17 CO 97/2022-406 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem rozhodl, že je neplatná výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci dne 25. 5. 2020 (výrok I), a žalované uložil, aby do tří dnů od právní moci rozsudku nahradila žalobci k rukám jeho právní zástupkyně náklady řízení ve výši 38 915 Kč (výrok II). 2. V jeho odůvodnění okresní soud vyložil, že mezi účastníky je nesporné, že žalobce pracoval u žalované jako řidič vozidla dopravní zdravotní služby na základě pracovní smlouvy z 2. 3. 2015. Dne 25. 5. 2020 dala žalovaná žalobci písemnou výpověď z tohoto pracovního poměru, kterou odůvodnila tím, že se žalobce dopustil zvlášť hrubého a závažného porušení pracovních povinností, a to tak, že: 1) ve dnech 23. 3. 2020 v době od 15:44 do 16:47, 8. 4. 2020 v době od 12:48 do 14:42 a dne 9. 4. 2020 v době od 15:02 do 16:57 vykázal ve výkazu práce, že vykonával práci pro zaměstnavatele, ačkoli tomu tak prokazatelně nebylo; v uvedených dobách bylo sanitní vozidlo, kterým měl žalobce práci vykonávat, zaparkováno v místě bydliště žalobce, takže jím nemohla být a nebyla žádná práce pro zaměstnavatele vykonávána, 2) parkoval jemu svěřené sanitní vozidlo v místě bydliště, ačkoli podle nařízení zaměstnavatele byl povinen parkovat jen v místě určeném zaměstnavatelem, a to nejméně ve dnech 5. – 6. 2. 2020, 10. – 11. 2. 2020, 17. – 18. 2. 2020, 12. – 13. 3. 2020, 17. – 18. 3. 2020 a 23. – 24. 3. 2020, 3) ve dnech 21. 4. 2020, 4. 5. 2020 a 5. 5. 2020 překročil při řízení služebního vozu v pracovní době nejvyšší povolenou rychlost v obci, v některých případech o více než 30 km. 3. Zároveň byl žalobce ve výpovědi upozorněn na dvouměsíční výpovědní dobu. Žalobcův pracovní poměr měl uplynutím výpovědní doby skončit k 31. 7. 2020. Žalobce dne 13. 7. 2020 písemně žalované sdělil, že s výpovědí nesouhlasí a trvá na dalším zaměstnání. Na to žalovaná písemně odpověděla dne 16. 7. 2020 tak, že odmítla další přidělování práce žalobci. 4. Žalobce se žalobou podanou dne 30. 9. 2020 domáhal určení neplatnosti uvedené výpovědi s tím, že výpovědní důvody buď vůbec nenastaly, nebo nastaly se souhlasem žalované, případně nedosáhly intenzity zvlášť hrubého či závažného porušení právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci. Poukázal dále na to, že nikdy nebyl ústně ani písemně upozorněn na údajné porušení povinností. Danou výpověď má za účelovou reakci na jeho výtky vůči žalované, které uplatnil na poradě dne 12. 5. 2020 ohledně délky a rozvržení pracovních směn. Namítal také, že vytýkaná pochybení ze dnů 23. 3. 2020 a 5. 2. – 24. 3. 2020 byla ve výpovědi uplatněna po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty. Žalovaná měla výpověď za platnou a důvodně danou, a proto navrhla zamítnutí žaloby. Žalobce skutečně neoprávněně vykázal práci, kterou nevykonal, neboť se v danou dobu zdržoval se sanitním vozem v místě bydliště. Tím se dopustil útoku na majetek zaměstnavatele, a tedy zvlášť hrubého porušení pracovních povinností. Parkovat sanitní vůz v místě bydliště mohl zaměstnanec pouze při rozdělení pracovní směny do dvou úseků, jinak to bylo zakázáno. V případech překročení povolené rychlosti žalobce neřídil vozidlo s právem přednosti, charakter jeho jízd nevyžadoval využití výstražných světel a také k jejich užití nedošlo. 5. Na základě rozsáhlého dokazování učinil okresní soud skutková zjištění, která obšírně vyložil v bodech 7 až 31 odůvodnění svého rozsudku. Věc po právní stránce posoudil dle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákoník práce“), a to konkrétně dle jeho ustanovení § 33 odst. 1, § 38 odst. 1 písm. b), § 48 odst. 1, § 50 odst. 1, § 51 odst. 1, § 52 písm. g), § 55 odst. 1 písm. b), § 58 odst. 1, § 69, § 72, § 301 a § 334. Přihlédl též k právní úpravě zakotvené v ustanoveních § 18 odst. 3 a 4 a § 41 odst. 1 a 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu). 6. Okresní soud předně uzavřel, že mezi žalovanou a žalobcem vznikl pracovní poměr se sjednaným druhem práce řidiče dopravní zdravotní služby, který se žalovaná zaměstnavatelka rozhodla ukončit písemnou výpovědí, v níž důvody vymezila dostatečně určitě tak, aby je nebylo možno zaměnit s jinými. Pokud by byly uvedené skutky prokázány a jejich závažnost dosáhla požadovaného stupně intenzity, pak by mohly být výpovědním důvodem dle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Výpověď byla žalobci předána dne 25. 5. 2020, dvouměsíční výpovědní doba začala plynout dne 1. 6. 2020 a měla skončit dne 31. 7. 2020. Dne 13. 7. 2020 žalobce žalované sdělil, že s výpovědí nesouhlasí a trvá na dalším zaměstnávání. Žalobu na neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí uplatnil žalobce v zákonné dvouměsíční lhůtě uvedené v ustanovení § 72 zákoníku práce Okresní soud odmítl argument žalované, že písemné oznámení žalobce o tom, že trvá na dalším zaměstnání, nebylo uskutečněno ve smyslu ustanovení § 69 zákoníku práce bez zbytečného odkladu po výpovědi. Poukázal v této souvislosti na závěry judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2905/2000 a 21 Cdo 833/2021), podle nichž uvedené oznámení může zaměstnanec učinit kdykoliv poté, co mu dal zaměstnavatel neplatnou výpověď, nejpozději však do rozhodnutí soudu, kterým bylo řízení o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocně skončeno. Soud prvního stupně taktéž nepřisvědčil názoru žalované, že by měl být v tomto řízení ve smyslu ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.) zkoumán žalobcův naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a to zvláště se zřetelem k tomu, zda je žalobce po uplynutí výpovědní doby v pracovním poměru u jiného zaměstnavatele. Zdůraznil, že ustanovení § 72 zákoníku práce zakládá zaměstnanci oprávnění k podání žaloby na neplatnost výpovědi, aniž by musel mít na jejím podání naléhavý právní zájem. 7. K žalobcově námitce se okresní soud dále zabýval otázkou, zda ohledně všech dílčích skutků dala žalovaná výpověď ve dvouměsíční lhůtě uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce. Uzavřel, že tomu tak nebylo u skutků týkajících se neoprávněného parkování žalobce v místě bydliště, tedy výpovědního důvodu 2). Učinil tak na základě zjištění, že žalovaná zaměstnavatelka měla k dispozici průběžné údaje o pohybu sanitních vozidel ze sledovacího systému ONI. O tom, kde vozidlo parkuje, tak měla žalovaná okamžité informace. Má-li zaměstnavatel takový informační servis, pak dle okresního soudu nemůže být zaměstnancovo postavení znevýhodněno natolik, že by okamžik porušení povinnosti byl spojen s vůlí zaměstnavatele, kdy bude takovému porušení věnovat pozornost. Vysvětlení jednatelky žalované, že prováděla čtvrtletní kontrolu daných údajů z důvodu velkého objemu dat, pokládal okresní soud za nelogické. Uzavřel, že o místech parkování vozidla používaného žalobcem věděla žalovaná již v době tohoto parkování. Pokud tedy ve výpovědi dané 25. 5. 2022 použila jako důvod nesprávné parkování v době od 5. 2. 2022 do 24. 3. 2022, nedala výpověď v této části včas. 8. I přes uvedený závěr se okresní soud zabýval otázkou, zda se žalobce dopustil parkováním vozidla v místě bydliště závažného porušení povinností zaměstnance. Dovodil, že dle vnitřního předpisu žalované mohl – mimo případy, kdy měl směnu rozdělenou na dvě části, a případy nařízené pohotovosti – zaměstnanec služební vozidlo parkovat v místě bydliště pouze se souhlasem žalované, který v dané době udělovala nynější jednatelka [anonymizováno] [příjmení]. Souhlas se uděloval neformálně, SMS zprávou či telefonicky, výsledek žádosti zaměstnance o udělení souhlasu se u zaměstnavatele neevidoval. Pro žalobce je tak proto de facto nemožné prokázat, že souhlas byl ze strany žalované udělen. Okresní soud přihlédl i k tomu, jak vypovídala [anonymizováno] [příjmení]. Nejprve uváděla, že žádné takové žádosti žalobce neeviduje. Poté, co byla konfrontována s dohledanou SMS zprávou týkající se dne 5. 5. 2020, uvedla, že šlo o žádost zcela výjimečnou a ojedinělou. I ohledně další předestřené žádosti však posléze připustila, že byla žalobcem podána. Tyto okolnosti vedly okresní soud k závěru, že vytýkané nesprávné parkování svěřeného vozidla nelze pokládat za závažné porušení povinností zaměstnance ve smyslu ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. 9. Pokud jde o další výpovědní důvody, tedy neoprávněně vykázaná práce za dny 23. 3. 2020, 8. 4. 2020 a 9. 4. 2020 (výpovědní důvod 1) a překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci ve dnech 21. 4. 2020, 4. 5. 2020 a 5. 5. 2020 (výpovědní důvod 3), tyto skutky byly dle okresního soudu uplatněny v zákonem stanovené lhůtě. 10. Ve vztahu k výpovědnímu důvodu 1) spočívajícím v neoprávněně vykázané práci okresní soud předně poukázal na právní úpravu vyplývající z ustanovení § 50 odst. 4, věty druhé zákoníku práce, která zakazuje dodatečnou změnu důvodu výpovědi. Zabýval se proto pouze časovými úseky, které žalovaná zaměstnavatelka vymezila v písemné výpovědi, tedy dne 23. 3. 2020 od 15:44 do 16:47 hodin, dne 8. 4. 2020 od