičemž rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích z 18. 3. 2016, bylo potvrzeno, že tento převod byl nezákonný a bylo určeno, že vlastníkem předmětného pozemku je Česká republika. K zápisu do katastru nemovitostí pro účastníka řízení č. 1 došlo pouze z titulu jeho procesní účasti coby žalovaného č. 2 ve sporu. Pokud by v roce 1992 nedošlo v přímém rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku a při porušení § 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, k převodu původního pozemku PK na [obec], hospodařily by s ním ke dni účinnosti ZMVC za Českou republiku [další účastník řízení č. 2] [anonymizována dvě slova], které by tak byly povinnou osobou ve smyslu § 4 písm. b) ZMVC vydávající původní majetek postupem podle § 6 ZMVC, a tedy by nebylo nutno zjišťovat, zda pozemek funkčně souvisí či souvisel s některou z nemovitých věcí ve vlastnictví oprávněné osoby a pozemek by byl žalobci jistě vydán. Zmaření tohoto postupu nezákonným převodem nelze klást k tíži restituenta. Účastník řízení č. 1 nabídl převod práva hospodaření k pozemku účastníku řízení č. 2, [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], který sice o něj projevil zájem, s odkazem na probíhající spor však převod odmítl, aniž by pro takový postup měl oporu v právním řádu či ve svém statutu. Z jeho strany tak jde o účelové jednání v rozporu s dobrými mravy i právní zásadou uvedenou v § 6 odst. 2 o. z. Obecně platí, že při aplikaci ZMVC a vydávání věcí podle něho musí být šetřen jeho účel, jímž je zmírnění majetkových křivd způsobených registrovaným církvím a náboženským společnostem v rozhodném období. Závažnost veřejného zájmu na vydání postupem podle restitučních předpisů opakovaně v judikatuře zdůrazňuje Ústavní soud (např. nález sp. zn. I. ÚS 515/06). Rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 11. 3. 2016 sp. zn. 28 Cdo 945/2016 vyslovil imperativ co nejvstřícnějšího postupu vůči oprávněným osobám při interpretaci restitučního zákonodárství s tím, že případné legislativní nedůslednosti nemohou jít restituentům k tíži a v případech, kdy zavdává restituční předpis pochybnosti, zda na jeho základě má být minulá křivda napravena či nikoliv, je na místě k jejímu odčinění přikročit, zvláště pak za situace, v níž náklady nápravy nese pouze stát. Nevydání pozemku odůvodněné nesplněním podmínky § 7 odst. 1 ZMVC je v rozporu s ratiem legis i výkladovým pravidlem ZMVC a správní orgán se při svém rozhodování dopustil přepjatého formalismu. Navrhoval proto, aby soud nahradil předmětné rozhodnutí správního orgánu rozsudkem, jímž pozemek žalobci vydá. 2. Na výzvu soudu doplnil žalobce tvrzení tak, že předmětný pozemek funkčně souvisí se všemi jinými pozemky ve vlastnictví žalobce, zapsanými na jeho listu vlastnictví pro [katastrální uzemí], zejména pak se stavbami tam se nacházejícími, jelikož jeho prostřednictvím bude generován zisk na jejich údržbu, navíc byl zapsán v jedné knihovní vložce s dalšími pozemky ve vlastnictví právního předchůdce žalobce a že jak tento pozemek, tak i další zapsané pozemky byly postiženy jedním úkonem, který vedl k majetkové křivdě právního předchůdce žalobce. 3. Další účastník řízení č. 1 se žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí. Uváděl, že předmětný pozemek, který je ve vlastnictví státu na základě výše citovaných rozsudků vydaných v řízení o žalobě podané podle § 18 ZMVC, je majetkem podle § 10 zákona č. 219/2000 Sb., v platném znění, s nímž podle § 11 odst. 2 tohoto zákona hospodaří Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, proto je tento orgán zapsán jako příslušný k hospodaření s majetkem státu v katastru nemovitostí a je tak povinnou osobou podle § 4 písm. c) ZMVC, u níž pro vydání pozemků podle § 7 odst. 1 ZMVC musí být splněna podmínka funkční souvislosti vydávané nemovité věci s věcí, kterou oprávněná osoba vlastní nebo se jí podle zákona vydává, jak tento pojem vykládá judikatura vyšších soudů (rozsudky soudu Vrchního soudu Praha sp. zn. 4 Co 149/2016, 4 Co 52/2016, rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, 28 Cdo 4170/2017) ve smyslu skutečné užitné souvztažnosti, jde o takový vztah dvou věcí, kdy jedna věc umožňuje druhé plnit její funkci a kdy oddělením jedné věci od druhé je ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena či znemožněna, naopak nelze funkční souvislost spatřovat v uvedení pozemku v konkrétní knihovní vložce a v druhu majetkové křivdy, tedy funkční souvislost v duchu judikatury soudů v daném případě prokázána nebyla. Rovněž zápis příslušnosti hospodařit s pozemkem pro účastníka řízení je v souladu se zákonem. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nabídl [další účastník řízení č. 2] [anonymizována dvě slova], převod pozemku do práva hospodaření, ty však sdělily, že návrh smlouvy o předání majetku do práva hospodařit jim má být zaslán k podpisu až po ukončení správního řízení. Ze strany účastníka řízení č. 1 byl dodržen postup předepsaný § 18 odst. 7 vyhlášky č. 62/2001 Sb., § 15 odst. 2, § 54 odst. 1 věta čtvrtá a pátá zákona č. 219/2000 Sb. Poukázal též na ustanovení § 15 a následujících ZMVC podle něhož registrovaným církvím a náboženským společnostem je vyplácena paušální finanční náhrada, jejímž cílem je zmírnění některých majetkových křivd. K tomu nedochází pouze vydáním věcí, ale i poskytnutím náhrady za věci, které vydat nelze, tedy dané ustanovení dopadá právě na projednávanou věc. Namítal též, že vydání pozemku brání i překážka podle § 8 odst. 1 písm. f) ZMVC, neboť je dotčen koridorem veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury – železniční tratě, zanesené v Územním plánu [obec]. 4. Správní orgán ve svém vyjádření k věci ze dne 22. 5. 2019 setrval na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že není dána funkční souvislost s nemovitostmi ve vlastnictví oprávněné osoby k tomuto pozemku. 5. Soud ve věci již jedenkrát rozhodl, rozsudkem ze dne 12. 8. 2019, č. j. 11 C 2/2019-155 žalobu zamítl a uložil žalobci nahradit účastníku řízení č. 1 náklady řízení. Tento rozsudek byl však rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, č. j. 4 Co 324/2019-155 k odvolání žalobce zrušen a věc byla vrácena soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3374/2020, dospěl k závěru, že za normálního běhu věcí by s předmětným pozemkem hospodařily [další účastník řízení č. 2] [země], [anonymizováno], které, jak bylo v řízení prokázáno, mají zájem s pozemkem hospodařit, avšak až po vyřešení sporu. Toto jednání označil jako účelové, neboť odmítnutím převodu předmětného pozemku do doby vyřešení sporu byl fakticky ztížen přístup oprávněné osoby k jejímu bývalému majetku právě nutností splnění podmínky funkční souvislosti stanovené v § 7 odst. 1 ZMVC, již, pokud by právo hospodaření s tímto pozemkem svědčilo státnímu podniku [další účastník řízení č. 2] [anonymizována dvě slova], by nebylo nutno splnit. Tento státní podnik je tak potencionálně příslušný k hospodaření s pozemkem, a proto nelze ustanovení § 7 odst. 1 ZMVC s ohledem na § 18 odst. 4 ZMVC aplikovat. Zároveň konstatoval, že převedení pozemku na obec nelze označit za účelové, jelikož splňovala-li obec podmínky pro přechod majetku podle zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991 (nabytí účinnosti zákona) přešel předmětný majetek na obec ex lege. Dodatečné zakotvení zákazu dispozice s předmětnými statky v zákoně č. 229/1991 Sb. účinném od 24. 6. 1991 ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého ZMVC nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát tak, že blokační ustanovení § 29 zákona o půdě na zákon č. 172/1991 Sb. nedopad