47 CO 133/2022-89 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Výrokem I napadeného rozsudku okresní soud zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení 5.412 Kč s úrokem ve výši 0,1 % denně z částky 1.936,88 Kč od 1. 10. 2021 do zaplacení, ve výši 0,1 % denně z částky 2.000,99 Kč od 31. 10. 2021 do zaplacení, ve výši 0,1 % denně z částky 2.062,13 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení, a částky 354,34 Kč. Ve výroku II uložil žalované zaplatit žalobkyni 6.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1.936,88 Kč za dobu od 1. 10. 2021 do zaplacení, ve výši 8,5 % ročně z částky 2.000,99 Kč od 31. 10. 2021 do zaplacení a ve výši 8,5 % ročně z částky 2.062,13 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Okresní zjistil, že dne 30. 8. 2021 byla mezi účastníky prostředky komunikace na dálku uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno], na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr 6.000 Kč (§ 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. - dále jen „o. z.“). Ve smlouvě si smluvní strany dohodly smluvní úrok a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky uhradit třemi splátkami nejpozději do 30. 11. 2021 v celkové částce 11.412 Kč. Žalovaná poskytnutý úvěr nesplácela, žalobkyně vyzvala žalovanou ke splacení dvěma upomínkami, avšak marně. Žalobkyně požadovala po žalované úhradu dlužné částky 11.412 Kč a smluvní pokuty ve výši 354,34 Kč Okresní soud se v souladu s § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ s. ú.“) zabýval otázkou, zdali žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované. K tomu zjistil, že žalovaná pracovala v Oblastní nemocnici [právnická osoba], jako sanitářka v pracovním poměru na dobu neurčitou, zaměstnavatel vyplatil žalované mzdu v květnu ve výši 28.484 Kč, červnu ve výši 24.800 Kč a v červenci ve výši 30.622 Kč. Měsíční výdaje na bydlení žalované činily 10.000 Kč za nájemné, za energie a služby 1.500 Kč a 700 Kč za vodu. Žalovaná splácela 3 úvěry, a to úvěr u [právnická osoba] ve výši 2.463 Kč měsíčně, [anonymizováno] 4.232 Kč měsíčně a úvěr na auto 6.946 Kč měsíčně. Za stravu a ošacení vynakládala 4.500 Kč měsíčně. V měsíci květnu i měsíci červnu bylo z bankovního účtu žalované odmítnuto provedení velkého množství inkasních plateb určených zejména úvěrové [právnická osoba] Okresní soud dovodil, že žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy řádně posoudila schopnost žalované spotřebitelský úvěr splácet. Žalovaná se již v době uzavírání smlouvy o úvěru nacházela v tíživé finanční situaci, splácela 3 úvěry s celkovou výší měsíční splátky 13.641 Kč a nebyla schopna některé ze svých závazků splácet. To bylo potvrzeno výpisem z bankovního účtu žalované vedeného u [právnická osoba] V květnu a červnu 2021 disponibilní prostředky na účtu žalované nepostačovaly k hrazení splatných závazků. Smlouva o spotřebitelském úvěru byla od počátku neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú. a § 588 o. z. Žalobkyně poskytla žalované bankovním převodem částku 6.000 Kč, na kterou žalovaná ničeho nezaplatila. Tím se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila a vznikla jí povinnost obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Soud proto uložil žalované částku 6.000 Kč zaplatit i s úroky z prodlení v zákonné výši za dobu od 30. 9. 2021, kdy žalované uplynula lhůta pro úhradu jednotlivých splátek úvěru (§ 1970 o. z., § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb.). Ve zbylé části byla žaloba zamítnuta, neboť k ujednáním, ve kterých se žalovaná zavázala hradit úrok z dlužné jistiny ve výši 0,1 % denně a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně, nebylo pro neplatnost smlouvy možné přihlédnout. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěšnější žalované žádné náklady řízení nevznikly. 3. Žalobkyně podala proti výroku I a III rozsudku odvolání. Namítla, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2 písm. e/ o.s.ř.) a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.). K posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně upozornila na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. Žalobkyně v rámci posuzování úvěruschopnosti splnila veškeré povinnosti stanovené zákonem a současnou judikaturou vyšších soudů. Žalobkyně měla k dispozici výplatní pásky žalované za květen až červenec 2021, pracovní smlouvu a výpisy z účtu za květen až červenec 2021. Žalobkyně prověřila žalovanou z veřejně dostupných zdrojů, a to z Centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku a rejstříku dlužníků SOLUS. Žalobkyně hodnotila příjmy a výdaje s ohledem na životní a existenční minimum podle zákona č. 110/2006 Sb. Vycházela i z informace, že žalovaná předcházející spotřebitelský úvěr č. [anonymizováno] ze dne 23. 3. 2021 uhradila v plné výši. Tato skutečnost byla také jedním z podpůrných důvodů poskytnutí dalšího spotřebitelského úvěru. Ke splácení úvěru u [právnická osoba] žalovanou žalobkyně namítla, že inkasní platby byly odmítnuty pro nenastavení souhlasu s inkasem, nikoliv pro nedostatečné finanční prostředky na bankovním účtu. Dne 11. 6. 2021 a 21. 7. 2021 byly z účtu žalované splátky úvěru u [právnická osoba] uhrazeny. Obrat peněžních prostředků na účtu úvěrovaného za určité období nesvědčí o úvěruschopnosti spotřebitele. Pro posouzení úvěruschopnosti žalobkyně ověřuje konkrétní příjmy z dokumentů vydaných třetí stranou a výdaje. Žalobkyně zjistila, že žalovaná měla příjem ze stálého pracovního poměru a rodičovského příspěvku průměrně 47.035 Kč měsíčně. Zohlednila vyživovací povinnost žalované, výdaje na domácnost a výši závazků z bankovního účtu i z čestného prohlášení žalované. Pro výpočet maximální možné měsíční splátky byl použit koeficient platební schopnosti ve výši 0,5. Žalobkyně vyšla z výdajů žalované na bydlení ve výši 10.000 Kč, na energie ve výši 1.500 Kč, na vodu ve výši 700 Kč, na stravu, hygienu, ošacení, dopravu, telefon a internet ve výši 4.500 Kč, na závazky 13.641 Kč a na vyživované osoby 8.780 Kč. Maximální možná měsíční splátka byla stanovena podle vzorce: (čistý měsíční příjem 47.035 Kč – výdaje včetně závazků 39.121 Kč) * 0,5 = 3.900 Kč. Na základě tohoto výpočtu byly zohledněny volné finanční prostředky tak, aby žalovaná mohla splácet splátku ve sjednané výši, bez omezení osobního a domácího rozpočtu. Volné finanční prostředky byly stanoveny ve výši 4.014 Kč (příjem 47.035 Kč – výdaje 39.121 Kč – maximální měsíční splátka 3.900 Kč). Žalovaná nebyla v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v tíživé finanční situaci a byla schopna hradit své závazky včas. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud výrok I. a III. rozsudku zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání. 4. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě a že je přípustné (§ 201, § 202 a contr., § 204 odst. 1 o.s.ř.) přezkoumal rozsudek v napadené části při nařízeném jednání (§ 212 a § 214 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 6. Krajský soud rozhodoval při nařízeném jednání, k němuž se žalobkyně ani žalovaná bez omluvy nedostavily. 7. Okresní soud zjistil, že žalobkyně s žalovanou uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru. Okresní soud smlouvu správně hodnotil podle § 2395 a násl. o. z. a podle zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Krajský soud se k námitce žalobkyně znovu zabýval otázkou, zdali byla před uzavřením smlouvy o úvěru dostatečně prověřena úvěruschopnost žalované. <i>8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>9. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen