57 CO 280/2021-92 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 83.225 Kč spolu s 10 % úrokem z prodlení z této částky od 18. 3. 2020 do zaplacení, zamítl (odstavec I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec II. výroku). 2. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně a domáhala se jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno. Podle žalobkyně rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci s tím, že veškeré argumenty, pro které okresní soud nárok k náhradě způsobené škody žalobkyni nepřiznal, okresní soud posoudil z hlediska dobrých mravů a ve vztahu k rozhodnutí žalobkyně o vyřazení žalovaného z evidence uchazečů o zaměstnání. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu vyhodnotil okresní soud vyřazení žalovaného z evidence uchazečů o zaměstnání za příliš formální postup žalobkyně a nepřiměřeně tvrdou sankci s tím, že i když žalovaný pochybil tím, že bez uvedení relevantních důvodů porušil svou oznamovací povinnost, o které byl žalobkyní řádně poučen, nešlo o pochybení takového charakteru a závažnosti, aby to mohlo mít za následek zpětné vyřazení žalovaného z evidence a nutnost vrácení peněžitého plnění, představujícího příspěvek obci [obec]. Dle žalobkyně zákon o zaměstnanosti jednoznačně stanoví postup v případě, kdy uchazeč o zaměstnání poruší svou povinnost vůči úřadu práce a neumožňuje správnímu orgánu zvážit, zda v případě nesplnění povinnosti podle § 25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti bez vážných důvodů rozhodne o vyřazení, nýbrž stanoví, že úřad práce uchazeče vyřadí, tudíž správní orgány nejsou oprávněny svévolně se odklonit od dikce zákona, naopak jsou povinna postupovat v souladu s ním dle zásady legality zakotvené v § 2 odst. 1 správního řádu. Zákon o zaměstnanosti rovněž neobsahuje žádné ustanovení o odstranění tvrdosti zákona, nezohledňuje ani povahu (intenzitu) porušení povinnosti a sankcionuje jak úmyslné, tak nedbalostní, porušení oznamovací povinnosti. Žalobkyně má za to, že její postup byl zcela v souladu se zákonem, a to i přesto, že vede k důsledkům, které jsou v případě žalovaného tvrdé, avšak tvrdost zákona nelze klást k tíži žalobkyně, která je zákonem vázána. 3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek v celém rozsahu dle § 212 odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), se závěrem, že odvolání žalobkyně není důvodné. O odvolání bylo rozhodnuto v souladu s § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání, když odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. 5. Okresní soud z provedených důkazů učinil správná a postačující skutková zjištění. Odvolací soud pro stručnost odkazuje na bod 4. odůvodnění napadeného rozsudku, když tato skutková zjištění nebyla žalobkyní v odvolání zpochybněna. 6. Zjištěný skutkový stav okresní soud posoudil podle § 30 odst. 1 písm. b, odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti a dále podle § 2910 a § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že žalovaný pochybil, když neoznámil úřadu práce v době evidence jako uchazeč o zaměstnání, že navázal pracovněprávní vztah u zaměstnavatele [právnická osoba] na základě dohody o provedení práce, čímž porušil povinnost stanovenou zákonem (§ 25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti), o které byl poučen v písemném poučení ze dne [datum]. Je však nezbytné posoudit, zda šlo o pochybení takového charakteru a závažnosti, aby to mělo za následek (zpětné) vyřazení z evidence a následně nutnost vrácení peněžních prostředků, které si žalovaný vydělal (prací pro zaměstnavatele [obec]), či dokonce zaplacení značně vyšší částky, než činil pouhý výdělek, neboť žalobkyně se nedomáhá jen„ vrácení“ částky odpovídající výdělku, nýbrž zaplacení částky představující celý příspěvek obci na vytvoření pracovního místa, což je větší objem peněžních prostředků než žalovanému vyplacená mzda. Otázkou, kdy je vyřazení uchazeče z evidence úřadu práce (a s tím spojené právní následky) odpovídajícím řešením, se ve své rozhodovací činnosti dlouhodobě zabývá Nejvyšší správní soud České republiky, který např. v rozsudku ze dne 11. 5. 2021, č. j. 1 Ads 52/2021-31 (jakož i v dalších rozhodnutích v tomto rozsudku citovaných), formuloval a odůvodnil následující závěry:„ S ohledem na dalekosáhlé následky vyřazení z evidence je nezbytné se zřetelem na zásadu proporcionality poměřovat míru porušení povinnosti a tvrdostí sankce, kterou zákon s porušením spojuje. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu a zohlednit povahu (intenzitu) porušení povinnosti. Úmyslem zákonodárce při zakotvení možnosti vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání nebylo„ trestat" uchazeče za každé bagatelní pochybení, ale zajistit, aby výhod spojených s vedením v evidenci nemohly požívat osoby, které své postavení zneužívají a znemožňují úřadu práce vykonávat jeho činnost. Vyřazení z evidence má být až krajním řešením. V této věci nelze pominout, že žalovaný si částky vyplacené zaměstnavatelem [obec] a částky vyplacené zaměstnavatelem [právnická osoba] vydělal za odvedenou práci. Nešlo o formu dávek, podpory v nezaměstnanosti apod., nýbrž o částky nabyté z titulu mzdy za práci reálně vykonanou pro tyto zaměstnavatele. Dále je zřejmé, že výkon činnosti pro zaměstnavatele [právnická osoba] byl tzv.„ nekolidujícím zaměstnáním" (neboť odměna za něj nepřesáhla polovinu minimální mzdy), které žalovaný mohl ve smyslu § 25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti vykonávat i při vedení v evidenci uchazečů, pouze měl takovouto činnost úřadu práce oznámit, což opomněl. Rovněž je podstatné, že výkon práce pro zaměstnavatele [právnická osoba] nikterak neomezil žalovaného v práci pro [obec]. Konečně částky, které si žalovaný vydělal za práci pro [právnická osoba], byly podstatně nižší (více než dvojnásobně nižší) než částky vydělané u zaměstnavatele [obec]. Ze všech těchto důvodů považoval okresní soud postup úřadu práce, který zpětně vyřadil žalovaného z evidence uchazečů a vymáhá po něm peněžní plnění představující celý příspěvek obci od úřadu práce, za příliš formální a nepřiměřeně tvrdý. Žalovaný se v době evidence aktivně postavil ke hledání pracovní příležitosti, našel si práci nevelkého rozsahu, za níž měsíční odměna nepřesáhla polovinu minimální mzdy; žalovaný by práci mohl bez problému nadále vykonávat při zařazení v evidenci, pokud by neopomněl formální úkon - ohlášení; jednání žalovaného nebylo mařením činnosti úřadu práce, ani zneužitím systému, žalovaný nezískal žádnou nepřiměřenou majetkovou či jinou výhodu. S ohledem na výše uvedené je vyřazení žalovaného z evidence uchazečů o zaměstnání nepřiměřeně tvrdou sankcí a povinnost žalovaného hradit zpětně peněžní plnění odpovídající příspěvku úřadu práce obci (zahrnující zejména mzdu vyplacenou žalovanému za práci odvedenou pro obec) za postup (použití právního předpisu), jenž je v příkrém rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.). Takové plnění nelze v řízení před soudem přiznat. 7. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s právním posouzením věci okresním soudem, na které v podrobnostech odkazuje, a to zejména pokud jde o závěr, že vyřazení žalovaného z evidence uchazečů o zaměstnání je nepřiměřeně tvrdou sankcí a povinnost žalovaného hradit zpětně peněžní plnění ve výši odpovídající příspěvku úřadu práce obci, je postupem, který je v příkrém rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.). 8. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako správný dle § 219 o. s. ř., včetně správného výroku o nákladech řízení. 9. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., dle kterých má procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, avšak žalovanému žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.