25 Co 28/2026-256 – Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem určil, že zástavní právo k bytové jednotce č. , Anonymizováno, v domě č. p. , Anonymizováno, na stavebním pozemku p. č. st. , Anonymizováno, , ke spoluvlastnickému podílu o velikosti 738/37643 na společných částech domu č. p. , Anonymizováno, situovaném na stavebním pozemku p. č. st. , Anonymizováno, , Anonymizováno, a ke spoluvlastnickému podílu o velikosti 738/37643 na uvedeném pozemku, to vše zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území , adresa, a obci , adresa, na listu vlastnictví , Anonymizováno, , dle zástavní smlouvy k nemovitostem uzavřené dne 29. 7. 2013 v Praze mezi zástavním věřitelem , právnická osoba, ., a zástavcem , jméno FO, , nar. 8. 11. 1942, bytem , adresa, , povolené Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm , adresa, , dne 13. 8. 2013 pod č. j. , spisová značka, , neexistuje (výrok I.). Ve spojitosti s výsledkem sporu uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 6 102 Kč, nahradit státu jím zálohované náklady (svědečné) v částce 3 086,50 Kč a doplatit za žalobkyni soudní poplatek ze žaloby v částce 1 000 Kč (výroky II. – IV.).2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná v postavení věřitelky a žalobkyně v pozici dlužnice uzavřely dne 29. 7. 2013 smlouvu nadepsanou jako smlouva o podnikatelském úvěru, a to ve výši 500 000 Kč. Splátky úvěru byly sjednány po 7 917 Kč měsíčně a měly být hrazeny ve 240 pravidelných měsíčních splátkách se smluvním úrokem 18,52 % ročně z dlužné jistiny. Poplatek za sjednání úvěru činil 14 000 Kč, poplatek za vyčíslení zůstatku úvěru 2 000 Kč a poplatek pro případ předčasného ukončení úvěru 50 % z úroku z úvěru. Kromě toho se žalobkyně zavázala pro případ prodlení se splácením úvěru hradit žalované smluvní úroky 0,2 % denně z dlužné částky (přibližně 73 % ročně), smluvní pokutu ve výši 1 800 Kč za první tři dny prodlení a následně ve výši 0,2 % denně z dlužné částky, a to vedle úroku z prodlení. Pokud by došlo k zesplatnění úvěru z důvodů zmíněných ve smlouvě, mimo jiné přiznání exekuce, nedoložení pojištění zástavy, změně užívání či snížení hodnoty zástavy, zavázala se žalobkyně uhradit smluvní pokutu ve výši 50 000 Kč a okamžitě splatit celou dosud nesplacenou jistinu úvěru, dosud neuhrazené úroky z úvěru, úroky z prodlení a smluvní pokuty. Pokud by se žalobkyně dostala do prodlení s plněním závazku, nejprve by byla povinna hradit smluvní úroky, poté úroky z prodlení, následně smluvní pokuty a až nakonec jistinu úvěru.3. Nedílnou součást smlouvy o úvěru tvořila smlouva o zřízení zástavního práva smluvního ke shora specifikované bytové jednotce (zástavě). Zástavní právo sloužilo k zajištění všech pohledávek žalované vyplývajících z úvěrové smlouvy, včetně pohledávky na úhradu jistiny 500 000 Kč, úroků z úvěru ve výši 18,52 % ročně, úroků z prodlení ve výši 0,2 % denně z dlužné částky a rovněž smluvních pokut sjednaných ve smlouvě o úvěru, a to v tomto případě do celkové výše 1 500 000 Kč. Žalobkyně se zavázala pojistit zástavu minimálně na 2 000 000 Kč a vinkulovat pojistné plnění ve prospěch žalované. Žalobkyně rovněž nesměla zatěžovat zástavu dalším zástavním právem, převést ji na třetí osobu či ji přenechat do užívání třetí osobě bez předchozího písemného souhlasu žalované. Pro případ porušení těchto povinností byla sjednána smluvní pokuta 50 000 Kč za každé jednotlivé porušení.4. V notářském zápisu sepsaném dne 29. 7. 2013 pod sp. zn. , spisová značka, , tituly před jménem, , jméno FO, , notářkou v , adresa, , dala žalobkyně svolení k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí (exekuce), jestliže řádně a včas nesplní svoji povinnost peněžitého plnění vůči žalované plynoucí pro ni ze smlouvy o úvěru z 29. 7. 2013.5. Žalobkyni vzniklo ke dni 18. 7. 2013 živnostenské oprávnění k provozování živnosti s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1-3 živnostenského zákona. K její žádosti ze dne 30. 5. 2014 Magistrát města , adresa, , Živnostenský úřad, rozhodnutím z 30. 5. 2014 č. j. , spisová značka, živnostenské oprávnění žalobkyně zrušil; rozhodnutí nabylo právní moci 30. 5. 2014.6. Úvěr poskytnutý žalovanou fakticky nebyl určen pro žalobkyni, nýbrž pro její dlouhodobou kolegyni a známou , jméno FO, . Ta se totiž ocitla v tíživé finanční situaci a nutně potřebovala získat peníze na úhradu jiné půjčky. Byla to právě ona, kdo internetu nalezl kontakt na žalovanou a následně se s ní spojil. Když jí bylo sděleno, že k zajištění úvěru je zapotřebí, aby vlastnila byt či jinou nemovitost (což ona nesplňovala), obrátila se na žalobkyni s prosbou o pomoc spočívající v tom, že žalovaná uzavře smlouvu o úvěru na oko se žalobkyní a že úvěr bude zajištěn zástavním právem smluvním ke shora specifikovanému bytu ve vlastnictví žalobkyně, přičemž veškeré závazky plynoucí ze smlouvy o úvěru pro dlužnici bude namísto žalobkyně plnit jmenovaná , jméno FO, ; tak se také stalo. Žalobkyně svolila i ke splnění podmínky vyžadované žalovanou, aby získala živnostenské oprávnění. Žalobkyně přitom v minulosti nikdy nepodnikala a podnikat nechtěla. Vyučila se jako prodavačka a v tomto oboru dlouhodobě působila až do odchodu do starobního důchodu. Neuměla pracovat s počítačem, neměla jej k dispozici, ani si nezřídila e-mailovou schránku.7. Soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu věci v prvé řadě dovodil existenci naléhavého právního zájmu na žádaném určení ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř.8. Za klíčovou otázku pro rozhodnutí o věci samé považoval posouzení platnosti smlouvy o úvěru mezi účastníky ze dne 29. 7. 2013. Konstatoval, že smlouvy o podnikatelském úvěru upravovala v rozhodné době ustanovení § 490 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Smlouva o úvěru se dle komentářové literatury řadila mezi tzv. typové (absolutní) obchody, které se dle § 261 odst. 3 obch. zák. řídily právě obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků, jimiž nemuseli být nutně podnikatelé, kteří by byli při vzniku závazku v podnikatelském vztahu, ani podnikatelé obecně. Podle § 262 odst. 4 obch. zák. současně platilo, že ve vztazích podle § 261 (jimiž byly i vztahy z úvěrové smlouvy) nebo vztazích podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle § 262 odst. 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku (rozuměj zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“) nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhézních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Nepodnikající smluvní strana pak nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahu podle obč. zák.9. Soud prvního stupně však uzavřel, že se tu na základě smlouvy o úvěru z 29. 7.2 013 nejednalo o úvěr podnikatelský, nýbrž spotřebitelský ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně splňovala definici spotřebitele coby fyzické osoby, které nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání dle § 3 písm. a) posléze citovaného zákona a žalovaná plně odpovídala zákonným kritériím věřitele jakožto osoby nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti dle § 3 písm. b) téhož zákona. Zdůraznil, že žalobkyně požádala o živnostenské oprávnění jen několik dnů před uzavřením smlouvy o úvěru a smlouvy o zřízení zástavního práva smluvního, aniž by doopravdy podnikat chtěla a uměla to. Podnikatelkou (osobu samostatně výdělečně činnou) se formálně stala jen a jen proto, aby své shora jmenované známé otevřela možnost k získání úvěru od žalované, který ona sama vůbec nepotřebovala. Žalovaná nadto s odbornou péčí neprověřila před uzavřením úvěrové smlouvy úvěryschopnost žalobkyně (viz § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb.). V této souvislosti stojí za povšimnutí, že žalovaná nijak nereagovala na skutečnost, že žalobkyně ani jeden pouhý rok po vzniku živnostenského oprávnění požádala o jeho zrušení.10. Soud prvního stupně proto dovodil neplatnost smlouvy o úvěru z 29. 7. 2013 dle § 39 obč. zák. Vzhledem k tomu, že zástavní právo je existenčně spojeno s hlavním závazkovým vztahem, existuje pouze tehdy, je-li dána existence nebo alespoň předpoklad existence hlavního závazkového vztahu (při zajištění budoucí nebo podmíněné pohledávky), a zánikem hlavního závazkového vztahu zásadně zaniká i zástavní právo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. 21 Cdo 2836/2020), nelze než dle úsudku soudu prvního stupně přijmout závěr o neexistenci zástavního práva.11. Proti rozsudku se odvolala žalovaná, přičemž brojila vůči výroku o věci samé a na něm závislým nákladovým výrokům. Na napadený rozsudek pohlížena