27 Co 26/2026-75 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky , částka, se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15% ročně od , datum, do zaplacení (výrok I.), a dále uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho právního zástupce náklady řízení ve výši , částka, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).2. Žalobkyně v podané žalobě tvrdila, že byla od , datum, zaměstnankyní žalovaného, který jí dne , datum, doručil výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce s tím, že pracovní poměr měl skončit dne , datum, . Žalobkyně byla od , datum, do , datum, v pracovní neschopnosti, a proto výpovědní doba začala běžet až dne , datum, a uplynula ke dni , datum, . V této souvislosti přitom není rozhodující, zda pracovní neschopnost vznikla před obdržením výpovědi nebo až v průběhu výpovědní doby. Okresní soud v , adresa, v odůvodnění rozsudku, kterým zamítl návrh, aby určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí je neplatné, sám dovodil, že došlo k prodloužení výpovědní doby, když žalobkyně byla v měsících lednu a únoru , Anonymizováno, v pracovní neschopnosti. Žalobkyně proto požaduje po žalovaném náhradu mzdy za měsíce duben a květen , Anonymizováno, ve výši její průměrné měsíční mzdy, tj. 2x , částka, .3. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Potvrdil, že žalobkyni dal dne , datum, výpověď z pracovního poměru z důvodu závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci. K argumentaci žalobkyně uvedl, že pomíjí ustanovení § 54 zákoníku práce, které v určitých případech vylučuje aplikaci § 53 zákoníku práce, jehož smyslem je ochrana zaměstnance v některých životních situacích. Zaměstnanci však nesvědčí ochrana podle § 52 písm. g) zákoníku práce, pokud poruší své povinnosti natolik intenzivně, že je naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce. V takovém případě se odkazem na § 54 písm. d) zákoníku práce neupravuje běh výpovědní doby podle § 53 odst. 2 zákoníku práce. Pracovní poměr žalobkyně tak podle žalovaného skončil v souladu s ustanovením § 51 odst. 2 zákoníku práce dne , datum, .4. Okresní soud provedl v projednávané věci dokazování listinnými důkazy, a to i z připojeného spisu Okresního soudu v , adresa, sp. zn. , spisová značka, , ve kterém okresní soud rozsudkem ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne , datum, , zamítl návrh žalobkyně na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí. Z potvrzení Okresní správy sociálního zabezpečení , adresa, soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně byla v pracovní neschopnosti od , datum, do , datum, . Z předložených výplatních pásek žalobkyně za měsíce říjen – prosinec , Anonymizováno, vyšla najevo průměrná měsíční mzda žalobkyně.5. Okresní soud při posouzení dané věci vycházel zejména z ustanovení § 51 odst. 1, § 52 písm. g), § 53 odst. 1 písm. a), § 53 odst. 2 a § 54 písm. d) zákoníku práce, ve znění platném v době ukončení pracovního poměru žalobkyně u žalovaného. Po provedeném dokazování měl prokázáno, že žalobkyně byla na základě pracovní smlouvy ze dne , datum, zaměstnána u žalovaného na pracovní pozici pracovnice právního oddělení. Žalovaný dal dne , datum, žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyni vykonávané práci. Potvrzením Okresní správy sociálního zabezpečení , adresa, bylo prokázáno, že po doručení výpovědi z pracovního poměru byla žalobkyně od , datum, do , datum, v pracovní neschopnosti. Mezi účastníky nebylo rovněž sporu o tom, že průměrná měsíční mzda žalobkyně v rozhodném období činila , částka, . Žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru byla pravomocně zamítnuta.6. Ustanovení § 53 zákoníku práce zakazuje dát zaměstnanci výpověď v ochranné době. Pokud by zaměstnanec dostal výpověď před počátkem ochranné doby a výpovědní doba by měla uplynout v ochranné době, tak se ochranná doba do výpovědní nezapočítává. Žalobkyně však dostala výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Na tento výpovědní důvod se podle § 54 písm. d) zákoníku práce nevztahuje zákaz výpovědi na zaměstnance v dočasné pracovní neschopnosti. Výjimka ze zákazu výpovědi se neuplatní a pracovní poměr žalobkyně tak u žalovaného skončil uplynutím výpovědní doby dle § 51 odst. 2 zákoníku práce dne , datum, . Z výše uvedených důvodů nemohl žalobkyni vzniknout nárok na náhradu mzdy za duben a květen , Anonymizováno, , a proto soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky , částka, s příslušenstvím jako nedůvodnou.7. Okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“). Žalovaný byl v řízení před soudem prvního stupně úspěšný, a proto má právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění svého práva proti žalobkyni, která ve věci neměla úspěch. Žalovanému, který byl v řízení před soudem prvního stupně zastoupen advokátem, tak náleží odměna za tři úkony právní pomoci ve výši 3x , částka, , tři režijní paušály po , částka, a daň z přidané hodnoty.8. Žalobkyně podala proti rozsudku okresního soudu včas odvolání, které doplnila podáním ze dne , datum, . Navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, s příslušenstvím. Zopakovala, že spornou zůstala otázka, zda v případě výpovědi s výpovědním důvodem podle § 52 písm. g) zákoníku práce se na žalovaného vztahuje ustanovení § 53 odst. 2 zákoníku práce. Žalobkyně je přesvědčená o tom, že ustanovení § 54 zákoníku práce řeší, kdy lze dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru. Vztahuje se tak k ustanovení § 53 odst. 1 zákoníku práce, a nikoliv ke skutečnostem uvedeným v § 53 odst. 2 zákoníku práce. Žalobkyně podanou žalobou nečinila spornou výpověď z pracovního poměru. Domáhala se jen toho, aby doba výpovědi byla prodloužena o ochranou dobu podle § 53 odst. 2 zákoníku práce, kdy byla v pracovní neschopnosti, do , datum, .9. Žalovaný nesouhlasil s odvoláním žalobkyně a navrhl rozsudek soudu prvního stupně potvrdit. Zdůraznil, že ustanovení § 54 zákoníku práce je výjimkou z celého § 53 zákoníku práce, a nikoliv jen z jeho prvního odstavce, přestože textace § 54 zákoníku práce skutečně není příliš šťastná. Žalovaný připomněl nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 o tom, že jazykový výklad představuje jen prvotní přiblížení k aplikované právní normě. Smyslem ustanovení § 53 zákoníku práce je ochrana jen některých zaměstnanců v určitých životních situacích. Pokud zaměstnanec své povinnosti porušil tak intenzivně, že je naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce, pak takovému zaměstnanci nesvědčí ochrana podle § 53 zákoníku práce. Nelze schvalovat přístup, kterým by byl zákoníkem práce ve srovnatelné pozici více chráněn zaměstnanec, který není v dočasné pracovní neschopnosti, ale stane se práce neschopným až po doručení výpovědi z pracovního poměru.10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 202 o.s.ř.) a obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o.s.ř., rozsudek z podnětu odvolání přezkoumal, když přihlížel i k důvodům výslovně neuplatněným (§ 212 a § 212a o.s.ř.).11. V posuzované věci okresní soud provedl veškeré důkazy nezbytné k objektivnímu zjištění skutkového stavu, z jednotlivých důkazů učinil správná a obsahu těchto důkazů odpovídající skutková zjištění, která promítl do správného závěru o skutkovém stavu. Proto na ně krajský soud pro stručnost odkazuje. Soud prvního stupně též na projednávanou věc správně aplikoval ustanovení § 53 odst. 1 a 2 a § 54 písm. d) zákoníku práce a srozumitelným způsobem vysvětlil, jak dospěl k právnímu závěru, a rovněž jeho právní úvahy jsou správné. Odvolací soud k tomu dodává následující.12. Zásada zvláštní ochrany zaměstnance jako slabšího účastníka pracovněprávního vztahu se projevuje i v ustanovení § 53 zákoníku práce, který v určitých případech, kdy se zaměstnanec nachází v tíživé životní situaci, zakazuje zaměstnavateli dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, i kdyby všechny ostatní předpoklady pro výpověď z pracovního poměru byly splněny. K situacím uvedeným v ustanovení § 53 odst. 1 zákoníku práce často dochází až poté, co začne běžet výpovědní doba. V takovém případě proto podle § 53 odst. 2 zákoníku práce platí, že ochranná doba se do výpovědní doby nezapočítává, když výpověď z pracovního poměru byla dána před počátkem ochranné doby, a zároveň výpovědní doba by měla uplynout v této době. Vliv na skončení pracovního poměru by neměla skutečnost, kdyby ochranná doba trvala jen krátce a nedotkla se konce výpovědní doby. Zásada zvláštní ochrany zaměstnance jako slabšího účastníka pracovněprávního vztahu se projevuje i tím, že zaměstnanec, který nemá zájem na ochranné době, může z