47 CO 32/2022-79 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 34 816 Kč s blíže uvedeným příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení 2 341 Kč Okresní soud rozhodl o věci rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. 2. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalovaná. Namítala, že platební rozkaz, kterým bylo dříve v této věci rozhodnuto, byl vydán nekompetentní osobou, totiž vyšší soudní úřednicí namísto soudce. Podaným odporem byl navíc platební rozkaz zrušen v celém rozsahu, tedy i v části ukládající žalované povinnost vyjádřit se k věci ve stanovené lhůtě. Uložení této povinnosti se tak stalo v důsledku podání odporu neúčinným. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že okresní soud postupoval v souladu se zákonem. Žalovaná navíc zaměňuje zákonné termíny„ soud“ a„ soudce“. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž může platební rozkaz vydat i asistent soudce. Navrhla, aby odvolací soud odvolání„ zamítl“. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu z podnětu podaného odvolání, odvolání však neshledal důvodným. 5. Je třeba především uvést, že v průběhu odvolacího řízení došlo k procesnímu nástupnictví na straně žalobkyně z důvodu postoupení vymáhané pohledávky. Odvolací soud o vstupu nového subjektu do řízení na straně žalobkyně, [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], rozhodl samostatným usnesením ze dne 21. 3. 2022 č. j. 47 Co 32/2022-69. 6. Pokud jde o věc samu, bylo již uvedeno, že okresní soud rozhodl o věci tzv. rozsudkem pro uznání. Důvodem vydání tohoto typu rozsudku byla skutečnost, že se žalovaná nevyjádřila k věci v soudem stanovené lhůtě ve smyslu § 114b odst. 2 o. s. ř. 7. O tom, že žalovaná ve stanovené lhůtě vyjádření nepodala, nebylo mezi účastnicemi sporu. Žalovaná ostatně proti tomuto závěru nebrojí ani ve svém odvolání. Odvolací soud proto v tomto směru odkazuje na závěry okresního soudu, které považuje za správné. Společně s okresním soudem má za to, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání byly v tomto případě splněny, a to právě proto, že se žalovaná ve stanovené lhůtě k žalobě nikterak nevyjádřila. 8. Důvodnými neshledal odvolací soud ani odvolací námitky žalované. 9. Nelze přisvědčit žalované, že platební rozkaz v této věci vydala k tomu neoprávněná osoba, totiž vyšší soudní úřednice namísto soudce. Podle § 11 zák. č. 121/2008 Sb. může vyšší soudní úředník, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět v občanském soudním řízení veškeré úkony soudu prvního stupně s výjimkami v tomto ustanovení citovanými. O žádnou z takových výjimek se však nejedná. Výjimku v tomto případě nemůže zakládat ani bod l) citovaného ustanovení, podle něhož je vyšší soudní úředník vyloučen v případě, kdy je úkon zvláštním zákonem výslovně svěřen soudci. Výkladem toho ustanovení se zabýval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4259/2011 a dospěl k závěru, že toto ustanovení se netýká případů, kdy občanský soudní řád stanoví, že určitý úkon nebo rozhodnutí soudu je oprávněn učinit předseda senátu nebo senát anebo samosoudce. I v těchto případech může úkon či rozhodnutí soudu učinit vyšší soudní úředník. Jako příklad toho, kdy je úkon zvláštním zákonem výslovně svěřen soudci (a kdy tedy nemůže jednat vyšší soudní úředník) uvedl Nejvyšší soud ustanovení § 260e odst. 4 nebo § 336h odst. 1 o. s. ř. Tato ustanovení, ani žádná jim obdobná, však nejsou v nyní posuzovaném případě aplikována. Nic proto nebránilo tomu, aby platební rozkaz v této věci včetně výzvy k vyjádření vydala vyšší soudní úřednice. Pokud se tak stalo, jednala za soud osoba k tomu zákonem pověřená. 10. Ani názor žalované, že podaným odporem byl platební rozkaz zrušen v celém rozsahu včetně části stanovící povinnost žalované vyjádřit se k věci, nelze považovat za správný. Podaným odporem se ruší pouze výroková část platebního rozkazu, tedy ta, kterou bylo rozhodnuto o věci samé. Odporem naopak nejsou dotčeny ostatní části, které se sice staly formálně součástí listiny obsahující platební rozkaz, ale vlastní rozhodnutí nepředstavují, a z tohoto důvodu ani nemohly být odporem napadeny. Pokud by měl být názor žalované správný, ztrácela by úprava týkající se platebního rozkazu smysl. Z ní totiž vyplývá, že není-li podán včas proti platebnímu rozkazu odpor, nabývá platební rozkaz účinků pravomocného rozsudku (§ 174 o. s. ř.). Je tedy zjevné, že právní úprava naopak vychází z toho, že účinky výzvy k vyjádření spojuje zákon právě se situací, kdy odpor podán byl. V opačném případě by platební rozkaz nabyl právní moci, a jakékoliv vyjádření k věci by ztrácelo význam. Lze ostatně odkázat na právní úpravu platnou do 31. 12. 2012, kdy počátek lhůty k vyjádření byl výslovně spjat s datem podání odporu. Ani po novele tohoto ustanovení, spočívající v úpravě počátku běhu lhůty pro vyjádření, se na jeho smyslu nic nezměnilo. Stále platí, že k vyjádření lze přihlédnout právě a jen tehdy, byl-li proti platebnímu rozkazu podán odpor. Odpor tedy výzvu k vyjádření ani stanovení lhůty pro ně nikterak neruší. 11. Závěrem je třeba uvést, že odvolací soud věc dne 29. 3. 2022 projednal, přestože žalovaná požádala o odročení jednání. Požadavek žalované byl soudu doručen elektronicky 28. 3. 2022 v 17:36 hod., fakticky tedy v den jednání. Odůvodněn byl tím, že si žalovaná z důvodu složitosti případu zvolila zástupce, který se však pro kolizi s jinou věcí nemohl nařízeného jednání zúčastnit. Odvolací soud tuto žádost nepovažoval za důvodnou ani včas podanou. Především nemá za to, že jde o věc složitou. Předmětem rozhodování byl rozsudek pro uznání, šlo tedy jen o posouzení toho, zda byly splněny podmínky pro vydání tohoto rozsudku. Přezkoumávaný rozsudek byl navíc žalované doručen 30. 11. 2021, žalovaná tedy měla na přípravu k jednání téměř 4 měsíce času. To byla více než dostatečná doba k tomu, aby si včas zajistila zástupce a o svém zastoupení soud informovala. Sdělila-li soudu, že má zástupce, až v den nařízeného jednání, nemohl k údajným překážkám na straně tohoto zástupce odvolací soud přihlížet. Budiž na okraj poznamenáno, že žalovaná v rámci své žádosti o odročení jednání nesdělila soudu ani jméno zvoleného zástupce, ani nepředložila plnou moc k zastupování. Není tedy jisté, zda si vůbec nějakého zástupce zvolila. Odvolací soud hodnotil za těchto okolností žádost žalované jen jako účelovou, jejímž motivem bylo pouze zdržovat projednání věci a oddálit konečné rozhodnutí soudu. Proto jí nevyhověl a věc v nařízeném termínu projednal. 12. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná, měla proto právo i na náhradu nákladů této fáze řízení. Odvolací náklady žalobkyně spočívaly v paušální náhradě hotových výdajů ve výši 300 Kč za právní úkon spočívající ve vyjádření k odvolání (§ 151 odst. 3 o. s. ř., § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., § 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.).