72 CO 80/2022-206 — Neznámý soud 58

1. Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně (dále jen„ prvostupňový soud“) odvoláním napadeným rozsudkem, jeho výrokem I., určil, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovité věci – konkrétně pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] (dále též jen„ sporný pozemek“). Výrokem II. rozsudku uložil žalovanému a vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně zaplatit náhradu nákladů vzniklých v řízení úspěšnému žalobci. 2. Prvostupňový soud primárně dovodil, že žalobci svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení jeho vlastnického práva (§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o.s.ř.“), to na podkladě tvrzeného vydržení, neboť ve veřejném seznamu je nyní jako vlastník sporného pozemku zapsán žalovaný a bez určení vlastnického práva žalobce nelze změny zápisu ve veřejném seznamu dosáhnout; právo žalobce ke spornému pozemku je tak nejisté. 3. Pokud se týká věci samé, na podkladě rekapitulace provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu prvostupňový soud uzavřel, že žalobci svědčí vlastnické právo ke spornému pozemku, a to z titulu jeho řádného vydržení. Vysvětlil, že pokud se žalobce stal v lednu 1990 vlastníkem sousedících pozemků [parcelní číslo] a [parcelní číslo], přičemž současně se chopil držby i pozemku sporného, který byl spolu s nabytými pozemky oplocen a užíván předky žalobce již od 30. let 20. století (a to ještě s dalšími pozemky [parcelní číslo] a p. č. st. 165, jichž spoluvlastníkem v rozsahu podílu id. 2/3 se žalobce stal v roce 1998), jednalo se o omluvitelný omyl v rozsahu nabytého vlastnického práva k pozemkům [parcelní číslo] a [parcelní číslo] a dobrou víru žalobce o tom, že mu sporný pozemek patří (to i ve vztahu k nabývacímu titulu, u něhož podle prvostupňového soudu postačovalo, že i přes jeho absenci žalobce byl v dobré víře o tom, že tu takový nabývací titul je). To i z pohledu poměru celkové rozlohy všech zaplocených a desetiletí rodinou žalobce užívaných pozemků (6 697 m², nepravidelného tvaru, svažitých a zarostlých vzrostlými stromy, znemožňujícími výhled na celý pozemek) ku rozloze pozemku sporného (781 m²). Prvostupňový soud proto uzavřel, že žalobce vzhledem ke všem okolnostem jednal v dobré víře, pokud se chopil držby sporného pozemku a jako vlastní jej užíval, a to po dobu delší než potřebných 10 let pro nabytí vlastnického práva k nemovité věci vydržením (ve smyslu ust. § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 1992, dále jen„ obč. zák.“). Svoji dobrou víru pak žalobce dle závěru prvostupňového soudu neztratil ani v souvislosti s úkony ve správním řízení při žádosti o umístění stavby (žalobcova domu [adresa] na nově vytyčovaném stavebním pozemku p. č. st. 354) a jeho kolaudací, ani v souvislosti s možností seznámit se snímkem pozemkové mapy z roku 1989 a s v roce 1995 zhotoveným geometrickým plánem, který však nezachycuje pozemky v místě„ v celém svém rozsahu“, přičemž hranice pozemků žalobcem vlastněných ani neprobíhala v blízkosti vytyčované stavby. Prvostupňový soud hodnotil možnosti žalobce seznámit se se skutečným stavem věci jako člověka průměrného a nikoli„ prizmatem doby současné“, ale naopak z pohledu doby po revoluci v roce 1989, kdy se teprve utvářelo povědomí o vlastnickém právu, možnostech ověřovat informace v katastru nemovitostí (po roce 1992), možnostech držby cizího pozemku apod.; za takových okolností prvostupňový soud uzavřel, že ani při zachování jim odpovídající obvyklé opatrnosti, nemohl žalobce získat pochybnost o tom, že drží pozemek, jenž nevlastní. Významnou dále prvostupňový soud shledal i okolnost dlouhodobosti nerušené držby pozemku žalobcem po dobu 24 let (až do roku 2014, kdy byl žalobce, jak vyplynulo z provedeného dokazování, starostou žalovaného upozorněn na skutečnost, že část oploceného pozemku, který užívá, je ve vlastnictví žalovaného), resp. 60 let jeho právními předchůdci, když po celou tuto dobu nebyly nikým činěny žádné kroky, které by držbu sporného pozemku zpochybnily. 4. Současně, na podkladě týchž zjištění, prvostupňový soud uzavřel, že nebyly naplněny podmínky žalobcem původně tvrzeného nabytí vlastnického práva ke spornému pozemku ve formě tzv. mimořádného vydržení ve smyslu ust. § 1095 a § 3066 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen„ o. z.“, neboť v tomto případě bylo zákonem stanoveno, že k mimořádnému vydržení nemůže dojít dříve než dnem [datum] (při, jak doplnil prvostupňový soud, prokázání poctivé držby a uplynutí doby 20 let). Stala-li se, jak shora uvedeno, žalobcova držba sporného pozemku nepoctivou dle závěrů prvostupňového soudu již v roce 2014, je mimořádné vydržení vyloučeno. 5. Pokud se týká náhrady nákladů řízení vzniklých úspěšnému žalobci (obecně ve smyslu ust. § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen „ o. s. ř.“), tyto bylo uloženo žalovanému a vedlejšímu účastníkovi zaplatit společně a nerozdílně, k rukám zástupkyně žalobce a to pouze ve výši, v níž nebyly zohledněny náklady vynaložené v souvislosti s neúspěšnými návrhy žalobce na vydání předběžného opatření a na vyslovení nesouhlasu se vstupem vedlejšího účastníka na straně žalovaného do řízení. 6. Proti rozsudku se odvolal žalovaný a navrhl, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobu zamítne. Namítl nesprávné právní posouzení věci a to, že prvostupňový soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Konkrétně měl za to, že nebyla správně posouzena ztráta žalobcovy dobré víry a omluvitelnosti jeho omylu ohledně vlastnictví k oploceným pozemkům, užívaných bez řádného nabývacího titulu jeho předky, a to dle žalovaného již v době po nabytí nemovitých věcí v roce 1990 (pozemků [parcelní číslo] a [parcelní číslo], oplocených spolu se sporným pozemkem), kdy se do sféry žalobce v souvislosti se stavebním řízením dostaly dokumenty (mapa katastru), z nichž bylo možno dovodit, že zaplocen a fakticky užíván je i cizí (sporný) pozemek. Žalobce se tak seznámil s dokumenty (byť za účelem posouzení, velikosti a umístění zamýšleného domu na nově nabytých pozemcích), které u něho mohly z objektivního hlediska vyvolat pochybnost o tom, že mu sporný pozemek po právu patří (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3251/2020) a jeho omyl o vlastnickém právu již nebylo možno ani s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci považovat za omluvitelný (též s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2190/2000) – v tomto ohledu tedy měl žalovaný závěry prvostupňového soudu za nesprávné. Žalobce podle smlouvy nabyl pouze dva pozemky, nikoli tři, přičemž bylo dle žalovaného zcela zjevné, že hranice plotu kopírují i hranice pozemku sporného (tehdy [parcelní číslo]). Tvar oplocení přitom dle žalovaného neodpovídal pravidelnému tvaru žalobcem nabytých pozemků; díky spornému pozemku mělo naopak oplocení výrazný tvar špice trojúhelníku, tedy snadno rozpoznatelný rozdíl oproti rovné hranici. Všechny tyto skutečnosti byly dle žalovaného patrné i z geometrického plánu vyhotoveného v roce 1995. 7. Konečně, dle žalovaného bylo i z průběhu soudního řízení zřejmé, že vysokoškolsky vzdělaný žalobce má velký přehled o majetku rodiny, a to i do daleké minulosti, tím spíše byly popisované okolnosti u něho způsobilé vyvolat pochybnost o tom, že mu sporný pozemek po právu patří. Žalovaný naopak sporný pozemek v minulosti ponechal rodině žalobce v bezplatném užívání a nežádal ani jeho vyklizení, to v rámci snahy o nenarušování sousedských vztahů. 8. Žalobce v rámci svého vyjádření k podanému odvolání připomněl svá dosavadní procesní stanoviska v tom smyslu, že sporný pozemek je rodinou žalobce spolu s ostatními užíván více než 80 let; zaplocené pozemky o několika parcelních číslech v nikým nezpochybňovaných hranicích tvoří jeden kompaktní celek nepravidelného tvaru, osázený stromy, obhospodařovávaný a převáděný toliko v rámci žalobcovy rodiny. Geometrický plán, který žalobce nechal zpracovat v souvislosti s výstavbou svého domu [adresa] za účelem zaměření jeho polohy, obsahoval pouze částečné zakreslení okolních pozemků a nebyl pořizován za účelem stanovení hranic pozemků – pochybnosti o oprávněnosti držby na plánu nezakresleného pozemku sporného proto objektivně u žalobce vyvolat nemohl (tyto skutečnosti jsou pak dle žalobce odlišné od skutkové situace projednávané žalovaným odkazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu). Z dalšího provedeného dokazování pak dle žalobce vyplynulo, že žalovaný neměl povědomí o umístění svých pozemků a nestaral se o ně. Napadený rozsudek měl proto žalobce za věcně i právně správný, úvahy prvostupňového soudu za nikoli nepřiměřené a v souladu s judikaturou vyšších soudů. Navrhl jej proto potvrdit. 9. Vedlejší účastník se k podanému odvolání a k věci samé vyjádřil až podáním ze dne [datum]. Rozsudek prvostupňového soudu měl za právně nesprávný a založený na nesprávných skutkových zjištěních; navrhl jej změnit tak, že bude žaloba zamítnuta, případně napadené rozhodnutí zrušeno a věc