15 Co 48/2026-134 — Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře

1. Shora citovaným rozsudkem zrušil soud I. stupně právo společného nájmu žalobce a žalované bytu č. , hodnota, , sestávajícího z kuchyně a čtyř pokojů s příslušenstvím, v 7. podlaží domu č.p. , Anonymizováno, v , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , a určil členem Stavebního bytového družstva , adresa, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, , a dále nájemcem bytu žalovanou (výrok I.). Žalobci uložil povinnost byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku s tím, že se mu právo na náhradní byt ani na náhradní ubytování nepřiznává (výrok II.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení, na kterou nepřiznal právo žalované (výrok III.).2. Takto rozhodl soud I. stupně o žalobě žalobce, který uvedl, že účastníci jsou bývalí manželé. Za trvaní manželství nabyli členský podíl v bytovém družstvu s právem užívat předmětný byt. Vzniklo jim tak společné členství v bytovém družstvu a právo společného nájmu. Po rozvodu manželství v roce 1992 se účastníci o dalším nájmu a dalším užívání bytu nedohodli, neuzavřeli ani dohodu o zrušení práva společného nájmu, žalobce se však z bytu odstěhoval a žalovaná v něm zůstala bydlet. V posledních letech jej ovšem uvedla do neobyvatelného stavu. Vzhledem ke stížnostem ostatních nájemců byli jak žalobce, tak žalovaná, vyzváni k nápravě. Žalobce nechal byt vyklidit a vydezinfikovat, neboť žalovaná byt momentálně neužívá z důvodu hospitalizace v léčebně dlouhodobě nemocných. Jelikož se žalobce domnívá, že jej nebude moci užívat ani nadále, a navíc je žalovaná nájemcem dalšího družstevního bytu v , Anonymizováno, , pak pokud se on zasloužil o nabytí uvedeného bytu, jeho zvelebení rekonstrukcí, a v současné době provedl požadovanou asanaci, měl by on být nadále členem družstva a nájemcem bytu, přičemž vyklizení bytu žalovanou by nemělo mít vazbu na zajištění bytové náhrady, když žalovaná má k dispozici jiný byt, který může užívat.3. Žalovaná se žalobou žalobce nesouhlasila. V bytě bydlí 60 let. Jedná se o dar od jejích rodičů. Každý rok také řádně platí nájem. Nikdy na žalobce část bytu nepřepsala a důvod k tomu není ani nyní, neboť jsou rozvedeni 33 let a za tuto dobu si žalobce nebyl schopen opatřit vlastní bydlení. Je hospitalizována v nemocnici v , Anonymizováno, , ale po propuštění se chce vrátit domů do předmětného bytu. Má rodinu, děti a vnoučata.4. Poté, co soud I. stupně ve věci provedl dokazování, po skutkové stránce dovodil, že vlastníkem předmětného bytu je , právnická osoba, . Žalobce a žalovaná jsou bývalí manželé, jejich manželství trvalo od 10. 4. 1982 do 26. 6. 1992. Dne 27. 2. 1986 schválilo bytové družstvo dohodu o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu ze dne 31. 1. 1986 uzavřenou mezi , Anonymizováno, a , jméno FO, , rodiči žalované, a žalobcem a žalovanou. Spolu s tímto převodem bylo spojeno právo užívat předmětný byt účastníky, kteří tehdy byli manželé a trvale spolu žili. Od 1. 1. 1992 se předmětné užívání bytu změnilo na společný nájem bytu. Po rozvodu manželství účastníků ke dni 26. 6. 1992 se tito nedohodli, kdo z nich bude jako člen družstva nadále nájemcem uvedeného bytu. Ten užívá výhradně žalovaná, byť je momentálně hospitalizována ve zdravotnickém zařízení. Žalobce v bytě nebydlí a nemá v něm žádné věci. Je vlastníkem dalšího bytu na adrese , adresa, . Žalovaná je pak nájemcem dalšího družstevního bytu na adrese , adresa, .5. Po právní stránce hodnotil soud I. stupně věc dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), vzhledem k ustanovení § 3074 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.), podle kterého nájem se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn 26 Cdo 2245/2015). V době, kdy rodiče žalované přenechali předmětný družstevní byt k užívání účastníkům, vzniklo účastníkům dle § 175 odst. 1 obč. zák. (ve stavu do 31. 12. 1991) právo společného užívání družstevního bytu, a i společné členství manželů v družstvu, z něhož byli manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně. Uvedené by pak podle § 175 odst. 2 obč. zák. do 31. 12. 1991 neplatilo pouze tehdy, jestliže by manželé spolu trvale nežili. Společné užívání bytu se od 1. 1. 1992 po novele občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb. přeměnilo na společný nájem (§ 871 odst. 1) a problematika společného nájmu bytu manželů byla upravena v § 703 odst. 1, 2 a 3 obč. zák. Pokud se účastníci po rozvodu manželství v roce 1992 nedohodli o dalším nájmu družstevního bytu, soud dle § 705 odst. 1 obč. zák. na návrh jednoho z nich rozhodne, že zrušuje právo společného nájmu a současně určí, který z manželů bude byt dále užívat jako nájemce. Podle § 705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele, v tomto případě Stavebního bytového družstva , adresa, . To je neutrální, neboť se nepřiklání k žádnému z účastníků. Účastníci nemají také žádné nezletilé děti a je i bezvýznamné, jaké byly příčiny rozvratu manželství účastníků. Proto soud I. stupně za zcela rozhodující vzal to, že žalovaná v předmětném bytě, byť je nyní hospitalizována, bydlí a uspokojuje v něm své bytové potřeby a že byt se do společného užívání účastníků dostal díky rodičům žalované, kteří na svoji dceru a jejího manžela převedli povinnosti a práva v bytovém družstvu. Na uvedeném nic nemění ani to, že žalobce měl snad rodičům vypomáhat při stavbě rodinného domu a že svépomocí předmětný byt za trvání manželství rekonstruoval a provedl asanaci v roce 2025, což bylo bezesporu významné a neoddiskutovatelně v zájmu obou účastníků. Nicméně tato skutečnost nemůže převážit nad předchozími důvody, proč soud dal při určení přednost žalované i za situace, kdy má možnost bydlet v jiném družstevním bytě. Při rozhodování o bytové náhradě a vyklizení žalobce (§ 712 odst. 3 věta druhá obč. zák.) soud vycházel z toho, že žalobce v předmětném bytě žádné své movité věci nemá, měl by však žalované předat klíče od vchodových dveří, neboť u nich došlo k výměně zámků. Žalobce vlastní jiný byt, ve kterém bydlí, a proto také není potřeba mu zajistit možnost uspokojování jeho bytových potřeb. Proto není v rozporu s dobrými mravy, pokud bylo žalobci uloženo byt vyklidit v zákonné lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku.6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 150 o. s. ř., kdy za důvody hodné zvláštního zřetele považuje skutečnost, že toto rozhodnutí je v zájmu obou účastníků, žalobu mohl podat kterýkoliv z nich a soud při rozhodování o této žalobě nebyl vázán návrhem, jak vyplývá například z rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 404/22. Žalované ostatně žádné náklady řízení prokazatelně nevznikly.7. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. Namítl v něm, že soud I. stupně věc týkající se úvahy o dalším členství a nájmu bytu zhodnotil nesprávně, neboť nedocenil, že stavbu dvougeneračního domu rodičů žalované v podstatě realizoval svépomocně pouze on, postavil jej během tří let. Pokud by na stavbě domu nepracoval, byt by od rodičů žalované nezískali. Z toho jednoznačně vyplývá, že to byl také žalobce, kdo se významnou měrou zasloužil o získání předmětného bytu. Žalobce byt zrekonstruoval a také provedl jeho asanaci, čímž zabránil vyloučení účastníků jako členů družstva, což by bylo spojeno se ztrátou práva nájmu k bytu. K této hrozbě došlo poté, kdy žalovaná svým jednáním uvedla byt do zcela neobyvatelného stavu, jak doložil dokumentací. Žalovaná také naprosto ignorovala výstrahu družstva, aby byt asanovala, neposkytovala platby za služby spojené s užíváním bytu, takže dodavatel zrušil dodávku elektřiny do bytu. Další hledisko, jímž se soud měl řídit, je i předpoklad dalšího řádného užívání bytu, jakož i existence bytové potřeby účastníků. V tomto směru se podmínky jeví srovnatelnými, neboť každý z účastníků je uživatelem jiného družstevního bytu a současně předmětný byt nikdo z nich neužívá. U žalované je důvodem dlouhodobá hospitalizace v léčebně pro dlouhodobě nemocné pro trvale nepříznivý zdravotní stav; dle žalobce se jedná o těžkou alkoholičku odmítající protialkoholní léčbu. Podle informací sociální pracovnice z léčebny žalovaná nebude schopna návratu do bytu a samostatného života v něm, nemá nikoho, kdo by se o ni postaral. Lze předpokládat, že v případě jejího návratu by se stejná situace v krátké době opakovala. Žalobce je schopen zajistit řádné využití bytu v souladu s jeho účelem tak, aby se již stížnosti na užívání bytu neopakovaly. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a jeho žalobě vyhověl.8. Žalovaná trvala na tom, aby byt, ve kterém žije 60 let, zůstal jí.9. Odvolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou. Proto odvolací soud projedn