26 Co 142/2026-275 – Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobci , částka, s , číslo, % úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení (výrok I) a nahradit žalobci náklady řízení , částka, k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).2. Žalobce zahájil řízení s tvrzením, že žalovaný jako jeho zaměstnanec vykázal v evidenci odpracované pracovní doby ve dnech , datum, - , datum, a dne , datum, nepravdivé údaje o svojí docházce do zaměstnání, ačkoli vůbec nebyl v zaměstnání přítomen. V , datum, tak celková výše výdajů na plat žalovaného a odvody na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění činila , částka, , ale měla činit pouze , částka, . Rozdílu , částka, se žalobce domáhal. Při jednání dne , datum, vzal žalobce žalobu v části, jíž žádal zaplacení , částka, s úrokem z prodlení, zpět a okresní soud v této časti řízení zastavil (usnesení vyhlášené při jednání na č. l. 44 spisu).3. Žalovaný namítal, že spor je politicky motivovaný, je výrazem nevole současného starosty města vůči nepohodlnému žalovanému, který je zastupitelem a příliš se zajímá o hospodaření města. K věci samé sdělil, že si nepamatuje, zda ve dnech , datum, a dne , datum, byl v práci. Následně se bránil námitkou započtení.4. Okresní soud přezkoumávaným rozsudkem rozhodl o nároku podruhé, když vycházel ze závěru odvolacího soudu, který byl formulován v usnesení ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, . V tomto usnesení odvolací soud dospěl k závěru, že pokud byl žalovanému vyplacen plat, na který mu nevznikl nárok, je třeba věc posoudit podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění účinném v , datum, (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně též podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) jako bezdůvodné obohacení. Odvolací soud dále vyšel z toho, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaný byl zaměstnancem žalobce (územně samosprávného celku) a za práci mu proto náležel plat (§ 109 odst. 3 písm. b/ zák. práce). Vznik práva na plat je podmíněn skutečným výkonem práce zaměstnance a nikoli jen pouhým pracovním poměrem mezi ním a zaměstnavatelem. Po zopakování dokazování odvolací soud uzavřel, že žalovaný pracoval u žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne , datum, jako strážník městské policie (pracovní smlouva č. l. 4) a ode dne , datum, jako jmenovaný velitele městské policie (jmenovací dekret č. l. 5). Jako velitel městské policie přikazoval svým podřízeným zaměstnancům, aby přítomnost na službě zaznamenávali v tzv. knize docházky uvedením data a času příchodu a odchodu (což vyplynulo z výpovědi svědka , jméno, a , jméno, ), tj. povinnost danou mu organizačním a pracovním řádem (hlava III článek 3. 1. bod I písm. c/) plnil. Tímto způsobem byla realizována povinnost daná zaměstnavateli § 96 odst. 1 zák. práce, tj. povinnost vést evidenci s vyznačením začátku a konce odpracované směny podle jednotlivých zaměstnanců. Z knihy docházky žalovaný následně čerpal při vypracovávání výkazů odpracovaných hodin, které předával mzdové účetní žalobce (sv. , jméno, ). Podle těchto výkazů docházelo k výpočtu platu jednotlivých strážníků, včetně platu žalovaného, který svoji přítomnost v práci rovněž zaznamenával do tzv. knihy docházky. O věrohodnosti zápisů do tzv. knihy docházky neměl odvolací soud pochybnosti. Slyšení svědci odvolacím soudem (sv. , jméno, a sv. , jméno, ) potvrdili, že zápisy do tzv. knihy docházky činili všichni strážníci pravidelně při každé službě (pokud došlo ke zpoždění zápisu, tak max. o den zpětně) a odvolací soud neměl důvod o pravdivosti výpovědi svědků o zavedené praxi evidence docházky pochybovat. Odvolací soud z výkazu odpracovaných hodin (č. l. 7) zjistil, že žalovaný vykázal svoji přítomnost na pracovišti ve dnech , datum, vždy od , čas, a vykázal rovněž svoji přítomnost na pracovišti dne , datum, od , čas, a od , čas, hodin, ale tento výkaz odpracovaných hodin žalovaného za , datum, je v přímém rozporu s tzv. knihou docházky, tj. s evidencí vyznačených začátků a konců odpracovaných směn strážníků městské policie, neboť v této knize docházky nejsou příchody a odchody v době od , datum, žalovaným vůbec zaznamenány a den , datum, pak není žalovaným uveden vůbec. Skutečnost, že žalovaný nebyl v těchto termínech na pracovišti a práci pro žalobce neodvedl, odvolací soud považoval knihou docházky, tj. evidencí zaměstnavatele o začátku a konce odpracovaných směn, za prokázanou, podporovanou i navazujícími záznamy v tzv. knize událostí, ze které bylo zjištěno, že v žalovaném období není žádný záznam o službě žalovaného, přestože slyšení svědci vysvětlili, že záznamy do knihy událostí se dělaly každý den a že se vždy zaznamenávalo, kdo ze strážníků sloužil a k jaké události došlo. Odvolací soud uzavřel, že svědci Kudláček a Forman vypovídali o této obecné obvyklé praxi zcela shodně, v klidu, bez emocí a pod zákonným poučením, a proto považoval jejich výpovědi za věrohodné a použitelné a uzavřel, že výpovědi svědků podporují závěr vyplývající z knihy docházky, že žalovaný v zaměstnání ve shora uvedených termínech nebyl a práci pro žalobce neodvedl s tím, že tento závěr nepřímo podpořila výpověď svědkyně , jméno, , která potvrdila, že byla strážníky v rozhodném období informována někdy v týdnu od , datum, do , datum, , že žalovaný v práci není přítomen. Tento skutkový závěr učinil odvolací soud za situace, kdy žalovaný sám sdělil soudu, že si nepamatuje, zda byl v předmětných dnech v práci. Pro úplnost odvolací soud uvedl, že pokud by výpověď svědků , jméno, a , jméno, , že v rozhodných dnech žalovaného v práci neviděli, stála v provedeném dokazování zcela osamoceně, nebylo by možno tvrzení žalobce považovat za prokázané. V souzené věci jsou ale k dispozici listinné důkazy (kniha docházky a kniha událostí), o jejichž záznamech neměl odvolací soud pochybnosti s tím, že tyto záznamy dovolují bezpečný závěr o tom, že žalovaný v práci nebyl. Na těchto skutkových a právních závěrech nemá odvolací soud při současném rozhodování důvod cokoli měnit.5. Shora uvedeným usnesením odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil s tím, že se okresní soud musí věnovat oprávněností výše zažalovaného nároku.6. Okresní soud z platového výměru žalobce ze , datum, zjistil, že jeho plat činil , částka, měsíčně při úvazku 40 hodin týdně. V , datum, neodpracoval , číslo, hodin oproti vykázanému počtu , číslo, hodin. Poté okresní soud odůvodnil vyčíslení zažalované částky a posoudil vyplacení , částka, žalovanému jako bezdůvodné obohacení žalovaného získané na úkor žalobce (ve smyslu ust. § 2991 o. z.) a , částka, jako škodu, kterou žalovaný způsobil žalobci nesprávným výkazem odpracovaných hodin (ve smyslu ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce). Poté okresní soud uzavřel, že na základě ust. § 331 zák. práce může žalobce požadovat vrácení neprávem vyplacených částek, protože žalovaný musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené a jako jeden z vedoucích zaměstnanců města (byť nikoliv vůči sobě, ale vůči ostatním strážníkům ano) si musel být vědom toho, že zákoník práce nepřipouští tzv. převádění hodin z jednoho měsíce a jejich následné proplácení v jiném měsíci.7. K obraně žalovaného, který vznesl námitku započtení s tvrzením, že má za žalobcem pohledávku na „mzdu“ (správně plat) za , číslo, hodiny, které odpracoval v , datum, a nebyly mu zaplaceny, okresní soud uvedl, že nárok žalovaného byl sice uplatněn až po uplynutí obecné 3 leté promlčecí doby (§ 629 odst. 1 o. z.) a žalobce vznesl námitku promlčení, ale s ohledem na § 1989 odst. 1 o. z. není námitka důvodná, protože pohledávky se setkaly ještě před promlčením pohledávky žalovaného. Žalovaný neprokázal tvrzení o uplatnění nároku žalobce již v, Anonymizováno, , datum, , tedy neprokázal uplatnění pohledávky před , datum, a okresní soud se „ztotožnil s námitkou žalobce, že uplatnění kompenzační námitky s časovým odstupem více než , číslo, let, po rok a půl trvajícím soudním sporu se příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 580 o. z.“. Proto okresní soud nepřihlédl ke kompenzační námitce a vyhověl žalobě.8. Proti rozsudku podal žalovaný včas odvolání. Setrval na svém závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat tvrzení o jeho nepřítomnosti na pracovišti a nesouhlasil s hodnocením uplatněné „kompenzační námitky“. Měl za to, že naopak jednání žalobce je v rozporu s dobrými mravy, když toleroval více než 25 let praktiky s převáděním hodin a všem zaměstnancům je proplácel, ale pouze u žalovaného, jako součást politické pomsty, žádá plnění vrátit. Navrhl, aby rozsudek okresního soudu byl změněn a žaloba byla zamítnuta.9. Žalobce při odvolacím jednání navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu, když zopakoval, že nárok žalovaného na zaplacení platu za přesčasové hodiny neuznává.10. Odvolání žalovaného je přípustné, ale není důvodné.11. V souzené věci se žalobce domáhá zaplacení zažalované finanční částky s tvrzením, že jde o vyplacený plat žalovanému za práci, kterou nevykonal (a zaplacené příslušné pojistné). Odvolací soud nemá důvod měnit závěry, kter