47 CO 182/2021-347 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 361 306 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 106 581,02 Kč s příslušenstvím (výrok II), zastavil řízení v části 29 551,84 Kč s příslušenstvím (výrok III), připustil změnu žaloby (výrok IV), zamítl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 187 686,70 Kč (výrok V), uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 179 188 Kč (výrok VI), uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ze vzájemné žaloby ve výši 9 385 Kč (výrok VII) a rozhodl o vrácení části zálohy na znalecký posudek ve výši 2 839 Kč žalobkyni (výrok VIII). 2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že účastníci mezi sebou uzavřeli dne [datum] smlouvu o dílo, na jejímž základě měla žalobkyně provést blíže uvedené rekonstrukční práce v objektu, v němž sídlí [anonymizováno 6 slov]. Od smlouvy bylo odstoupeno s účinky k 27. 6. 2018. Ještě předtím žalobkyně nainstalovala do opravovaného objektu podpěrnou konstrukci, která měla zabránit jeho zřícení. Konstrukce byla na místě i po zrušení smlouvy v období od 27. 6. 2018 do 25. 7. 2019, kdy byla demontována a nahrazena konstrukcí žalovaného. Účastníci po odstoupení od smlouvy jednali o narovnání vzájemných práv a povinností vyplývajících ze zrušené smlouvy, avšak dohoda o narovnání nebyla dne 12. 3. 2019 zastupitelstvem [územní celek] schválena. Žalobkyně poté dne 14. 3. 2019 staveniště vyklidila, a to včetně stavebního materiálu, který v prostorách školy do té doby ponechala, neboť podle navrhované dohody o narovnání jej měl jako svůj majetek použít žalovaný pro další fázi rekonstrukce objektu. Okresní soud takto zjištěný skutkový stav posoudil po právní stránce a dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že žalovaný bez právního důvodu užíval v období 27. 6. 2018 – 25. 7. 2019 stavební materiál žalobkyně, z něhož byla vybudována podpěrná konstrukce v rekonstruovaném objektu. Výši bezdůvodného obohacení stanovil okresní soud za pomoci znaleckého posudku jako obvyklou cenu za poskytnutí stavebního materiálu potřebného na podpěrnou konstrukci. Výši takového obvyklého nájmu jakožto částky odpovídající bezdůvodnému obohacení stanovil v rozsahu 361 306 Kč. Ve zbývajícím rozsahu 106 581,02 Kč naopak právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení neshledal. Oprávněným neshledal okresní soud ani požadavek obsažený ve vzájemném návrhu žalovaného. Jednalo se o částku 187 686,70 Kč představující bezdůvodné obohacení žalobkyně vzniklé umístěním jejího stavebního materiálu v objektu rekonstruovaných prostor bez právního důvodu. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně tímto jednáním nezpůsobila žalovanému žádnou škodu a ani sama nezískala žádný majetkový prospěch, kterým by byla bezdůvodně obohacena ve smyslu § 2991 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Okresní soud přihlédl též k návrhu dohody o narovnání, podle níž měl stavební materiál připadnout do vlastnictví žalovaného. Vzájemný návrh proto zamítl. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalovaný. Nezpochybnil v něm právo žalobkyně na náhradu za podpůrnou konstrukci, měl však za to, že toto právo žalobkyni náleží až od 15. 3. 2019, kdy bylo staveniště předáno zpět žalovanému. K tomu došlo 14. 3. 2019 Okresní soud mylně považoval tuto okolnost za nerozhodnou. Až od 15. 3. 2019 je možné považovat žalovaného za uživatele podpůrné konstrukce, do té doby sloužila žalobkyni, která byla výlučným uživatelem staveniště. Až do předání staveniště zpět žalovanému odpovídala za případnou škodu na staveništi žalobkyně. Pokud navíc okresní soud dovodil, že se žalovaný umístěnou podpůrnou konstrukcí na úkor žalobkyně obohatil, pak měl ze stejných důvodů přiznat žalovanému právo na bezdůvodné obohacení za uskladnění materiálu žalobkyně v prostorách školy, neboť žalobkyně tím bez právního důvodu užívala majetek žalovaného. Tím získala majetkový prospěch, neboť nemusela zajistit uložení svých věcí jinak. Jestliže navíc okresní soud u uskladněného materiálu zohlednil probíhající jednání o narovnání mezi účastníky, měl stejně tak toto jednání zohlednit i ve vztahu k podpůrné konstrukci. V návrhu na narovnání (zastupitelstvem města později neschváleném) bylo ostatně uvedeno, že žalobkyně žádnou náhradu za užívání konstrukce nebude požadovat a vzdává se jí. Ani v tomto případě, tak jak to uvedl okresní soud ve vtahu k žalobkyni, nebylo úmyslem žalovaného dosáhnout bezdůvodného obohacení, ale jen vyčkání na výsledek jednání o narovnání. Nesprávně byla konečně určena i obvyklá cena za poskytnutí stavebního materiálu. Byla stanovena nikoliv dle podmínek trhu, nýbrž na základě ceníku. Těch existuje víc, a každý určuje cenu jinak. Obvyklá úplata za užívání podpěrné konstrukce činila od 15. 3. 2019 do 25. 7. 2019 101 336,38 Kč. Obvyklá úplata za užívání prostor ve vlastnictví žalovaného ze strany žalobkyně (uskladněním materiálu) činila 289 023 Kč. Zápočtem vzájemné pohledávky v části, v níž se kryly, zanikly. Žalovaný navrhl, aby okresní soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I tak, že žalobu zamítne, a ve výroku V tak, že žalobkyni uloží povinnost zaplatit žalovanému 187 686,70 Kč. 4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že o zřízení podpůrné konstrukce požádal žalovaný během provádění stavby. Podpůrná konstrukce nebyla předmětem smlouvy. Nepočítala s ní projektová dokumentace ani rozpočet. Byla provedena nad rámec smlouvy a žalovaný si musel být vědom toho, že za ni bude muset zaplatit. Výše náhrady byla správně určena znaleckým posudkem. Podpůrnou konstrukci nebylo možné odstranit dříve, než ji žalovaný nahradil vlastní konstrukcí. Žalobkyně jinak staveniště vyklidila, s výjimkou stavebního materiálu, o němž se účastníci předběžně dohodli, že jej žalovaný dále využije. Žalobkyně neměla potřebu skladovat materiál u žalované, necelý 1 km odtud má vlastní areál. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku. 5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu z podnětu podaného odvolání, odvolání však neshledal důvodným. 6. Odvolací soud má za to, že okresní soud správně zhodnotil provedené důkazy, vyvodil z nich odpovídající skutkové závěry a zjištěný skutkový stav posoudil správně i po právní stránce. Okresní soud své rozhodnutí též řádně zdůvodnil. Odvolací soud se s důvody, které ve svém rozhodnutí uvedl okresní soud, ztotožňuje a na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v plném rozsahu odkazuje. S ohledem na odvolací námitky odvolací soud zdůrazňuje následující: 7. Odvolací soud především souhlasí s názorem okresního soudu, že pokud měl žalovaný v době po odstoupení od smlouvy podepřenu svoji stavbu podpěrným systémem žalobkyně, dělo se tak bez právního důvodu a žalovaný byl tímto plněním bezdůvodně na úkor žalobkyně obohacen. To ostatně nepopíral ani žalovaný. Domníval se pouze, že k bezdůvodnému obohacení začalo docházet až od 14. 3. 2019, kdy si žalobkyně odvezla z místa staveniště všechny své věci. Do té doby byla výlučným uživatelem staveniště ona sama a k bezdůvodnému obohacení žalovaného nemohlo docházet. 8. S tímto hodnocením však odvolací soud nesouhlasí. Bez ohledu na to, zda žalovaný měl či neměl na staveniště přístup (žalobkyně toto tvrzení popírala s poukazem na to, že klíče od rekonstruovaných prostor se nacházely u správce objektu), byl to právě on, v jehož prospěch byly nemovitosti opatřeny podpěrnou konstrukcí. Stalo se tak za pomoci stavebně konstrukčních prvků, jejichž vlastníkem byla žalobkyně. Pokud by příslušná část budovy nebyla podepřena konstrukcí žalobkyně, musel by žalovaný zajistit stavbu jinými prostředky, které by si k tomu opatřil jinde. I v takovém případě by byl povinen za jejich pronájem zaplatit úhradu. Byla-li tedy stavba podepřena konstrukčními prostředky žalobkyně, aniž by takový stav vycházel z podmínek platné smlouvy, představuje poskytnutí podpěrného mechanismu ze strany žalobkyně plnění bez právního důvodu, kterým byl žalovaný obohacen. K bezdůvodnému obohacení přitom docházelo jistě přinejmenším již od 27. 6. 2018, kdy bylo od smlouvy o dílo oboustranně odstoupeno a žádná ze stran se jí již necítila být vázána. Okolnost, že žalobkyně rekonstruované prostory vyklidila až později, není podstatná. O potřebnosti podpěr i v době před 14. 3. 2019 nebylo mezi účastníky sporu, což mimo jiné znamená, že i v této době sloužilo podpěrné zařízení žalovanému, a nikoliv žalobkyni. Žalobkyně z něho neměla žádný prospěch. Na staveništi v tomto období již fakticky nepůsobila, a nelze tedy mít za to, že podpěry jakkoli souvisely s jejím prováděním díla, např. tak že zajišťovaly bezpečnost jejích zaměstnanců. Smyslem podepření stavby bylo zabránit jejímu zhroucení, což bylo opatření sloužící zjevně zájmům žalovaného. Okresní soud proto nepochybil, dovodil-li, že žalobkyně má právo na bezdůvodné obohacení za dobu od 27. 6. 2018 (kdy byla smlouva zrušena) do 25. 7. 2019 (kdy byl podpěrný systém nahrazen s