21 Co 117/2026-196 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Výše zmíněným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 16 687,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 16 687,50 Kč od 12. 5. 2025 do zaplacení (výrok I); v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 23 812,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 12. 5. 2025 do zaplacení, byla žaloba zamítnuta (výrok II). Žalované byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení 21 963,50 Kč k rukám zástupkyně žalobce do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).2. Okresní soud po provedeném dokazování vyložil, že žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 40 500 Kč s příslušenstvím s tím, že jako účastník občanskoprávního řízení vedeného u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 129/2015 byl po dobu více než 8 let a 5 měsíců vystaven nepřiměřeně dlouhému a po procesní stránce nedostatečně vedenému soudnímu řízení, jehož průtahy a vady měly zásadní dopad na jeho osobní, rodinný i profesní život. Předmětem řízení bylo vypořádání společného jmění manželů, které bylo sice značně komplikované, nicméně žalobce sám se nijak nepodílel na průtazích, naopak aktivně poskytoval soudu nejvyšší možnou součinnost. Procesní postup soudu prvního stupně, jakkoli podle žalobce poměrně důkladný, vyústil až po čtyřech letech v rozsudek ze dne 13. 12. 2019, následně rozhodl rozsudkem odvolací soud dne 18. 5. 2021; odůvodnění jeho rozsudku bylo naprosto nepřezkoumatelné, v důsledku čehož Nejvyšší soud po podaném dovolání rozsudek krajského soudu 9. 11. 2022 zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud při jednání dne 22. 4. 2024 usnesením schválil smír, rozhodnutí nabylo právní moci 20. 5. 2024. Žalobce uplatnil u Ministerstva spravedlnosti nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 ve spojení s § 31a z. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon“); nesprávným úředním postupem měla být nepřiměřená délka zmíněného řízení. Nárok byl uplatněn dne 13. 11. 2024 a žalobce požádal o odškodnění v celkové výši 140 625 Kč. Ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti ČR ze 7. 5. 2025 plyne, že dle zákonných kritérií je namístě odškodnit žalobce částkou 100 125 Kč; ta mu byla poukázána na účet dne 12. 5. 2025. Téhož dne podal žalobce žalobu o zaplacení další částky 40 500 Kč s příslušenstvím, v tomto řízení mu bylo přiznáno 16 687,50 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok I) a právo na náhradu nákladů řízení (výrok III); co do 23 812,50 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II).3. Proti tomuto rozsudku, konkrétně proti té části výroku I, jíž bylo žalobci přiznáno 16 687,50 Kč s 12% úrokem z prodlení od 12. do 13. 5. 2025, se žalovaná v zákonné lhůtě odvolala; za nesprávný považovala i výrok o nákladech řízení. Namítla, že úrok z prodlení, který byl z přiznané částky uložen žalované k zaplacení za období od 12. do 13. 5. 2025, pak není po právu, neboť šestiměsíční lhůta k náhradě škody ve smyslu § 15 odst. 1 a 2 zákona uplynula teprve dnem 13. 5. 2025, jelikož žalobce uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění dne 13. 11. 2024. Žalovaná proto nemůže být v prodlení od 12. 5. 2025, ale teprve od 14. 5. 2025. Ohledně odměny advokáta za úkon spočívající v sepisu výzvy k plnění ze dne 13. 11. 2024 (3 100 Kč + k tomu náležející náhrada hotových výdajů 300 Kč) žalovaná namítla, že podle § 31 odst. 4 zákona nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu, neboť účelem předběžného projednání nároku podle § 14 zákona je umožnit mimosoudní vyřešení sporu. Nejde o formální řízení, a proto není potřeba, aby v něm byl poškozený zastoupen profesionálem. Z toho důvodu zákon neumožňuje odškodnit náklady právního zastoupení vynaložené na předběžné uplatnění nároku. Námitka protiústavnosti daného ustanovení pak byla opakovaně odmítnuta Ústavním soudem (viz například usnesení sp. zn. III. ÚS 3120/11). Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil výrok I napadeného rozsudku tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 16 687,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 16 687,50 Kč od 14. 5. 2025 do zaplacení a výrok III tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 18 563,50 Kč. Dále se žalovaná domáhala náhrady nákladů řízení před odvolacím soudem.4. K odvolání žalované se žalobce vyjádřil. Připomněl, že nárok na odškodnění uplatnil u žalované dne 13. 11. 2024 a že tento nárok vyčíslil na částku 140 625 Kč, přičemž dne 7. 5. 2025 obdržel stanovisko žalované, která jednoznačně konstatovala, že dle jejího posouzení situace má žalobce nárok toliko na zadostiučinění ve výši 100 125 Kč. Současně poučila žalobce, že pokud s vydaným stanoviskem žalované nesouhlasí, je třeba se obrátit na příslušný soud. Žalovanou přiznané zadostiučinění ve výši 100 125 Kč bylo žalobci uhrazeno bezhotovostním převodem dne 12. 5. 2025. Základ nároku byl tedy žalovanou uznán a sporná byla pouze jeho výše. Byla-li by výše nároků žalobce řádně posouzena, obdržel by žalobce i zbývající část svého nároku rovněž dne 12. 5. 2025. Jelikož se tak nestalo, dostala se žalovaná do prodlení s úhradou této zbývající části dluhu již 12. 5. 2025. Neuplatní se ani zákonná výluka uvedená v § 31 odst. 4 zákona ohledně náhrady za úkon ze 13. 11. 2024, neboť by se měla aplikovat výhradně na fázi, kdy je nárok předběžně projednáván u příslušného úřadu; nárok žalobce však byl uplatněn u soudu. Žalobce se domnívá, že se jedná o tzv. předžalobní výzvu, tedy nezbytnou podmínku pro přiznání náhrady nákladů řízení poškozenému. Z těchto důvodů navrhl, aby rozsudek byl v napadených částech jako správný potvrzen.5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání podala osoba oprávněná a včas (§ 201 a § 204 z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) přezkoumal rozsudek v napadených částech, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 205 odst. 2 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.) a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.6. Podle § 15 odst. 1 zákona přizná-li ústřední orgán náhradu škody, je třeba ji uhradit do šesti měsíců od uplatnění nároku.7. Podle § 15 odst. 2 zákona se náhrady škody u soudu může poškozený domáhat pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.8. Z uvedené zákonné úpravy, kterou dále rozvíjí soudní praxe (příkladmo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001), je zřejmé, že se stát ocitá v prodlení s náhradou škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem teprve marným uplynutím lhůty šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil u ústředního orgánu, a teprve ode dne následujícího po uplynutí této lhůty jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení. Stát je tedy povinen nahradit škodu nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zákona; marným uplynutím této lhůty, nikoli uplynutím lhůty stanovené poškozeným při uplatnění nároku, se ocitá jako dlužník z odpovědnostního závazkového právního vztahu v prodlení a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení. Jak uvedeno výše, stát se do prodlení s plněním dostal teprve dne 14. 5. 2025 a nikoli 12. 5. 2025, kdy žalobce podal žalobu, proto nezbylo, než rozsudek v části výroku I týkají se počátku prodlení, změnit tak, jak uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku (§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.).9. Žalované lze přitakat i co do námitek ohledně nesprávně přiznané náhrady za úkon právní služby – sepis výzvy k plnění ze dne 13. 11. 2024. Podle použitelné literatury (viz publikace „Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci“, 4. vydání, 2017 str. 274-284: V. Bičák) „má předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu neformální povahu a nepředpokládá se, že by při něm poškozený musel být právně zastoupen. Zákon mu proto neumožňuje, aby v rámci náhrady nákladů řízení uplatnil náklady zastoupení, pokud je přesto v této fázi projednání nároku podle § 14 odst. 1 zákona vynaložil. Omezení dané komentovaným ustanovením nelze obejít ani tím, že by se poškozený v následném soudním řízení domáhal náhrady těchto nákladů v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 151 o. s. ř. jako nákladů za předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. a § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to ani tehdy, kdy by právní zástupce žalobce nad rámec předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 1 zákona zaslal ještě další předžalobní výzvu. Takový úkon, jehož nezbytnost jinak vyplývá z § 142a o. s. ř. lze totiž v případě nároku podle zákona považova