18 Co 70/2026-208 – Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky , částka, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení (výrok I.). Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému náklady řízení ve výši , částka, k rukám jeho zástupkyně (výrok II.).2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce po skončení insolvenčního řízení domáhal proti žalovanému náhrady škody způsobené žalovaným jako insolvenčním správcem tím, že žalovaný v insolvenčním řízení na majetek žalobce jako dlužníka vzal zpět popření pohledávky věřitele P2/2 přihlášené do insolvenčního řízení, ačkoliv původně tuto pohledávku popřel z důvodu nepřiměřené výše smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o spotřebitelském úvěru. Podle žalobce byla smluvní pokuta ve výši , částka, (10 % jistiny úvěru) zjevně nepřiměřená vzhledem k významu zajišťované povinnosti (pojištění zástavy) a hodnotě zástavy, která několikanásobně převyšovala nedoplatek úvěru. Žalobce poukázal na to, že žalovaný měl k dispozici veškeré podklady již při přezkumu pohledávky a že jeho původní právní názor o nemravnosti smluvní pokuty byl správný. Zpětvzetí popěrného úkonu považuje za nedůvodné a účelové, motivované snahou žalovaného „zalíbit se“ věřiteli s klíčovým hlasovacím právem před schůzí věřitelů, která měla rozhodovat o změně insolvenčního správce. Žalobce dále tvrdil, že žalovaný porušil povinnost pokračovat v incidenčním sporu a ignoroval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ohledně koncentrace právního titulu přihláškou, když akceptoval změnu právního důvodu pohledávky po lhůtě k přihlašování. Podle žalobce žalovaný věděl, že zpětvzetím popření způsobí škodu, neboť tím umožnil zjištění a uspokojení pohledávky věřitele v plné výši, čímž se snížila hyperocha náležející žalobci právě o částku , částka, . Žalobce má za to, že jeho právo na náhradu škody není promlčeno, protože se o konkrétní výši škody mohl dozvědět až po skončení insolvenčního řízení a vydání rozvrhového usnesení.3. Žalovaný před okresním soudem navrhoval zamítnutí žaloby. Namítl promlčení uplatněného nároku. Tvrdil, že žalobce měl o údajném pochybení i jeho dopadech vědomost nejpozději v době trvání insolvenčního řízení, kdy byl zastoupen advokátem, a proto nelze přijmout tvrzení, že lhůta začala běžet až po jeho skončení. Dále tvrdil, že neporušil žádnou zákonnou povinnost a postupoval s odbornou péčí podle § 37 insolvenčního zákona. Zdůraznil, že povinnost insolvenčního správce je nutné posuzovat v kontextu informací dostupných v době rozhodování. Správce odpovídá pouze za kvalifikované porušení povinností, nikoli za odlišný právní názor či nespokojenost účastníka řízení. Dále tvrdil, že změna názoru po doplnění podkladů nebyla porušením odborné péče, ale jejím projevem. Při přezkumu pohledávky P2 postupoval s odbornou péčí, pohledávku původně popřel z důvodu nedostatku podkladů, avšak po jejich doplnění a ověření své stanovisko přehodnotil. Podle žalovaného byla věc výjimečná – šlo o závazek v řádu desítek milionů korun, zajištěný nemovitostí mimořádné hodnoty, nikoli o běžný spotřebitelský úvěr. Bylo nutné ověřit platné postoupení pohledávky, provést detailní analýzu úvěru a zajištění a doplnit odborné znalosti z oblasti bankovní regulace. K výši smluvní pokuty žalovaný uváděl, že částka , částka, představovala pouze 6,7 % zajištěné částky , částka, a 4,8 % z tržní hodnoty nemovitosti , částka, . Tvrzení žalobce o „10 % jistiny“ označil za nepravdivé. Podle žalovaného smluvní pokuta měla motivační a preventivní charakter, byla opodstatněná ekonomicky i regulatorně a nelze ji považovat za likvidační. Odkázal na zákon o bankách (§ 12 odst. 1) a na unijní regulaci (nařízení EU č. 575/2013 – CRR), která vyžaduje pojištění nemovitosti jako zajištění úvěru. Odmítal tvrzení žalobce o údajné motivaci „zalíbit se věřiteli“ jako nepodložené a nepravdivé. Stejně tak odmítal tvrzení, že žalobci sdělil „jasný“ výsledek sporu – takové prohlášení nebylo učiněno a žalobce jej neprokazoval. Dále žalovaný zdůrazňoval, že žalobce byl po celou dobu insolvenčního řízení právně zastoupen advokátem a měl možnost uplatňovat svá práva, což podle něj vylučovalo příčinnou souvislost mezi postupem správce a tvrzenou škodou. Tvrdil rovněž, že není povinen vést incidenční spor s nízkou pravděpodobností úspěchu, neboť je povinen postupovat hospodárně a v souladu se zákonem.4. Okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl k následujícím závěrům. Pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodující okamžik vzniku škody, nikoli samotné tvrzené porušení povinnosti insolvenčním správcem (např. zpětvzetí popření pohledávky). Událost, z níž škoda vznikla, zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, ale i vznik škody samotné. Pokud by byla tato událost ztotožněna pouze s jednáním správce, mohla by promlčecí doba začít běžet dříve, než samotnému žalobci škoda vůbec vznikla. Takový výklad je nepřijatelný (srov. analogicky rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 20/1990). V poměrech projednávané věci okresní soud dovodil, že škoda tvrzená žalobcem mohla jemu samotnému vzniknout až v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že dojde k plnému uspokojení pohledávek věřitelů po skončení insolvenčního řízení, nikoli již při zpětvzetí popření pohledávky. Žalobce správně poukazoval na to, že teprve po pravomocném schválení konečné zprávy a vydání posledního rozvrhového usnesení v roce 2024 bylo možné určit výši hyperochy, která by mu připadla, pokud by pohledávka věřitele P2/2 nebyla zjištěna a uspokojena. Do té doby nemohla začít běžet promlčecí doba dle § 37 odst. 4 insolvenčního zákona. Subjektivní i objektivní lhůta byla podle názoru okresního soudu zachována, k promlčení práva žalobce nemohlo dojít. Námitku promlčení nepovažoval okresní soud za důvodnou. Dovodil však, že žalovaný neporušil žádnou ze svých povinností insolvenčního správce. Za porušení nelze obecně považovat takový procesní postoj insolvenčního správce spočívající na právním názoru, který vůči pohledávce zaujme (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Porušením povinnosti není přehodnocení předchozího právního názoru a postupu, porušením povinnosti postupovat s odbornou péčí by bylo až zaujetí názoru, který by v rozporu s odbornou péčí byl. Smluvní pokuta byla sjednána v návaznosti na uzavření úvěrové smlouvy a zástavní smlouvy. V uplatnění smluvní pokuty ze strany věřitele je jasně popsáno, že žalobce jako dlužník porušil povinnost pojistit zástavu. V přihlášce pohledávky věřitele je odkaz na čl. 3.4., byť smlouvy o úvěru, ale výkladcem lze dovodit, že se jednalo o zástavní smlouvu. Tento nedostatek nebyl důvodem k odstraňování vad přihlášky, ale k případnému popření pohledávky, což žalovaný učinil. O nedostatku odborné péče by bylo možné uvažovat tehdy, pokud by byl žalovaným vzat zpět popěrný úkon v situaci, kdy by ve sporu mohl být žalovaný úspěšný. Tak tomu v dané věci nebylo. K povinnosti insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí Nejvyšší soud zdůrazňuje, že insolvenční správce je správcem cizího majetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek. Okresní soud se zabýval přiměřeností smluvní pokuty a tím, zda by žalovaný byl ve sporu o pravost pohledávky přihlášeného věřitele úspěšný či nikoliv. Smluvní pokuta byla nastavena tak, že by ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu obstála, neboť prodlení žalobce se splněním povinnosti pojistit zástavu zajištěné smluvní pokutou bylo mnohem delší než 20 dnů, kdy by při sazbě přiměřených 0,5 % denně dosáhla smluvní pokuta 10 % z výše jistiny úvěru. Žalovaný by nebyl ve sporu o pravost pohledávky přihlášeného věřitele úspěšný a pokud v takové situaci vzal popěrný úkon zpět, postupoval s odbornou péčí, přičemž úroveň odborné péče je v třeba posuzovat i s přihlédnutím k roli správce, jehož úkolem je rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení věřitelů (§ 5 písm. a) IZ). Vzhledem k tomu, že nebyl naplněn již první z předpokladů odpovědnosti insolvenčního správce za škodu - porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce, nebylo nutné zkoumat existenci dalších předpokladů - vznik škody a příčinnou souvislost. Okresní soud proto zamítl žalobu.5. Proti rozsudku okresního soudu podal žalobce odvolání. Namítal, že žalovaný měl setrvat na popření pohledávky, protože sjednaná smluvní pokuta byla nepřiměřeně vysoká a v rozporu s dobrými mravy, což mělo vést k neplatnosti tohoto ujednání a k úspěchu ve sporu o pravost pohledávky. Podle žalobce existovala vysoká pravděpodobnost úspěchu v incidenčním řízení, a to i vzhledem k původnímu postoji samotného žalovaného, který pohledávku nejprve popřel. Soud se dle žalobce nevypořádal správně s kritérii přiměřenosti smluvní pokuty stanovenými judikaturou Nejvyššího soudu a opřel své závěry pouze o obecná srov