11 CO 86/2022-198 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že žalobkyně je vlastníkem ideálního podílu 1419/10 000 na pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí] [část obce], jehož součástí je stavba bytového domu [adresa] (odstavec I. výroku), zamítl žalobu o zaplacení částky 10.362 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 7. 3. 2019 (odstavec II. výroku), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8.741,54 Kč (odstavec III. výroku) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit na účet okresního soudu soudní poplatek ve výši 6.000 Kč (odstavec IV. výroku). 2. Proti výroku v odstavci I. podal včasné odvolání žalovaný. Vytýkal soudu, že při aplikaci právních norem použil pouze jazykový výklad, přičemž se jedná o specifický a zvlášť složitý případ, zejména z důvodu vývoje a většího množství historických legislativních změn. Poukazoval na to, že okresní soud nesprávně nevzal v potaz správní rozhodnutí katastrálního úřadu ohledně dané věci. Žalobkyni muselo být jasné, jaká práva ve vztahu k bytu nabývá, a je nevysvětlitelné, že se svého domnělého vlastnického práva k pozemku domáhá více než 20 let od momentu, kdy si mohla stav svého majetku zkontrolovat. Obě kupní smlouvy výslovně uvádí, že na jejich základě dochází k převodu vlastnického práva pouze k bytové jednotce a ke společným částem domu. Vytýkal soudu, že zasáhl do právní jistoty, přičemž argumentace soudu pro takový obrat není dostatečně přesvědčivá a společensky odůvodnitelná. Žalovaný se ztotožnil s rozhodnutím katastrálního úřadu, resp. zeměměřického a katastrálního inspektorátu, která obsahují dokonalý a detailní rozbor vývoje skutkového stavu a správné právní posouzení. Vytýkal soudu nesprávnou interpretaci § 15 zákona č. 52/1966 Sb., úplné opomenutí v § 205 (tehdy účinného) občanského zákoníku, nesprávný výklad § 20 odst. 4 a 5 zákona č. 52/1966 Sb. Rovněž nesouhlasil s tím, že žalobkyně nebyla vyzvána k zaplacení soudního poplatku a byly jí přiznány neúměrně vysoké náklady řízení za jízdné z [země] do [obec] a zpět, přičemž žalobkyně má jako místo svého faktického pobytu dlouhodobě v [obec]. Domáhal se změny napadeného rozhodnutí tak, že rozsudek v odstavci I. výroku bude změněn a žaloba bude zamítnuta. 3. Žalobkyně napadla včas podaným odvoláním odstavec II. výroku, nesouhlasila s tím, že by byl soud vázán rozhodnutím ve věci sp. zn. 10 C 2/2019. Dle jejího názoru měla být žaloba o zaplacení částky 10.362 Kč vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Jedná se o vrácení neoprávněného bezdůvodného obohacení od žalovaného, další soudy nejsou vázány rozsudkem ve věci č. j. 10 C 2/2019-24, i když je tento rozsudek pravomocný. 4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v celém rozsahu včetně řízení předcházejícího jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné, oproti tomu odvolání žalobkyně důvodné není. 5. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně se domáhala určení svého vlastnického práva v rozsahu podílu 1419/10 0000 na pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí] [část obce] (dále jen předmětná nemovitost nebo předmětný pozemek). Tvrdila, že [územní celek] je neoprávněně zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného pozemku, žalobkyně je vlastníkem jednotky v budově [číslo] spolu s podílem na společných částech domu a právě pozemku o velikosti [číslo] [číslo] od 11. 8. 1998. Svého vlastnického práva se domáhá na základě § 872 obč. zák., kdy se právo osobního užívání pozemku transformovalo na právo vlastnické. Popsala, jakým způsobem nabyla vlastnické právo k jednotce a podílu na společných částech domu, dále požadovala zaplacení částky 10.362 Kč s úrokem z prodlení, neboť nesouhlasila s rozsudkem Okresního soudu v Opavě č. j. 10 C 2/2019-24, kterým jí bylo uloženo zaplatit uvedenou částku žalované, proti rozsudku neměla možnost podat odvolání, neboť původní jistina činila 9.062 Kč jako tvrzené obohacení žalobkyně na úkor žalovaného za užívání tohoto pozemku, a dále částka 1.300 Kč jako náklady řízení. 6. Okresní soud provedl dokazování listinami tak, jak je zachyceno v protokolech o jednání a z takto provedených důkazů zjistil skutečnosti, jež jsou uvedeny v odstavcích 4. až 12. odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zjištěný skutkový stav věci nebyl v zásadě žádným z účastníků zpochybněn, odvolací soud jej považuje za správný a odpovídající provedenému dokazování a v úplnosti na něj odkazuje. 7. Odvolací soud však nesouhlasí s právním posouzením věci ve stavu k výroku v odstavci I. o určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti. 8. Okresní soud správně dovodil, že ve smyslu § 80 o. s. ř. má žalobkyně naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve vztahu k předmětnému pozemku, neboť bez tohoto určovacího výroku se nemůže domoci změny zápisu v katastru nemovitostí, kde je dosud jako vlastník ve vztahu k tomuto podílu zapsáno [územní celek], oproti tomu žalobkyně zde jako vlastník, resp. spoluvlastník uvedeného ideálního podílu zapsána není. 9. Ve vztahu k právnímu posouzení věci zaujal odvolací soud následující názor. Za účinnosti zákona č. 52/1966 Sb. koupili do tehdy osobního vlastnictví byt [číslo] v prvním podlaží domu [adresa] na parcele [číslo] stavební plocha v [katastrální uzemí] [část obce] manželé [jméno] a [jméno] [příjmení], kupní smlouva byla uzavřena v [měsíc] [rok]. Z obsahu kupní smlouvy je zřejmé, že koupili byt (tehdy ještě nikoliv jednotku, resp. bytovou jednotku), zároveň se smlouvou jim byl bez náhrady přenechán ke společnému dočasnému užívání ve smyslu tehdy účinného občanského zákoníku § 397 pozemek, na němž je dům postaven, včetně dvora a přídomní zahrady, v rozsahu, který odpovídá spoluvlastnickému podílu na společných částech domu. Bylo postupováno ve smyslu § 20 odst. 4 a 5 zákona č. 52/1966 Sb. Dle citovaného ustanovení převádějí-li se byty ze státního socialistického vlastnictví do osobního vlastnictví, zřídí se pro vlastníky bytů právo osobního užívání pozemku po převodu všech bytů v domě (odst. 4). Na dobu do vzniku práva společného osobního užívání pozemku přenechá národní výbor vlastníkům bytů v osobním vlastnictví pozemek ke společnému dočasnému užívání (§ 397 občanského zákoníku) v rozsahu, který odpovídá spoluvlastnickým podílům na společných částech domu (§ 17 odstavec 2). Dohoda o přenechání pozemku k dočasnému užívání je součástí smlouvy o převodu bytu (§ 14). Právo dočasného užívání pozemku přechází na právní nástupce vlastníka bytu v osobním vlastnictví (odst. 5). 10. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že právo osobního užívání pozemku mohlo být zřízeno až poté, co budou do osobního vlastnictví převedeny všechny byty v domě. Do doby, než se tak stane, měl zřídit národní výbor vlastníkům bytů v osobním vlastnictví právo dočasného užívání pozemku v rozsahu, jak odpovídá jejich spoluvlastnickému podílu na společných částech domu. Citovaný zákon byl účinný do 1. 5. 1994, kdy jej zrušil zákon č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů. Je však nutno mít na zřeteli, že v mezidobí došlo k zásadní novelizaci občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb., která nabyla účinnosti od 1. 1. 1992. V důsledku společenských změn došlo také k zásadní změně ve vztahu k vlastnictví. Institut osobního užívání pozemků ve smyslu § 198 a institut dočasného užívání pozemku ve smyslu § 397 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 byly zrušeny. Rovněž bylo zrušeno osobní vlastnictví a zákon č. 509/1991 Sb. v přechodných ustanoveních k úpravám účinným od 1. 1. 1992 jasně stanovil následující pravidla. Dle § 868 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 (dále jen „obč. zák.“), pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. 11. Dle § 872 odst. 1 obč. zák. právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, mění se dnem účinnosti tohoto zákona na vlastnictví fyzické osoby. Dle odstavce 7 vznikl-li občanovi za podmínek uvedených v zákoně č. 57/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům ve znění zákona č. 30/1978 Sb., osobní vlastnictví k bytu, mění se dnem účinnosti tohoto zákona osobní vlastnictví na vlastnictví fyzické osoby; rovněž právo společného osobního užívání pozemku, na němž stojí obytný dům s bytem (byty) ve vlastnictví občana (občanů), mění se dnem účinnosti tohoto zákona na podílové spoluvlastnictví fyzických osob. 12. Z posledně citovaného ustanovení lze dojít k závěru, že pokud k 1. 1. 1992 trvalo právo osobního užívání pozemku (to jest, že již skutečně existovalo a svědčilo fyzické osobě), transformovalo se toto právo osobního užívání pozemku na vlastnictví fyzické osoby. Vztáhneme-li uvedenou úpravu k zákonu č. 52/1966 Sb., mohlo se právo osobního užívání předmětného pozemku transformovat do vlastnického práva pouze za podmínky, že právo osobního užívání pozemku existovalo k 1. 1. 1992. V daném případě však k takové situaci nedošlo, neboť k