11 CO 295/2021-400 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalované nahrazení projevu vůle směřujícího k uzavření dohody o vydání movitých věcí, které měly funkčně souviset nebo souvisejí s pozemkem parc. [číslo] jehož součástí je budova [adresa], v k. ú. [okres], konkrétně úředních knih, spisového materiálu sestávajícího z registraturních pomůcek a spisů, účetního materiálu sestávajícího z knih a akt a dalších archiválií tak, jak jsou specifikovány v inventářích a katalozích Zemského archivu v [obec], fondy: dále ve výroku následují tyto fondy označené (odstavec I. výroku), o další části předmětu řízení a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (odstavec II. výroku). 2. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala, že řízení před soudem prvního stupně je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V napadeném rozsudku je uvedeno, že soud zjistil, že došlo k zamítnutí žaloby na určení mimo jiné toho, že žalovaná je vlastníkem pozemku parc. [číslo] jehož součástí je stavba [č. p.] v [katastrální uzemí] (dále jen předmětné nemovitosti). Soud dále aplikoval ust. § 7 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. K tomu žalobkyně uvedla, že potvrzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 184/2020-2447 byl napaden dovoláním, i když dovolání bylo odmítnuto (sp. zn. NS 28 Cdo 2842/2021), v blízké budoucnosti dojde k napadení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ústavní stížností. Prozatím tedy nebylo definitivně rozhodnuto o nároku žalobkyně na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Závěry Okresního soudu v Opavě v napadeném rozsudku jsou proto přinejmenším předčasné. Žalobkyně je přesvědčena, že předmětná nemovitá věc jí bude vydána, až bude splněna podmínka § 7 odst. 2 zákona o církevních restitucích. V dalších bodech podaného odvolání (5 až 30) žalobkyně uváděla své argumenty k tomu, že jí bude dotčená nemovitost dle jejího názoru vydána. 3. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že rozsudek považuje za věcně správný a navrhla jeho potvrzení. 4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu odstavce I. výroku, včetně řízení předcházejícího jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Z obsahu spisu se podává, že žalobou ze dne 23. 12. 2015 se žalobkyně domáhá vydání movitých věcí, a to ve vztahu k několika nemovitostem, mimo jiné nemovitosti - pozemek parc. [číslo] jehož součástí je budova [adresa] v k. ú. [okres] (stručně lze tyto nemovitosti označit názvem zámek [obec]). Movité věci, ohledně kterých se žalobkyně domáhá nahrazení projevu vůle směřujícího k uzavření dohody o jejich vydání, měly funkčně souviset s předmětnými nemovitostmi - zámkem [obec]. Předmětné movité věci se nacházejí v držení [příjmení] archivu v [obec] jako organizační složky státu. Komplex zámku v [obec] v rozhodném období se nacházel ve vlastnictví žalobkyně a byl zapsán v [název] [anonymizována dvě slova] a v Pozemkové knize pro k. ú. [okres]. V této nemovitosti se nalézaly movité věci, které byly rovněž ve vlastnictví žalobkyně, uvedené movité věci s nemovitostí souvisely anebo souvisejí a jsou historickým církevním majetkem žalobkyně. Žalobkyně se svého nároku domáhala ve smyslu § 7 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. 6. Usnesením č. j. 6 C 254/2015-117 ze dne 16. 2. 2012 bylo řízení také ve vztahu ke zde požadovaným movitým věcem souvisejícím se Zámkem [obec] přerušeno, neboť mimo jiné probíhalo u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 210/2015 řízení ve věci žalobkyně proti [označení účastníka] a [označení kraje] na určení, že [označení účastníka] je vlastníkem předmětných nemovitostí (zámku [obec]). Rozsudkem č. j. 16 C 210/2015-2053 ze dne 4. 2. 2020 byla žaloba na určení, že 1. žalovaná Česká republika je vlastníkem předmětných nemovitostí (zámku [obec]) zamítnuta. Rozsudkem č. j. 57 Co 184/2020-2447 ze dne 12. 5. 2021 byl shora uvedený rozsudek Okresního soudu v Bruntále potvrzen. Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě nabylo právní moci 17. 6. 2021. K podanému dovolání proti posledně označenému rozsudku rozhodl Nejvyšší soud v usnesení č. j. 28 Cdo 2842/2021-2476 ze dne 19. 10. 2021 tak, že se dovolání odmítá. Usnesením č. j. 6 C 254/2015-324 ze dne 8. 7. 2021 rozhodl okresní soud, že v řízení ohledně nahrazení projevu vůle ve vztahu k movitým věcem, které funkčně souvisely a souvisejí s předmětnými nemovitostmi zámkem [obec], se pokračuje. Po jednání dne 29. 9. 2021 vynesl napadený rozsudek. 7. Odvolací soud o podaném odvolání rozhodl bez nařízení jednání, neboť odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a obě strany sporu s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasily. Odvolací soud proto postupoval ve smyslu § 214 odst. 3 o. s. ř. 8. Okresní soud správně aplikoval ust. § 7 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Dle tohoto ustanovení povinná osoba podle § 4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě movitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivky, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, pokud funkčně souvisela nebo souvisí se nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona. Toto ustanovení dopadá na situace, kdy oprávněná osoba již vlastní nemovitou věc, která nebyla nikdy zestátněna nebo jí byla po roce 1989 vrácena, nebo kdy oprávněné osobě byly vydány nemovité věci podle § 6, § 7 odst. 1 písm. a) nebo § 7 odst. 1 písm. b) zákona. S movitými věcmi, které s touto nemovitou věcí funkčně souvisely nebo souvisí, však má právo hospodařit jiná osoba. Oprávněné osobě se na její výzvu vydají i tyto movité věci. V předmětné právní věci zámek [obec], se kterým označené movité věci funkčně souvisely, byl žalobkyni zestátněn a po roce 1989 nebyl vrácen. Nebyl vrácen ani dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, neboť již žaloba na určení, že Česká republika je vlastníkem zámku [obec] ve smyslu § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, byla pravomocně zamítnuta. Teprve pokud by této žalobě dle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi bylo vyhověno, mohla by žalobkyně následně uplatnit výzvu k vydání věci - zámku [obec] po České republice. Určovací žaloba ve smyslu § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi byla pravomocně zamítnuta, následně podané dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Není proto splněna jedna ze základních podmínek uvedených v § 7 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání, tj. že zámek [obec] se nachází ve vlastnictví žalobkyně nebo se jí podle tohoto zákona vydává. Pro absenci této podmínky pak bylo nadbytečné zkoumat, zda jsou naplněny další zákonné předpoklady pro vydání movitých věcí. 9. Dle názoru odvolacího soudu nelze okresnímu soudu vytknout, že nevyčkal se svým rozhodnutím v této věci na výsledek (dosud nepodané) ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve vztahu k určovací žalobě ohledně zámku [obec]. Řízení ve vztahu k zámku [obec] pravomocně skončilo poté, co rozsudek Krajského soudu v Ostravě nabyl právní moci, následně bylo také rozhodnuto Nejvyšším soudem o odmítnutí dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Nutno konstatovat, že ústavní stížnost, která ani dosud nebyla žalobkyní podána, jde mimo rámec řádných a mimořádných opravných prostředků ve smyslu občanského soudního řádu. 10. S ohledem na shora uvedené závěry bylo napadené rozhodnutí potvrzeno v souladu s § 219 o. s. ř. 11. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o částečný rozsudek, odvolací soud nerozhodoval o náhradě nákladů odvolacího řízení.