25 Co 198/2024-67 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal přiznání částky 3 801 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 8. 9. 2023 do zaplacení (bod I. výroku rozsudku okresního soudu); žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 617 EUR s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p. a. za dobu od 29. 1. 2024 do zaplacení a částku 180 GBP s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p. a. za dobu od 29. 1. 2024 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (bod II.); zamítl žalobu, pokud se žalobce domáhal přiznání úroků z prodlení z částek 617 EUR a 180 GBP za dobu od 8. 9. 2023 do 28. 1. 2024 (bod III.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod IV.).2. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud reprodukoval obsah žaloby, stanoviska žalovaného a dalších procesních vyjádření účastníků. Vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby ve vztahu k nedoplatku mzdy ve výši 3 801 Kč s příslušenstvím postupem dle ust. § 96 odst. 1 až 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „OSŘ“) řízení v rozsahu odpovídajícím částečnému zpětvzetí zastavil (výrok I.). Dále okresní soud podal přehled ve věci provedených důkazů a skutkových zjištění z nich čerpaných. Citoval znění ust. § 170 odst. 1, § 179 odst. 1, § 183 odst. 1, 3 a 5 a § 184 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění (dále jen „ZP“). Vyšel z toho, že žalobce jako zaměstnanec žalovaného vykonal v srpnu a září r. 2021 zahraniční pracovní cesty a že mu v souvislosti s tím vznikl nárok na zahraniční stravné. Žalovaný nesporoval ani výši stravného a měny, v nichž bylo účtováno. Nebylo sporné ani to, že žalobce za trvání pracovního poměru ani po jeho skončení nepředložil žalovanému vyúčtování náhrad za zahraniční pracovní cesty za měsíce srpen a září r. 2021, protože vycházel z toho, že to není žalovaným jako zaměstnavatelem požadováno. Žalovaný měl informace o tom, kdy a kde byly žalobcem zahraniční pracovní cesty vykonány. Sporné však bylo, zda žalobce jako zaměstnanec byl povinen doložit skutečnosti potřebné pro vyúčtování zahraničních cestovních náhrad. Uvedená povinnost je povinností vyplývající ze zákona, konkrétně z ust. § 183 ve spojení s ust. § 184 ZP. Tato povinnost vyplývala i z pracovního řádu, se kterým byl žalobce seznámen, což stvrdil podpisem pracovní smlouvy. V neposlední řadě byl žalobce k vyúčtování náhrad za zahraniční pracovní cesty žalovaným vyzván, což vyplývá ze žalobcem předloženého dopisu ze dne 22. 10. 2021. Žalobce netvrdil, že skutečnosti potřebné pro vyúčtování zahraničních cestovních náhrad žalovanému za trvání pracovního poměru či bezprostředně po skončení pracovního poměru doložil. Dovolával se toho, že skutečnosti potřebné pro vyúčtování náhrad za zahraniční pracovní cesty žalovanému sdělil v rámci předžalobní výzvy k plnění, která byla žalovanému doručena dne 31. 8. 2023. Tento žalobcův argument však podle okresního soudu nemůže obstát. Předžalobní výzva neobsahovala údaje o tom, kdy byly zahraniční cesty vykonány a jak byla v souvislosti s těmito konkrétními cestami vypočítána výše zahraniční cestovní náhrady. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že v předžalobní výzvě byly požadovány jiné částky představující zahraniční stravné, než které jsou požadovány v tomto řízení. Podle okresního soudu neobstojí argument, že nominální výše nároku uplatněná v předžalobní výzvě je totožná s výší nároku uplatněného v tomto řízení. V rámci předžalobní výzvy žalobce po žalovaném požadoval částky 662 EUR a 135 GBP, v tomto řízení je ale požadováno 617 EUR a 180 GBP. V soudním řízení je tedy nárokováno v porovnání s předžalobní výzvou o 45 EUR méně a o 45 GBP více. Je přitom podle prvostupňového soudu třeba přisvědčit argumentu žalovaného, že směnný kurz obou měn nebyl shodný (kurz ke dni sepsání předžalobní výzvy, tj. k 31. 8. 2023, činil 28,083 Kč/GBP a 24,075 Kč/EUR). Dle okresního soudu tak nelze než dovodit, že v předžalobní výzvě ze dne 31. 8. 2023 žalobce skutečnosti potřebné pro vyúčtování zahraničních cestovních náhrad nedoložil. Uvedené skutečnosti však nepochybně byly doloženy v souvislosti s podáním žaloby v této věci, jejíž přílohou byly listiny, obsahující údaje o termínu a době zahraničních pracovních cest vykonaných žalobcem, a samotné vyúčtování cestovních náhrad. Žaloba byla žalovanému doručena dne 18. 1. 2024; nejpozději v okamžiku doručení žaloby žalobce žalovanému sdělil skutečnosti potřebné pro vyúčtování zahraničních cestovních náhrad a žalovaný nadále neměl relevantní důvod k tomu, aby vyúčtované částky žalobci nezaplatil. Žalovaný mohl a měl žalobci vyúčtované částky zaplatit nejpozději dne 28. 1. 2024 (v zákonné lhůtě 10 dnů). Protože k zaplacení částek do doby vydání rozhodnutí nedošlo, je žalovaný od 29. 1. 2024 v prodlení. Okresní soud proto žalobci přiznal rovněž úrok z prodlení z přisouzených částek ve výši odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok II.). Lhůtu k plnění stanovil podle ust. § 160 odst. 1 OSŘ. Pokud žalobce požadoval přiznání úroků z prodlení za delší dobu, byla žaloba zamítnuta (výrok III.). Výrok o nákladech řízení opřel prvostupňový soud o ust. § 142 odst. 2 a § 150 OSŘ. Žalobce byl v podstatné části předmětu sporu úspěšný, jeho neúspěch v řízení se částečně týkal příslušenství pohledávky. Z tohoto hlediska by tedy žalobce měl mít právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud však zohlednil okolnosti projednávané věci. Skutečnosti potřebné pro vyúčtování zahraničních cestovních náhrad žalobce řádně sdělil až v okamžiku podání žaloby v této věci. Z tohoto hlediska byla žaloba podána předčasně. Na straně druhé byly všechny údaje potřebné k určení výše cestovních náhrad sděleny v okamžiku podání žaloby v této věci. Žalovaný poté neměl žádný relevantní důvod k tomu, aby žalobci částku, představující zahraniční cestovní náhrady, nezaplatil. Vzhledem k uvedeným okolnostem okresní soud považoval za spravedlivé rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.3. Proti rozsudku okresního soudu, a to výslovně proti jeho výrokům označeným body III. a IV. se odvolal žalobce. Vytýkal mu nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu k výroku III. žalobce citoval ust. § 183 odst. 3 a 5 ZP. Namítal, že nebyl seznámen s obsahem listin, na které je v pracovní smlouvě odkazováno, když tyto listiny na rozdíl od pracovní smlouvy neobsahují jeho podpis. Je zřejmé, že za měsíc červenec r. 2021 bylo žalobci zahraniční stravné zaplaceno bez předložení jakýchkoliv dokladů z jeho strany. Žalobce tedy zcela odůvodněně předpokládal, že toto je u žalovaného jako zaměstnavatele běžná praxe a že žalovaný vyplácí náhrady za zahraniční stravné automaticky. Uvedené ustanovení ZP zmiňuje, že pokud se zaměstnavatel nedohodne se zaměstnancem jinak, je zaměstnanec povinen přeložit doklady do 10 dnů od dokončení zahraniční pracovní cesty. Žalobce je přesvědčen, že se s žalovaným nedohodl na předkládání dokladů v pracovní smlouvě a ani v jiných listinách. Co se týče odlišného vyčíslení zahraničního stravného v předžalobní výzvě (662 EUR a 135 GBP) a v žalobě (617 EUR a 180 GBP), žalobce souhlasí s názorem soudu I. stupně a s názorem žalovaného, že nominální výše není stejná. Žalobce v této souvislosti uvedl, že částka v EUR byla o 45 EUR ponížena a částka v GBP naopak o 45 GBP povýšena, a to z důvodu přepočtu jedné vykonané zahraniční cesty. Jelikož GBP má vyšší hodnotu než EUR, byl žalovaný fakticky vyzván k úhradě nižší částky než v žalobě. Okresní soud tak věc nesprávně právně posoudil, když žalobci měl být přiznán úrok z prodlení z částek představující zahraniční stravné ve výši 617 EUR a 180 GBP od 8. 9. 2024 (pozn. odvolacího soudu: odvolatel jistě správně mínil datum 8. 9. 2023) do zaplacení, a to na základě marného uplynutí lhůty obsažené v předžalobní výzvě ze dne 29. 8. 2023. Ve vztahu k nákladovému výroku žalobce namítal, že zde nebyl žádný relevantní důvod, aby žalovaný žalobci částku představující cestovní náhrady nezaplatil i bez předložení dokladů a bez zaslání předžalobní výzvy a žaloby. O to více žalobce neshledává žádný relevantní důvod pro to, aby žalovaný cestovní náhrady nezaplatil na základě předžalobní výzvy, když měl přehled o tom, jaké zahraniční cesty žalobce vykonal a v minulosti zaplatil cestovní náhrady bez dalšího. Jelikož zaslal žalobce žalovanému předžalobní výzvu ve smyslu ust. § 142a OSŘ, měl by mít s ohledem na ust. § 142 odst. 3 OSŘ nárok na náhradu nákladů v plné výši, neboť nebyl úspěšný pouze v nepatrné výši, a to částečně v úroku z prodlení. Absence předložení dokladů, prokazujících cestovní náhrady, a jiná vyčíslená výše těchto nákladů v předžalobní výzvě nemůže jít žalobci k tíži ve vztahu k náhradě nákladů řízení také z důvodů, které jsou ustálenou soudní judikaturou podloženy. Žalobce je přesvědčen, že i za předpokladu, že by žádnou předžalobní výzvu nezaslal, měla by mu být přiznána náhrada nákladů řízení na základě ust. § 142 odst. 3 OSŘ. Odvolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu Čes