17 Co 29/2026-172 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Rozsudkem výše označeným okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky ve výši 14 680,23 EUR s 7,9% úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od 1. 4. 2025 do zaplacení (výrok I), a žalobci uložil, aby žalované k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil na náhradu nákladů řízení částku ve výši 33 902,60 Kč (výrok II).2. V odůvodnění rozsudku okresní soud vyložil, že rozhodoval o žalobě podané dne , datum, , jíž se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce v žalobě tvrdil, že Pozemkový úrad , Anonymizováno, rozhodnutím č. k. , číslo, ze dne , datum, rozhodl, že otec žalované , jméno FO, , narozený , datum, , splňuje podmínky zákona č. 229/1991 Sb. na vydání konkrétních nemovitostí, označených názvem katastrálního území, parcelními čísly a výměrami pozemků, které přešly na stát v důsledku rozhodnutí ONV v , Anonymizováno, podle zákona č. 46/48 Sb., že tyto pozemky se oprávněným osobám nemohou vydat, protože jsou zastavěné, a proto mají oprávněné osoby nárok na převod jiného pozemku z vlastnictví státu, případně nárok na náhradu; oprávněný , jméno FO, měl nárok na pozemky či náhradu v rozsahu 1/3. Okresný úrad v , Anonymizováno, rozhodnutím č. k. , Anonymizováno, ze dne , datum, ve znění opravného rozhodnutí ze dne , datum, určil restituční nárok oprávněných osob tak, že , jméno FO, náleží náhrada ve výši 983 604,70 Sk, což při přepočtu na eura při kursu 30,126 Sk za 1 EUR činí 32 649,695 EUR. , jméno FO, zemřel dne , datum, , jeho právními nástupci a dědici se stali žalovaná a její bratr , jméno FO, , narozený , datum, , každý v podílu 1/2. Žalované byl přiznaný restituční nárok vyplacen ve dvou platbách dne , datum, a , datum, . Rozhodnutím ze dne , datum, č. k. , Anonymizováno, Okresný úrad v , Anonymizováno, opravil chyby v psaní v písemném vyhotovení pravomocného rozhodnutí Pozemkového úradu , Anonymizováno, č. k. , Anonymizováno, ze dne , datum, , a to ve výměře parcel tak, že správná celková výměra parcel činí 28 348 m2 a nikoli původně nesprávně uvedených 252 721 m2. V návaznosti na to provedl přepočet nároku oprávněných osob s výsledkem, že žalované a jejímu bratrovi náleží každému pouze 1 644,617 EUR. Žalobou uplatněná částka představuje rozdíl mezi původně vyplacenou částkou 16 324,848 EUR a tímto nárokem. K jejímu vydání byla žalovaná vyzvána s tím, že jde na její straně o bezdůvodné obohacení. Dle žalobce šlo o přípustnou opravu chyby v rozhodnutí, jejímž následkem se právní situace nijak nezměnila, šlo jen o faktickou opravu nesprávné výměry pozemků. Restituentům musela být správná výměra známa, vědomě tedy převzali vyšší částku, což bylo v rozporu s dobrými mravy. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení nemůže být promlčen, protože vznikl až v důsledku opravy provedené v roce , rok, .3. Žalovaná uplatněný nárok neuznala. Bránila se předně tím, že chyba ve výměrách pozemků nemohla být opravena postupem dle § 47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb. a v této souvislosti poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky sp. zn. 7 Sž 142/2001 ze dne 7. 11. 2001. Šlo totiž o zásadní změnu rozhodnutí, které bylo možné dosáhnout jen aplikací institutu přezkoumání rozhodnutí v mimoodvolacím řízení (§ 65 správního řádu), jehož uplatnění je však limitováno lhůtou tří let od právní moci rozhodnutí. Oprava výměr se dle samotného žalobce promítla do výše náhrady, rozhodnutí bylo tedy v důsledku opravy nezákonně změněno, neboť nešlo o opravu zjevné chyby v psaní nebo počtech. Šlo tedy o libovůli, která byla v rozporu s principem právní jistoty. Žalovaná vznesla námitku promlčení s tím, že objektivní promlčecí doba již uplynula, neboť její běh započal již v době vyplacení plnění, tedy v roce , rok, . Žalovaná též namítala, že věcná legitimace nesvědčí žalobci, ale přímo Slovenské republice.4. Okresní soud předně dovodil, že projednání dané věci je v jeho pravomoci a že je dána i jeho mezinárodní příslušnost k rozhodování tohoto sporu, a to dle čl. 4/1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, neboť je soudem místa bydliště žalované. Právní vztah se dle ustanovení čl. 10/1 Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 řídí právním řádem Slovenské republiky (v odst. 4 odůvodnění rozsudku okresní soud uvádí „České“, ovšem z kontextu rozhodnutí je zjevné, že jde o zřejmou nesprávnost, jelikož okresní soud posuzoval věc dle práva slovenského), protože uplatněný mimosmluvní závazek vyplývající z bezdůvodného obohacení úzce souvisí s restitučním nárokem žalované, který se řídí právem Slovenské republiky. Na základě dokazování provedeného listinnými důkazy učinil okresní soud skutková zjištění, která odpovídají žalobcovým tvrzením ohledně obsahu jednotlivých rozhodnutí a dalších úkonů učiněných slovenskými orgány ve vztahu k předmětnému restitučnímu nároku. Měl za prokázané i to, že žalovaná je dědičkou původní oprávněné osoby, jejího otce , jméno FO, , a že žalobce eviduje, že na uspokojení nároku vyplatil žalované dne 21. 6. 2000 částku 2 721,90 EUR a dne 30. 7. 2000 částku 13 271,01 EUR, celkem 15 992,91 EUR. Připomněl též, že obdobný nárok žalobce neúspěšně uplatnil proti bratru žalované, rozsudkem Okresního soudu v Lounech z 7. 8. 2025 č. j. 17 C 102/2025-138 byla žaloba zamítnuta.5. Po právní stránce posoudil okresní soud věc dle ustanovení § 451 odst. 1 a § 107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Zb., občianského zákonníka (dále jen „obč. zák.“), a § 47 odst. 6 a § 68 odst. 1 zákona č. 71/1967 Zb., o správnom konaní (dále jen s. p.), když oba právní předpisy platily v minulosti i na území České republiky (do 31. 12. 2013, resp. do 31. 12. 2005). Dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Zdůraznil, že oprava původního rozhodnutí Pozemkového úradu Galanta ze dne 15. 5. 1992, na které navazovalo ocenění restitučního nároku provedené v roce 1998, byla provedena po více než 25 letech. Podstatou opravy bylo zkrácení restitučního nároku z původních 25,2721 ha nově na 2,8348 ha, v důsledku čehož byla snížena částky tvořící náhradu ve vztahu k žalované o uplatňovaných 14 680,23 EUR. Soud prvního stupně však (a to ve shodě se závěry Okresního soudu v Lounech) dovodil, že provedenou opravou byly překročeny zákonné meze ustanovení § 47 odst. 6 s. p. tak, jak je vymezila judikatura nejen slovenská (rozhodnutí Nejvyššího soudu SR sp. zn. 7 Sž 142/2001), ale i česká (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 58/2009 a zvláště sp. zn. 4 As 284/2022, které se zabývalo obdobným případem krácení restitučního nároku po uplynutí více jak 20 let). Postup dle ustanovení § 47 odst. 6 s. p. nelze totiž použít, jestliže by se opravou měnil vlastní obsah rozhodnutí a dotýkal by se hmotných práv účastníka, neboť účastník nemá žádnou možnost procesní obrany. Při zjišťování obsahu správního rozhodnutí proto soudy nejsou provedenou opravou vázány, neboť ta jen sjednocuje formální vyjádření správního rozhodnutí s jeho skutečným obsahem (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2461/2007). Při posuzování důvodnosti námitky promlčení okresní soud nepřisvědčil žalobcovu názoru, že bezdůvodné obohacení na straně žalované vzniklo teprve v důsledku provedené opravy rozhodnutí, čímž odpadl právní důvod poskytnutého plnění. Oprava rozhodnutí zásadně nemůže založit, změnit či zrušit práva a povinnosti, nemůže tedy vést ke vzniku nového hmotněprávního nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Oprava proto nemůže mít vliv ani na běh promlčecí lhůty. Bylo-li rozhodnutí ze dne , datum, věcně nesprávné, začala promlčecí lhůta k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku nesprávnosti tohoto rozhodnutí běžet od vyplacení peněžitého plnění, tedy již v roce , rok, . Nárok je tedy promlčen v důsledku uplynutí tříleté objektivní promlčecí lhůty. Ve vztahu k námitce žalobce, že jednání žalované spočívající ve vědomém převzetí vyšší částky je rozporné s dobrými mravy, okresní soud poznamenal, že žalovaná žila v době restitučního řízení již přes dvacet let v České republice, a proto jí nelze klást k tíži, že se neseznámila s výměrami nemovitostí, jichž se restituce týkala. To platí tím spíše, že ani okresní úřad při ocenění nároku žádnou vadu stran výměry pozemků nezjistil. I kdyby se však žalovaná na úkor žalobce obohatila úmyslně, vedlo by to jenom k prodloužení objektivní promlčecí lhůty na deset let, což by na závěru o promlčení žalobou uplatňovaného nároku nemohlo ničeho změnit. Výrok o nákladech řízení odůvodnil okresní soud ustanovením § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Procesně plně úspěšné žalované přiznal proti žalobci v plném rozsahu náhradu nákladů, které žalovaná v řízení účelně vynaložila ke své obraně.6. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, v němž namítl, že okresní soud provedl nedostatečné dokazování, na jehož základě dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, které jej vedly k nesprávnému právnímu posouzení věci. Jeho rozsudek je odůvodněn nepřesvědčivě a arbitr