15 CO 143/2022-65 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 40 393 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a částky 5 237 Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku si žalobkyně podala včasné odvolání. 3. Podáním ze dne [datum] vzala žalobkyně žalobu v celém rozsahu zpět, a to zjevně s ohledem na insolvenční řízení žalovaného, které bylo ukončeno vzetím na vědomí splnění oddlužení žalovaného soudem. 4. Odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na zpětvzetí žaloby v průběhu odvolacího řízení není namístě projednat odvolání žalobkyně věcně. 5. Podle § 222a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vezme-li žalobce za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. 6. Podle § 222a odst. 2 o. s. ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení. 7. Vzhledem k tomu, že žalovaný vyjádřil se zpětvzetím žaloby souhlas, odvolací soud dle § 222a odst. 1 o. s. ř. zrušil výrokem I. tohoto usnesení odvoláním napadený rozsudek, neboť odvolání proti rozsudku bylo podáno včas, osobou oprávněnou a je přípustné. Současně odvolací soud rozhodl o zastavení celého řízení. 8. Odvolací soud s ohledem na zrušení rozsudku okresního soudu (včetně výroku o náhradě nákladů řízení) rozhodl originárně o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. V této souvislosti přihlédl k tomu, že insolvenční řízení žalovaného vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. [insolvenční spisová značka] skončilo oddlužením žalovaného usnesením ze dne [datum], sp. zn. [insolvenční spisová značka]. V tomto usnesení byl žalovaný osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, přičemž osvobození se dále vztahuje i na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Pohledávky uplatněné v tomto řízení přitom byly přihlášeny v rámci insolvenčního řízení žalovaného. Žalobkyni proto po splnění oddlužení žalovaného nezbylo, než vzít žalobu zpět, přičemž odvolací soud dovodil, že se tak stalo v důsledku chování žalovaného, který byl v insolvenčním řízení oddlužen. Žalobkyni tak vůči žalovanému vznikl v souladu s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. nárok na plnou náhradu nákladů řízení, a to před soudy obou stupňů. 9. Odvolací soud dále zdůrazňuje, že pohledávka věřitele z titulu práva na náhradu nákladů řízení je příslušenstvím pohledávky, o kterou se řízení vede. Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (viz usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. 146/2011). Před právní moci rozhodnutí, kterým soud přizná účastníku občanského soudního řízení nárok na náhradu nákladů řízení, nelze takový nárok přihlásit do insolvenčního řízení ani jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky. Pohledávka žalobkyně z titulu náhrady nákladů tohoto řízení tedy vznikla jednoznačně až po splnění podmínek oddlužení žalovaného, současně má však stále charakter příslušenství pohledávky. V takovém případě se na toto příslušenství pohledávky vztahuje osvobození uvedené v § 414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen„ IZ“), přičemž na tuto pohledávku není možno pohlížet jako na pohledávku vzniklou až poté, co nastaly účinky schválení oddlužení ve smyslu § 409 odst. 2 věty druhé IZ. 10. Za dané situace se totiž osvobození uvedené v § 414 odst. 1 IZ jednoznačně vztahuje také na pohledávku z titulu náhrady nákladů tohoto řízení a po nastoupení účinků osvobození žalovaného jako dlužníka od placení pohledávek, již proto nelze žalovaného k náhradě nákladů tohoto řízení, jakožto příslušenství pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení, zavázat. I za situace, kdy je tedy možno dovodit, že žalobkyně má vůči žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení v obou stupních, nelze žalobkyni s ohledem na výše uvedené skutečnosti nárok na tuto náhradu nákladů řízení přiznat. Odvolací soud tak výrokem II. tohoto usnesení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 11. Odvolací soud pouze závěrem podotýká, že o případném vrácení soudního poplatku v této věci rozhodne v souladu s § 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, okresní soud.