19 CO 144/2022-328 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1 750 000 Kč (výrok I). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 78 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky žalované (výrok II). České republice nepřiznal okresní soud právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 2. Žalobce v žalobě a následných podáních tvrdil, že do jeho osobnostních práv bylo ze strany žalované zasaženo v průběhu řízení, které bylo vedeno u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná se k osobě žalobce vyjadřovala 10. 8. 2011, kdy se na výzvu [stát. instituce] dostavila k podání vysvětlení. Dále byla soudem předvolána jako svědkyně a v řízení vypovídala při hlavním líčení dne 9. 8. 2012, žalobce se nacházel v procesním postavení obžalovaného. Ve věci byl téhož dne vyhlášen rozsudek (č. j. [číslo jednací]), kde je v odůvodnění rozsudku uveden obsah svědecké výpovědi žalované. Rozsudek byl usnesením krajského soudu ze dne 11. 4. 2016 zrušen a věc postoupena [stát. instituce] s odůvodněním, že zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Okresní soud vyložil, že ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, případně jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem a neoprávněností zásahu. Jelikož neměl za prokázané protiprávní jednání žalované, žalobu o zaplacení uvedené částky, která se skládá z 250 000 Kč jako peněžitého zadostiučinění a 1 500 000 Kč jako náhrady škody na zdraví, zamítl. O nákladech řízení mezi účastníky okresní soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení s odkazem na § 148 odst. 1 o. s. ř., když žalobce byl poplatkově osvobozen. 3. Proti tomuto rozsudku se žalobce v zákonné lhůtě odvolal. Namítl, že rozhodnutí okresního soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění. Uvedl, že žalovaná částka se skládala ze dvou nároků, přičemž nárokem uplatněným z titulu tvrzené škody na zdraví se okresní soud v odůvodnění rozsudku vůbec nezabýval, žalobce proto není schopen seznat, z jakých důvodů soud jeho žalobě nevyhověl, a nemá ani možnost v rámci podaného odvolání uplatnit vlastní konkrétní argumentaci. Požadavky na odůvodnění soudního rozhodnutí pak nesplňuje napadený rozsudek ani ve vztahu k nároku na zadostiučinění za zásah do osobnostních práv žalobce, když v něm žalobce není schopen seznat, z jakých konkrétních důvodů soud dospěl k závěru, že tvrzení žalované na adresu žalobce nepředstavují neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Bez ohledu na uvedené však má žalobce za to, že pokud dospěl okresní soud k závěru, že ze strany žalované nedošlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv, pak je takový závěr nesprávný a rozporný s provedenými důkazy. Podle přesvědčení žalobce žalovaná uváděla u hlavního líčení na adresu žalobce tvrzení způsobilá poškodit jeho dobré jméno a pověst a uváděla je opakovaně. Pronesla je tedy s plným vědomím, že tak činí v souvislosti s trestním stíháním žalobce a že mohou mít pro žalobce zvlášť nepříznivý dopad. Z uvedených důvodů navrhl žalobce, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku z jeho správných důvodů. Doplnila, že žalobce vede proti ní různá nedůvodná řízení již asi deset let. V nich byla prokázána a soudy i konstatována z jeho strany šikana a zlá vůle. Podle jejího přesvědčení bylo jednoznačně prokázáno, že absentuje jakákoli příčinná souvislost mezi jednáním žalované a újmou tvrzenou žalobcem. Práva na náhradu nákladů odvolacího řízení se žalovaná vzdala. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání podala osoba oprávněná a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 205 odst. 2 a § 212 odst. 1 a 5 o. s. ř.), a to z odvolatelem uplatněných odvolacích důvodů stejně jako z důvodů, které v odvolání výslovně uvedeny nebyly. Dospěl k závěru, že odvolání proti rozsudku ve věci samé není důvodné. 6. Odvolací soud předně uvádí, že rozhodnutí soudu prvního stupně nepovažuje za nepřezkoumatelné, když podle ustálené rozhodovací praxe soudů lze považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§ 219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) jen rozhodnutí, které obsahuje tak vágní odůvodnění, že se proti němu nelze kvalifikovaně odvolat. Taktomu v souzené věci není, neboť je zřejmé, že okresní soud neshledal na straně žalované porušení žádné právní povinnosti, která by zakládala právo na náhradu nemajetkové újmy, což v odůvodnění vyložil, a navíc žalobce celkem pregnantně odvolací důvody proti jeho rozsudku formuloval. 7. Okresní soud správně, byť stručně vyložil, že žalovaná se poskytnutím svědecké výpovědi v přípravném trestním řízení a v trestním řízení před soudem nedopustila žádného protiprávního jednání, z něhož by žalobci mohla vzniknout škoda. Odvolací soud rekapituluje, že žalovaná v přípravném řízení a poté před soudem uvedla, že zná žalobce i doktorku [příjmení] (bývalou manželku žalobce – poznámka odvolacího soudu). Se žalobcem se seznámila v lázních v roce 2007 nebo 2008. Žalobce se v té době rozváděl, žalovaná mu sehnala právníka. Mluvil o tom, že jej manželka okradla, žalovaná tedy půjčila žalobci peníze, které jí nevrátil. Žalovaná věděla zprostředkovaně, jaké příkoří žalobce své manželce způsoboval, a proto s ním v roce 2008 ukončila veškeré styky. Dále uvedla, že žalobce lže, vyhrožuje a manipuluji lidmi. Žalobce byl odsouzen rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] za [anonymizována tři slova], kterého se měl dopustit vůči jeho bývalé manželce v období od března do června 2011; usnesením [název soudu] č. j. [číslo jednací] byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc postoupena [stát. instituce] s tím, že zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. V souvislosti s dopravní nehodou, jejímž byl žalobce dne 1. 1. 1996 účastníkem, bylo znaleckým posudkem zjištěno, že u žalobce dochází k rozvoji posttraumatické stresové poruchy s chronickým průběhem a následně přetrvávající poruchou osobnosti; předtím byl žalobce duševně zcela zdráv. 8. Právně okresní soud věc posoudil podle § 11 a 13 z. č. 40/1964 Sb., obč. zák. ve spojení s § 3079 odst. 1 o. z. Správně dovodil, že zde neexistuje protiprávní zásah žalované, v důsledku něhož by žalobci vznikla újma, neboť údaje, které uvedla ohledně žalobce v průběhu vůči němu vedeného trestního řízení, nebyly objektivně způsobilé vyvolat nemajetkovou újmu spočívající v porušení nebo ohrožení osobnosti žalobce v její fyzické a morální integritě. Pokud žalovaná jako svědkyně hovořila o příkoří, které žalobce způsoboval svojí manželce, toto jeho jednání bylo v trestním řízení prokázáno, pouze nebylo kvalifikováno jako trestný čin. 9. Odvolací soud tedy považuje rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a tímto odkazuje na jeho odůvodnění. K výtkám žalobce ohledně jeho nepřezkoumatelnosti dodává, že pokud soud prvního stupně neshledal svědeckou výpověď žalované v trestním řízení vedeném vůči žalobci jako způsobilou vyvolat u žalobce jakoukoli nemajetkovou újmu, jednoznačně tím uvedl důvod, pro který nebylo možno žalobě vyhovět ohledně žádného v ní uplatněného nároku. Bylo proto nadbytečné konstatovat neexistenci tohoto předpokladu za újmu tvrzenou žalobcem ohledně každého z jím uplatněných nároků zvlášť. 10. Nad rámec odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí odvolací soud odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, příkladmo na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, publikované Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/2010, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, respektive povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, respektive účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba, jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, respektive povinností, plní. Vybočením z mezí takto stanovených práv a povinností v soudním řízení je křivé obvinění (§ 174 trestního zákona č. 140/1961 Sb., respektive § 345 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.), křivá výpověď (§ 175 trestního zákona č. 140/1961 Sb., respektive § 346 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.) nebo přestupek podle § 49 odst. 1 písm.