26 Co 230/2025-375 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci , částka, spolu s úroky z prodlení ve výši 9 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit náklady řízení, a to žalobci , částka, a České republice – Okresnímu soudu v , adresa, , částka, , vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky II a III).2. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že žalobce se domáhal po žalované zaplacení uvedené částky jako nákladů jím vynaložených na odstranění a likvidaci nepovolených reklamních zařízení, jejichž vlastníkem je žalovaná, která je ani přes výzvu žalobce neodstranila. Konstatoval, že Okresní soud v , adresa, předchozím rozsudkem ze dne , datum, č. j. , spisová značka, žalobě vyhověl, k odvolání žalované Krajský soud v , adresa, usnesením ze dne , datum, č. j. , spisová značka, rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, zejména za účelem zkoumání pasivní věcné legitimace žalované (zda je vlastníkem reklamních zařízení) a následně k posouzení námitek žalované, že reklamní plochy nebyly umístěny v silničním ochranném pásmu, a námitek týkajících se vynaložené výše nákladů na odstranění reklamních zařízení. Okresní soud poté rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne , datum, č. j. , spisová značka, tak, že základ nároku žalobce je proti žalované uplatněn po právu. V tomto rozhodnutí okresní soud uzavřel, že žalovaná je pasivně věcně legitimovaná a že reklamní zařízení se nacházela v silničním ochranném pásmu. K odvolání žalované následně Krajský soud v , adresa, rozsudkem ze dne , datum, č. j. , spisová značka, mezitímní rozsudek okresního soudu potvrdil v části nároku týkajícího se reklamních zařízeních umístěných v k. ú. , adresa, , v rozsahu týkajícím se reklamního zařízení v k. ú. , adresa, rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, současně zavázal okresní soud k doplnění dokazování tak, aby bylo i u tohoto reklamního zařízení postaveno na jisto, kde se nachází zastavěné území obce ve smyslu definice nastíněné odvolacím soudem a zda se reklamní zařízení nacházelo uvnitř či vně tohoto území. Odvolací soud uzavřel, že vlastníkem všech reklamních zařízení byla žalovaná. Po doplnění dokazování (vč. doplnění znaleckého posudku) okresní soud uzavřel, že reklamní zařízení, umístěné na pozemku p. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , se nacházelo mimo souvisle zastavěné území (ve smyslu definice nastíněné v předchozím shora citovaném rozhodnutí odvolacího soudu ze dne , datum, č. j. , spisová značka, , tj. při možnosti konstruování souvisle zastavěného území obce napříč komunikací), tedy v ochranném pásmu silnice , číslo, a nárok žalobce je co do základu dán i u tohoto reklamního zařízení.3. Pokud jde o výši nároku představující náklady na odstranění a likvidaci reklamních zařízení, okresní soud se zabýval námitkou žalované, že náklady nepředstavují cenu obvyklou, že se nejednalo o přiměřené náklady a žalobce nejednal s péčí řádného hospodáře. Uzavřel, že žalovaná byla povinna tvrdit a dostatečně prokázat pochybnosti, proč se o cenu obvyklou nejedná, nicméně v rámci hospodárnosti řízení i tak poučil a vyzval žalobce, nechť cenu obvyklou doloží, přestože žalovaná nepředložila její dostatečné zpochybnění. Uzavřel, že neexistuje standardizovaný postup na tvorbu cenové nabídky a rozložení ceny do jednotlivých položek. Za srovnatelný ukazatel vzal okresní soud položky, které budou zpravidla vynaloženy vždy a porovnal je v konkrétních cenových nabídkách předložených žalobcem (účtované , právnická osoba, ) a nabídkách získaných jinými krajskými úřady, vzal v potaz i rozhodovací praxi soudů v obdobných věcech. Zdůraznil, že reklamní zařízení jsou různého typu, obvyklá cena za odstranění reklamního zařízení může být nízké jednotky tisíc, stejně tak jako vyšší desítky tisíc korun. Proto obvyklost ceny neposuzoval pouze podle „průměru“ za odstranění reklamního zařízení v daném roce, ani podle nákladů žalované za odstranění jiného reklamního zařízení, pokud k takovým fakturám nebyla přiložena fotografie ztotožňující velikost likvidovaného reklamního zařízení. Přiklonil se k závěru, že právní úprava týkající se souzené věci neobsahuje žádné ustanovení o tom, že by silniční úřad měl povinnost při zajištění odstranění nepovoleného reklamního zařízení na náklady vlastníka (tedy v praktickém pohledu prostřednictvím odborné firmy) realizovat výběrová řízení či jiné výběrové postupy (například cenové nabídky). Tím by se neprodlené odstranění zařízení předvídané zákonem nedalo ani realizovat (srov. rozsudek Krajského soudu v , adresa, -pobočky v , adresa, ze dne , datum, č. j. , spisová značka, ). Přestože v souzené věci nebyla lhůta stanovená zákonem žalobcem dodržena, nic to nemění na tom, že i pokud je odstranění reklamních zařízení provedeno za vyšší cenu, než kterou by vynaložil vlastník, jde to k tíži vlastníka, čehož si musel být nerespektováním zákona vědom. Žalované nic nebránilo, aby reklamní zařízení včas odstranila, nebylo na žalobci, aby vynakládal úsilí s prioritou šetřit co nejvíce majetkovou sféru vlastníka reklamních zařízení, jeho úkolem bylo odstranit reklamní zařízení za cenu obvyklou, což učinil. Okresní soud proto nevedl dokazování k tomu, zda se jednalo o cenu nejnižší možnou. Dovodil, že ze smluv a cenových nabídek poskytovaných jiným krajům z registru smluv je zřejmé, že cena vynaložená žalobcem na odstranění reklamních zařízení se nikterak neodchyluje od standardních nákladů na tyto služby, resp. nevybočuje z cenové hladiny tak, aby bylo možné hovořit o ceně nikoliv obvyklé, resp. nikterak nevybočovala z průměrné cenové hladiny za obdobné práce. V rozpočtu odůvodňujícím tuto cenu nebyly žádné nadstandardní položky nebo nedůvodně vynaložené náklady. V postupu žalobce rovněž nelze shledat postup nikoli s péčí řádného hospodáře, uvedl, že žalobce si vyžádal cenovou nabídku od poskytovatele služby, cena byla řádně vyúčtována podle jednotlivých položek vynaložených na odstranění a likvidaci zařízení, přičemž tyto částky korelují s částkami účtovanými za jednotlivé položky jinými subjekty v jiných krajích, či se jedná i o částky nižší. Pokud jde o námitku žalované, že žalobce reklamní zařízení zlikvidoval s výnosem z prodeje druhotných surovin a že o tuto částku nebyl žalobní nárok ponížen, okresní soud konstatoval, že se jednalo o námitku vznesenou po koncentraci řízení, nevztahující se k tomu, k čemu byla žalovaná vyzvána (tedy k doložení tvrzení a důkazů k ceně obvyklé a postupu řádného hospodáře). Námitku, že měl být žalobní nárok ponížen o tuto položku, přitom mohla žalovaná vznést již na počátku řízení. Pokud v uvedeném žalované postup v rozporu s péčí řádného hospodáře, okresní soud uzavřel, že zpochybnění skutečnosti, jak správní orgán nakládá s druhotnou surovinou, nepředstavuje uplatnění subjektivního práva žalobce vyplývající z práva soukromého, ale žalovaná se tak snaží procesní cestou civilněprávního soudnictví dosáhnout nápravy jí tvrzených nedostatků v postupu orgánů územně samosprávného celku při hospodaření s obecním majetkem, a suplovat tak veřejnou kontrolu rozhodovací činnosti orgánů obce v její samostatné působnosti, což je ale činnost, která je projevem výkonu práva na samosprávu a je regulována především předpisy práva veřejného a nelze ji činit prostřednictvím soukromoprávních žalob v civilním soudním řízení (k tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu rozhodnutí ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Dodal, že žalovaná představuje náklady vynaložené správním orgánem na odstranění reklamních zařízení, které ani po výzvě jejich vlastník na své náklady neodstraní. Zákon přitom nepředpokládá, že do těchto nákladů budou zohledňovány další úkony se získaným reklamním zařízením. Uzavřel, že náklady vynaložené žalobcem nejsou nikterak vybočující z ceny obvyklé, rozpor s péčí řádného hospodáře nebyl v daném případě prokázán, proto žalobě vyhověl v plném rozsahu, vč. požadovaného příslušenství. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky a nákladů vzniklých státu v podobě vyplaceného znalečného okresní soud rozhodl dle zásady úspěchu ve sporu.4. Proti rozsudku podala žalovaná včas odvolání. Namítala, že je nesprávný závěr okresního soudu, který shledal námitku týkající se nezohlednění výnosu z prodeje druhotných surovin v žalované částce nepřípustnou pro překážku v podobě koncentrace řízení. Zdůraznila, že do ceny obvyklé se promítají nejen náklady, ale i výnosy, které jsou s danou činností spojené, každou činnost a její obvyklou cenu je třeba hodnotit komplexně jako celek. Žalobce stíhá, jak obecná povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, tak povinnost hospodárnosti při správě veřejných prostředků, tedy se zde u žalobce v důsledku uplatní vyšší, zpřísněná povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Nadto, o výnosu z prodeje druhotných surovin se žalovaná dozvěděla až z odpovědi Krajského úřadu Královéhradeckého kraje (tj. žalobc