18 Co 191/2024-220 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku , částka, s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od , datum, do zaplacení (výrok I.) a nahradit žalovanému náklady řízení ve výši , částka, k rukám jeho zástupce (výrok II.).2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení částky , částka, jako bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle neplatné dohody o narovnání. Účastníci řízení uzavřeli , datum, smlouvu o zprostředkování prodeje pozemku označeného jako stavební parcela , číslo, včetně všech staveb na něm umístěných v k.ú. , adresa, za kupní cenu , částka, včetně dohodnuté provize 4 % z kupní ceny zvýšené o DPH. Žalovaný opatřil zájemkyni o koupi paní , jméno FO, . Následně účastníci uzavřeli dodatek č., hodnota, ke smlouvě o zprostředkování ze dne , datum, , v němž upravili předmět prodeje a výši kupní ceny. Dále uzavřeli dodatek č. , hodnota, ke smlouvě o zprostředkování ze dne , datum, , ve kterém se dohodli, že další jednání se zájemkyní o výši kupní ceny povede žalobce bez účasti žalovaného s tím, že žalobce za zajištění příležitosti uzavřít kupní smlouvu zaplatí žalovanému provizi , částka, včetně DPH se splatností podpisem dodatku. Rezervační smlouva byla uzavřena mezi žalobcem a zájemkyní , jméno FO, dne , datum, . K prodeji nemovitých věcí následně nedošlo. Mezi účastníky vznikl spor o zaplacení provize ve výši , částka, , neboť žalobce popíral pohledávku žalovaného co do základu, když tvrdil, že dodatek č., hodnota, uzavřel v omylu, že se jedná o další vyhotovení dodatku č., hodnota, . Tento spor byl odstraněn uzavřením dohody o narovnání ze dne , datum, , v níž účastníci nahradili dosavadní mezi nimi sporné závazky týkající se provize, smluvní pokuty a příslušenství novým závazkem tak, že žalobce zaplatí žalovanému smluvní pokutu , částka, . V dohodě o uznání a úhradě dluhu se svolením k vykonatelnosti notářského zápisu ze dne , datum, , , číslo, , žalobce uznal nový závazek do důvodu a výše. Následně žalobce namítal, že uzavřel dohodu o narovnání v tísni svého jednatele jako osoby sobě blízké a bez přiměřeného protiplnění, když dohodou o narovnání byl nahrazen neexistující závazek, což žalovaný věděl. Plněním nového závazku podle neplatné dohody o narovnání mělo dojít k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného na úkor žalobce.3. Žalovaný v řízení před okresním soudem nesouhlasil s žalobou. Tvrdil, že žalobce chtěl fiktivně snížit kupní cenu kvůli daňové povinnosti, a proto bylo dohodnuto, že povede další jednání se zájemkyní sám bez účasti žalovaného jako zprostředkovatele a že zaplatí provizi za příležitost k uzavření kupní smlouvy bez ohledu na výsledek svých jednání z naposled dohodnuté kupní ceny , částka, . Dohoda o narovnání nebyla uzavřena v tísni na straně žalobce a nahradila jeho závazek tak, že byl snížen. Dosavadní závazek byl sporný mezi stranami od počátku co do své existence.4. Okresní soud na základě provedeného dokazování vysvětlil, že v souvislosti s novým závazkem nelze s úspěchem namítat ty skutečnosti, které byly namítány ve vztahu k původním závazkům (námitky žalobkyně ke způsobu uzavření a platnosti dodatku č. , hodnota, smlouvy o zprostředkování). Narovnáním se odstraňují pochybnosti a spornost práv a povinností, jež jsou nutnou podmínkou toho, aby mohla být dohoda o narovnání vůbec uzavřena (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 288/2001 a ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2011). Sporností je míněn rozdílný názor na otázku existence či platnosti závazku, jeho kauzu či obsah (např. co, v jakém rozsahu a kdy má být plněno). Přitom stačí, pokud se sporným jeví určité právo, plynoucí ze vzájemného právního vztahu, jen jedné ze stran bez ohledu na to, zda spor skutečně existuje. Může se tedy jednat o pochybnost subjektivní povahy, jejíž příčinou může být dokonce i omyl, jenž však nemá na platnost dohody o narovnání vliv, ledaže by byl tento omyl vyvolán lstí jedné ze stran. Omyl v tom, co bylo mezi stranami sporné, však žalobce netvrdil a z tvrzení obou stran jednoznačně vyplynulo, že sporný mezi nimi byl vznik nároku na zaplacení provize. Žalobce netvrdil, že by omyl byl vyvolán lstí žalovaného. Vzhledem ke skutečnosti, že mezi stranami byla sporná samotná existence pohledávky - nároku na provizi, nikoli pouze některý z aspektů pohledávky (např. její výše, splatnost apod.) nelze v daném případě aplikovat větu druhou § 1904 o.z. Tato dopadá pouze na situace, kdy mezi stranami není sporu o existenci pohledávky (samotná existence pohledávky tedy není předmětem narovnání), o níž následně vyjde najevo, že neexistovala a teprve až v takovém případě dojde ke zkoumání dobré víry smluvních stran. Pokud má být konstatováno, že dohoda o narovnání je lichevní, musí dojít k naplnění všech lichevních znaků kumulativně, tedy tísně a hrubého nepoměru vzájemně poskytnutého plnění. Jednání v tísni žalobce spatřoval ve skutečnosti, že dohodu o narovnání uzavřel za situace, kdy bylo proti jednateli , jméno FO, zahájeno insolvenční řízení a zároveň žalovaný po žalobci vymáhal provizi ze smlouvy o zprostředkování, kdy v rámci řízení bylo vydáno předběžné opatření, v němž bylo žalobci znemožněno nakládat s nemovitostmi. , jméno FO, potřeboval finanční prostředky z prodeje nemovitostí žalobce na uhrazení vlastních dluhů. Za této situace žalobce souhlasil s uzavřením dohody o narovnání. Hrubý nepoměr spatřoval žalobce v tom, že se žalované zavázal plnit na neexistující závazek. Okresní soud se tak zabýval zkoumáním toho, jak žalobce v době uzavření dohody o narovnání mohl vnímat celou situaci a zda žalovaný nevyužil obtíží žalobce k prosazení pro sebe výhodnějších podmínek dohody, které by byly nespravedlivé. Okresní soud nepovažoval za prokázané, že by žalobce byl v tísni ve smyslu definice lichevní smlouvy, neboť si lze stěží představit, že finanční problémy jednatele žalobce, osoby odlišné od samotného žalobce, postačují k navození kvalifikované tísně žalobce, která by následně mohla být zneužita žalovaným. Z řízení je soudu zřejmá provázanost mezi žalobcem a jednatelem, avšak ani tato provázanost nemůže jít k tíži žalovaného, který měl pohledávku za žalobcem a motivace k zajištění jediného majetku žalobce tak byla zcela pochopitelná, a to právě i s ohledem na provázanost s dluhy zatíženým jednatelem. Námitku hrubého nepoměru nepovažoval okresní soud v daném případě za relevantní, neboť dohodou o narovnání se strany nezavazovaly k vzájemnému plnění, když konstatovaly, že plnění ze strany žalovaného (obstarání zájemce dle smlouvy o zprostředkování) již bylo poskytnuto, žalovaný přistoupil na částku o cca , částka, nižší, a to navíc za situace, kdy narovnání nelze odporovat jen proto, že jím případně vznikl nepoměr mezi vzájemným plněním stran (§ 1903 odst. 2 o.z.). Konečně okresní soud neshledal ani rozpor dohody o narovnání s dobrými mravy. Tento žalobce spatřoval v tom, že finanční plnění bylo v dohodě o narovnání nově koncipováno jako smluvní pokuta, když tato forma plnění byla motivována snahou žalovaného vyhnout se placení DPH. V tomto směru okresní soud konstatoval, že dohodu o narovnání je třeba posuzovat jako samostatný nově vzniklý závazkový vztah, přičemž sjednání plnění jako smluvní pokuty, jejíž existenci zákon připouští, nelze dle názoru soudu považovat za ujednání rozporné s dobrými mravy. Naopak o chování v rozporu s dobrými mravy lze uvažovat na straně žalobce, který v tomto řízení tvrdil, že uzavření dohody o narovnání nemyslel vážně, když pouze potřeboval zrušit předběžné opatření. Ze všech shora uvedených důvodů okresní soud žalobu zamítl.5. Proti rozsudku okresního soudu podal žalobce odvolání. V doplnění odvolání namítal, že neplatnost dohody o narovnání shledává v lichevní povaze dohody (§ 1796 o.z.), v absenci dobré víry žalovaného ohledně existence pohledávky v době uzavření dohody o narovnání (§ 1904 věta druhá o.z.) a v rozporu dohody o narovnání s dobrými mravy (§ 580 o.z.). Žalobce neobdržel od žalovaného žádné protiplnění. Trvá proto na tom, že vzájemně poskytnuté plnění bylo v hrubém nepoměru. Tíseň jednatele žalobce , jméno FO, je zřejmá z listin přiložených k žalobě, zejména z insolvenčního rejstříku. Nevyžaduje se, aby byla v tísni přímo osoba poškozená lichevní smlouvou, nýbrž může to být osoba blízká. Stav tísně byl prohlouben žalobou o zaplacení , částka, a předběžným opatřením, které zablokovalo nakládání s majetkem v hodnotě , částka, . Žalobce uznával neexistující dluh ze smlouvy změněné dodatkem podepsaným v omylu vyvolaném lstí. Jednatel žalobce potřeboval, aby žalobce prodal svůj majetek a z výtěžku uhradil jeho pohledávky. Když k tomu kvůli předběžnému opatření nedošlo a žalobce by dohodu o narovnání nepodepsal, přišel by jednatel žalobce v insolvenci o vyšší desítky milionů Kč. Žalobce znovu poukázal na obcházení zákona nahrazením dosavadního záv