27 CO 26/2022-209 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic k nemovitostem blíže označeným ve výroku I. napadeného rozsudku, tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II.), žalobkyni uložil zaplatit žalované vypořádací podíl v částce 7 422 222 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.), žalované uložil nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích za státem zálohované znalečné částku 857,63 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.) a dále v téže lhůtě nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 494 037,10 Kč k rukám jejího advokáta (výrok V.). 2. Výrok o nákladech řízení (sub IV.), které vznikly státu se znalečným v částce 857,63 Kč (viz usnesení okresního soudu č. j. 23 C 139/2020-104), okresní soud odůvodnil zásadami ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. S ohledem na úspěch žalobkyně ve věci proto tuto náhradovou povinnost uložil neúspěšné žalované. 3. V otázce náhrady nákladů řízení mezi účastníky (výrok V.), jíž se domáhaly obě účastnice, okresní soud poukázal na vývoj nálezové judikatury Ústavního soudu a dovodil, že dosud nebyl překonán právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1441/11 ze dne 22. 9. 2011. Dle citovaného nálezu platí závěr, že„ i jde-li o tzv. iudicium duplex, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení primárně zásada úspěchu ve věci a jiné zásady připadají do úvahy jen jako výjimka odůvodněná konkrétními okolnostmi dané věci. Nepřiznání náhrady nákladů jako primární řešení se nemůže uplatnit pouze s odkazem na typ věci“. Z tohoto důvodu je namístě se nadále řídit názorem vyjádřeným v citovaném nálezu. V situaci, kdy bylo vyhověno návrhu žalobkyně na přikázání nemovitostí do jejího vlastnictví za náhradu, nikoliv pak návrhu žalované, která své stanovisko měnila a v závěru řízení se domáhala přikázání nemovitostí do svého vlastnictví, okresní soud rozhodl o nákladech řízení dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěšné žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení (v odůvodnění napadeného rozhodnutí blíže specifikovaných). 4. Proti tomuto rozsudku (všem jeho výrokům) podala včasné odvolání žalovaná. 5. V doplňujícím podání ze dne 21. 12. 2021 (učiněném na základě usnesení okresního soudu ze dne 7. 12. 2021, č. j. 23 C 139/2020-167) vzala žalovaná své odvolání proti výrokům ve věci samé (sub I. až III.) zpět a setrvala na odvolání směřujícím proti nákladovým výrokům (sub IV. a V.). V obsáhlém podání rekapitulovala předprocesní jednání účastnic (žaloba byla podána předčasně, v době, kdy účastnice jednaly ohledně převodu spoluvlastnického podílu žalované na žalobkyni; žalobkyně si byla dobře vědoma toho, že žalovaná je připravena jí svůj spoluvlastnický podíl za úplatu převést) i průběh prvoinstančního řízení, které vyústilo v rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví a přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně za náhradu dle aktualizovaného znaleckého posudku předloženého žalovanou. Odvolatelka zdůraznila, že nezavdala příčinu k podání žaloby, že po většinu řízení panovala mezi účastnicemi shoda na tom, že mají být nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně za cenu stanovenou znaleckým posudkem, potažmo souhlasila s tím, aby byly nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně dle ceny stanovené znaleckým posudkem, resp. aktualizovaným znaleckým posudkem. Své stanovisko pak byla žalovaná nucena změnit v důsledku jednání žalobkyně, která prokazatelně nebyla solventní, což několikrát uvedla na soudních jednáních a celou věc pouze zdržovala. V tomto ohledu žalovaná poukázala mimo jiné na irelevantní námitky žalobkyně vůči znaleckému posudku znaleckého ústavu [právnická osoba], na její návrhy k reálnému rozdělení nemovitostí, resp. k možnosti dělitelnosti nemovitosti na jednotky (k tomu viz navrhované znalecké posouzení této otázky), na skutečnost, že až na posledním pátém jednání okresního soudu žalobkyně opět změnila své stanovisko a navrhla, aby jí předmětné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví s tím, že vyplatí žalované na vypořádací podíl částku 7 422 222 Kč dle aktualizovaného znaleckého posudku. S těmito skutečnostmi (k aplikaci ust. § 143 o.s.ř. či ust. § 142 odst. 2 a § 150 o.s.ř.) se okresní soud vůbec nevypořádal, pominul potřebu posoudit procesní úspěch stran podle konkrétních okolností věci, jak předjímá i jím zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1441/11. Žalovaná dále argumentovala recentní judikaturou Ústavního soudu, z níž plyne odlišný pohled na posuzování úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví a důsledky plynoucí pro účastníky stran rozhodování o nákladech řízení, které v průběhu takového řízení účastníci vynaložili (zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/2020 ze dne 10. 11. 2020). Tato judikatura zastává názor, že ust. § 142 o.s.ř. je třeba vykládat tak, že plný úspěch a neúspěch procesních stran ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. lze poměřovat pouze tehdy, zamítá-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví za podmínek upravených v ust. § 1140 odst. 2 o.z. Jinak, vyhoví-li návrhu na zrušení spoluvlastnictví a rozhoduje-li dále o způsobu jeho vypořádání, je na procesní úspěch jednotlivých účastníků, majících v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zásadně nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., resp. dle názoru žalované i dle ust. § 143 o.s.ř. 6. Z výše uvedených důvodů se žalovaná domáhala změny rozsudku okresního soudu v napadené části s tím, aby odvolací soud jí přiznal náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů a žalobkyni uložil nahradit náklady řízení státu, eventuálně aby soud nepřiznal žádné z účastnic právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem, náhradovou povinnost vůči státu rozdělil mezi účastnice rovným dílem a žalobkyni uložil nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Nadto žalovaná navrhla, aby byla žalobkyně zavázána k náhradě části účelně vynaložených nákladů na shora zmíněný znalecký posudek (dle předložené faktury založené ve spise). 7. Žalobkyně považovala odvolání žalované do výroku o nákladech řízení za nedůvodné. V obsáhlém vyjádření poukázala mimo jiné na to, že žalobu podávala po předchozí mimosoudní komunikaci účastnic (v rámci ní tehdy žalovaná požadovala za spoluvlastnický podíl 5 500 000 Kč, případně nabízela jiné řešení), pročež podání žaloby nebylo předčasné ani neuvážené, neboť odráželo nezdar jejich mimosoudních jednání. Žalobkyně se dále vyjádřila k okolnostem vypracování znaleckého posudku shora jmenovaným znaleckým ústavem (k žádosti žalované), o němž neměla žádné povědomí, ani nebyla přizvána k místnímu šetření. K namítané změně svého procesního stanoviska žalobkyně uvedla, že reálné rozdělení nemovitostí (viz § 1144 o.z.) nebylo skutečně možné (jak uvedla v žalobě), nicméně v projednávané věci šlo o zcela jiný způsob řešení sporu – rozdělení společné nemovitosti na právně samostatné bytové a nebytové prostory (§ 1166 a násl. o.z.). Zvažování tohoto řešení nelze v kontextu rozdílných představ účastnic na výši vypořádacího podílu klást žalobkyni k tíži. Pokud by přitom na tomto požadavku žalobkyně setrvala, neměl by nalézací soud důvodu takovému návrhu nevyhovět. Za nejpodstatnější je pak třeba dle názoru žalobkyně považovat změnu procesního postoje žalované, která v podání ze dne 31. 3. 2021 přišla s návrhem na přikázání nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví oproti zaplacení vypořádacího podílu v částce 5 777 780 Kč. Přitom nepředložila jediný důkaz ke své kredibilitě. Další požadavek žalobkyně na aktualizaci znaleckého posudku svědčí o její zjevné snaze dosáhnout maximálního zisku, bez ohledu na morální aspekty. Žalobkyně dále blíže komentovala způsoby chování žalované (v souvislosti s dvěma posledními ústními jednáními), pro něž se nakonec rozhodla pro vyplacení vypořádacího podílu žalované v částce dle aktualizovaného znaleckého posudku, když případné řešení sporu rozdělením nemovitostí na jednotky za tohoto stavu neshledala vhodným. V daném případě nelze usuzovat na to, že by jednání žalobkyně vůči žalované bylo nekorektní, účelové, vedenou snahou prodlužovat řízení. Rozhodnutí okresního soudu (též o nákladech řízení) není překvapivé, naopak okresní soud jednal předvídatelně. Žalobkyně se dále ztotožnila s tím, že pro náhled na danou problematiku je závazný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1441/11, jenž nebyl dosud překonán (postupem dle § 13 či § 23 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Nelze se tak dovolávat ani nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/2020 ze dne 10. 11. 2020, který neprošel příslušnou schvalovací procedurou, a proto nemůže mít ústavněprávní vázanost, nýbrž se vztahuje výhradně na konkrétní právní věc. Žalobkyně ještě poukázala na to, že žalovaná před okresním soudem nesnesla