15 Co 65/2026-133 – Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 42 500 Kč ve splátkách po 500 Kč měsíčně splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 5 039,65 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně a částečně zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 42 500 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení.2. Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru dne 26. 9. 2024, na jejíž základě poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, které měl žalovaný spolu se smluvním úrokem v celkové výši 90 000 Kč vrátit nejpozději do 15. 9. 2025. Žalovaný svou povinnost nesplnil, proto žalobkyně úvěr dne 10. 2. 2025 zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě celé částky. Soud I. stupně rozhodl nejprve rozsudkem ze dne 30. 5. 2025, č. j. 6 C 46/2025-17, který byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 31. 7. 2025, č. j. 15 Co 300/2025-33 co do částky 42 500 Kč s příslušenstvím zrušen a věc vrácena v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu I. stupně, že nebylo dostatečně zhodnoceno, zda žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. V novém řízení soud I. stupně žalobkyni vyzval dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k vylíčení rozhodných skutečností o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru, a k navržení či k předložení důkazů. Na základě provedeného dokazování soud I. stupně zjistil, že účastníci dne 26. 9. 2024 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru a že přílohou dané smlouvy bylo posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný se zavázal uhradit úvěr ve výši 50 000 Kč společně se smluvním úrokem v celkové výši 90 000 Kč nejpozději do 15. 9. 2025. Úrok ve sjednané výši 15 % měsíčně z jistiny, tj. 7 500 Kč měsíčně měl být hrazen dle článku 5.1. úvěrové smlouvy formou pravidelných měsíčních splátek, a to vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. Současně s poslední splátkou byla splatná rovněž jistina. Byly pak sjednány další poplatky v souvislosti s případným prodlením, a to poplatek za upomínku 500 Kč a v případě zesplatnění úvěru byl dlužník povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z vyčíslené dlužné částky. Dále bylo ujednáno, že v případě prodlení s hrazením splátek může věřitel předat dluh k vymáhání inkasní agentuře a dlužník vyslovil souhlas s tím, že tato služba může být zpoplatněna až 25 % z celkové vymáhané částky. Roční procentní sazba nákladů činila 436 %, smluvní úrok byl sjednán na částku 90 000 Kč, měsíčně 15 % z jistiny, tj. ročně by činil 180 %. Na svůj dluh žalovaný uhradil toliko 7 500 Kč a žalobkyně se kromě jistiny domáhá zaplacení první a druhé upomínky po 500 Kč. Dne 10. 2. 2025 byl dluh zesplatněn a žalovaný upozorněn na možnost soudního vymáhání. Při poskytnutí úvěru žalobkyně vycházela z toho, že měsíční příjem žalovaného v době žádosti o úvěr činil 32 900 Kč potvrzený výpisem z bankovního účtu a že jeho výdaje dosahovaly částky 17 769 Kč. Z toho 4 000 Kč bylo na bydlení, přičemž žalovaný uvedl 0 Kč, dále náklady na domácnost ve výši 12 244 Kč zjištěné z bankovního účtu, když žalovaný uvedl pouze 1 Kč, finanční závazky ve výši 1 005 Kč, náklady na sázení a hazardní hry 20 Kč a extra zůstatek na cokoliv ve výši 500 Kč. Tyto skutečnosti byly doloženy výpisy z účtu žalovaného a žalobkyně s odkazem na informace z databází dospěla k závěru, že žalovanému měsíčně zbývá finanční zůstatek ve výši 15 131 Kč. Z toho dovodila, že úvěr lze žalovanému poskytnout a že je schopen tento úvěr splácet měsíčními splátkami 7 500 Kč. Rovněž i žalovaný byl poučen dle § 118a o. s. ř, aby prokázal schopnosti splácet dluh částkou 500 Kč měsíčně. Z důkazů doložených žalovaným měl za prokázané, že žalovaný dosahuje příjmu minimálně ve výši 16 000 Kč (invalidní důchod a příspěvek na bydlení), že na jeho účet mu přichází i další nepravidelné platby zřejmě z brigád či od rodiny a že na bydlení vynaloží měsíčně cca 15 000 Kč. Soud I. stupně uzavřel, že posouzení úvěruschopnosti provedené žalobkyní nebylo dostatečné, neboť žalobkyně měla řádně posoudit jak příjmovou, tak výdajovou stránku a zjištěné údaje dodatečně ověřit, což neučinila. Neověřila si, že jeho příjem by měl činit 32 900 Kč a takovou částku nebylo možné z výpisu z účtu žalovaného vysledovat. Žalobkyně nevysvětlila, že výdaje žalovaného na bydlení měly činit 4 000 Kč, přičemž sám žalovaný v době uzavírání smlouvy uvedl, že jeho náklady na bydlení jsou 0 Kč a obdobné bylo jeho tvrzení i ohledně nákladů na domácnost. Žalobkyně započetla 12 244 Kč s argumentem, že tato částka vyplývá z bankovního účtu žalovaného, avšak takové tvrzení nebylo prokázáno. Rozpor v částkách uváděných žalovaným měl v žalobkyni vyvolat pochybnosti o skutečné majetkové situaci žalovaného a proto ho měla žalobkyně vyzvat k doložení dalších dokladů prokazujících jeho skutečné příjmy i výdaje. Zřejmé také nebylo, z čeho žalobkyně dovodila, že žalovaný má finanční závazky ve výši 1 005 Kč a na sázení a hazardní hry vynaložení 20 Kč měsíčně. I tato skutečnost měla vést žalobkyni k obezřetnosti, jestliže žalovaný má relativně krátkou dobu po oddlužení nové závazky. Za této situace soud I. stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, jelikož žalobkyně dostatečným způsobem nezjišťovala úvěruschopnost žalovaného (§ 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru) a zamítl žalobu v části nároku týkajícího se zákonného úroku z prodlení, jelikož dle soudní judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) má poskytovatel úvěru právo toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvních úroků a poplatků, nad to už v nové době splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru. Spotřebitel je tedy povinen poskytnout jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet a pokud ji takto vrací, nemůže se dostat do prodlení. S ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je dle soudu I. stupně povinností žalovaného zaplatit žalobkyni částku 42 500 Kč představující nesplacenou jistinu, když o částce 7 500 Kč s příslušenstvím bylo již pravomocně rozhodnuto. Žalobkyni nebyl přiznán zákonný úrok z prodlení z této částky a v souladu s návrhem žalovaného soud umožnil žalovanému vzhledem k jeho současné situaci a výši dané pohledávky, uhradit dlužnou částku ve splátkách ve výši 500 Kč splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku. Soud vyšel z výpisu z bankovního účtu za poslední 3 předcházející měsíce, z dokladů o výši invalidního důchodu, o výši nájemného a o nákladech na elektřinu. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když z větší části byla úspěšná žalobkyně, jíž náleží poměrná část náhrady nákladů řízení.3. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný. Jeho odvolání směřovalo výslovně proti odst. I. a III. ve výrocích o platební povinnosti žalovaného a o nákladech řízení. Uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce nedostatečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Proto je předmětná smlouva o úvěru neplatná. S tím jsou spojeny důsledky uvedené v § 87 o spotřebitelském úvěru, tedy, že spotřebitel je povinen vrátit toliko jistinu podle svých možností a schopností bez příslušenství. Dle judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) vychází z toho, že smyslem citovaného ustanovení je ochrana spotřebitele před predátorskými praktikami poskytovatelů úvěrů a s tím spojená sankce, která nepřiznává žádné příslušenství k původní jistině. Judikatura též dovozuje, že dle možností umožňuje spotřebiteli nehradit po určitou dobu vůbec, pokud mu to finanční situace aktuálně neumožňuje, či nebude v některém okamžiku umožňovat. Soud I. stupně také pochybil, pokud přiznal náhradu nákladů řízení, když bylo prokázáno, že došlo k porušení zákona ze strany žalobkyně. S ohledem na ust. § 87 zákona nemohla nastat splatnost jistiny a dlužník nemohl být v prodlení s žádnou její částí. Soud tedy měl postupovat v rámci návrhu nikoliv podle obecných ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, ale v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru. Spornou otázkou mohla být doba, která je přiměřená možnostem spotřebitele. Žalovaný již splatil na poskytnutou jistinu částku 7 500 Kč a jeho situace mu neumožnila hradit více. Jak bylo v řízení prokázáno, měl vícero obdobných neplatně sjednaných úvěrů a dostal se do typické dluhové pasti. Žalovaný tak v podstatě byl v situaci, kterou judikatura předvídá právě možností po určitou dobu nehradit vůbec. Žalovaný tedy nebyl v prodlení se splacením jistiny a v takovém případě měl žalobce podat návrh na určení splatnosti jistiny, niko