8 CO 169/2022-134 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu žalobkyně na zaplacení částky 221.254 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 115.192 Kč. 2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že dne [datum] byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb [číslo] na jejímž základě žalobkyně pojištěncům žalované poskytuje sjednané zdravotní služby a žalovaná tyto v mezích smlouvy hradí, přičemž dne [datum] byl uzavřen úhradový dodatek [číslo] k dané smlouvě, v němž byla stanovena hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení pro rok [rok], když výše úhrad a regulačních omezení byla stanovena s odkazem na úhradovou vyhlášku č. 348/2016 Sb. Na základě této smlouvy byla ze strany žalované vyplacena žalobkyni částka 5.021.261 Kč, z toho na akutní hospitalizační péči částka ve výši 2.767.574 Kč. Po právní stránce okresní soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu dospěl k závěru, že podepsáním úhradového dodatku mezi spornými stranami došlo k dohodě o výši úhrady pro rok [rok]. Soud žalobu zamítl s odůvodněním, že z provedeného dokazování nebylo prokázáno, že by žalovaná neuhradila zdravotní služby v souladu s uzavřeným úhradovým dodatkem, a toto nebylo ani ze strany žalobkyně tvrzeno. Proto žalobou uplatněný nárok nebyl prokázán. 3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Vytýkala soudu nesprávné právní posouzení věci, když rozsudek byl založen na závěrech rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, kdy podstatou uvedeného rozhodnutí je vyloučení plateb za ošetřovatelskou péči nad rámec výslovného textu smlouvy. Uvedená judikatura se však vztahuje výlučně na případy uvedené v § 17a zákona č. 48/97 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále jen ZVZP), tj. na případy, kdy dochází k zajištění věcného plnění při poskytování ošetřovatelské péče pojištěncům umístěným v zařízení sociálních služeb poskytujících pohybové a sociální služby, a nikoliv na případy, kdy dochází k zajištění věcného plnění při poskytování hrazených zdravotních služeb ve smyslu § 17 ZVZP, což odpovídá souzenému případu. Jak vyplývá z opakovaných vyjádření a podání žalobkyně, dohodovací řízení skončilo nedohodou, a tedy nebyla ujednána dohoda o ceně. Nesprávnost rozsudku tedy spočívá v tom, že soud I. stupně aplikoval na souzenou věc právní normu, která se na souzenou věc nevztahuje, a naopak neaplikoval právní normu včetně příslušných ústavních pravidel, které se na danou věc vztahují. Pojistný plán zdravotní pojišťovny počítá v převažující míře s výdaji dle úhradové vyhlášky, a nikoliv s individuálně sjednanou složkou úhrady, je tedy možnost individuálně sjednané složky úhrady hypotetická, ale nereálná, neboť odchylka u zdravotně pojistného plánu navíc způsobuje neplatnost příslušného úhradového dodatku pro porušení posledního souvětí ust. § 17 odst. 5 ZVZP. Individuálně sjednaná složka úhrady mající za cíl narovnat nesoulad mezi úhradami a nutně vynaloženými náklady na zdravotní péči na straně poskytovatele zdravotní péče je tak v kontextu obsahu a struktury citované právní regulace tenký led pro obě smluvní strany, neboť by takové právní jednání mohlo být kvalifikované jako neplatné pro rozpor s § 17 odst. 5 ZVZP, a to se všemi negativními důsledky takové neplatnosti. Žalobkyně sice nemusela podepsat úhradový dodatek, avšak tento úhradový dodatek není sjednáním individuální výše úhrady, jak interpretuje soud I. stupně. Úhradový dodatek je volbou z možných způsobů úhrady s tím, že blíže specifikuje v rozsahu a mantinelech autoritativně stanovené podobě a znění úhradového dodatku, jak bude tento způsob úhrady prováděn. Pokud by k podpisu úhradového dodatku nedošlo, byla by situace žalobkyně co do výše úhrady hrazených zdravotních služeb poskytnutých pojištěncům žalované v zásadě shodná, jako v případě jeho podpisu. Smluvní strany podpisem úhradového dodatku došli ke konsensu o aplikaci právní regulace úhrad za poskytnutou zdravotní péči, a to včetně veškerých důsledků s tím spojených. Soud I. stupně tak zcela opomenul tu skutečnost, že volba stran podřídit úpravu úhrad za zdravotní služby zákonné regulaci vede k tomu, že má být aplikován celý právní řád v širším kontextu. V celkovém kontextu regulace úhrad mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatelem tedy není rozdíl mezi případem, kdy se smluvní strany nedohodnou na uzavření úhradového dodatku za současné subsidiární aplikace úhradové vyhlášky a případem, kdy se strany dohodnou na úhradovém dodatku, který při stanovení výše úhrad odkazuje na úhradovou vyhlášku. Nelze tudíž ani přisvědčit názoru soudu I. stupně, že se žalobkyně a žalovaná na úhradě za zdravotní služby dohodly jinak, než jak stanoví vyhláška ve smyslu posledního souvětí § 17 odst. 5 ZVZP s cílem odchýlit se od úhradové vyhlášky. Neuzavření rámcové smlouvy o úhradě hrazených služeb ve znění příslušného úhradového dodatku navíc staví poskytovatele zdravotních služeb do nejisté situace ohledně úhrad za zdravotní služby poskytnuté v režimu úhradové vyhlášky. Z ust. § 17a ZVZP nevyplývá, že by smlouvy uzavřené v režimu uvedeného ustanovení měly podléhat regulaci. Toto ustanovení umožňuje pouze uzavřít zvláštní typ smlouvy, jejíž podoba není regulovaná, která nepodléhá dohodovacímu řízení a na níž s ohledem na podobnou oblast lze aplikovat úhradovou vyhlášku výhradně analogicky právě pro podobnost oblasti, nikoliv z nutnosti tímto způsobem postupovat. K tomu viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, které v rozsudku cituje soud I. stupně, avšak jej podstatným způsobem dezinterpretuje. Soud I. stupně dále dezinterpretuje význam rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 43 Cdo 3546/2020, když tvrdí, že ze závěru Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že není rozdíl v tom, zda dohoda o způsobu úhrady poskytnutých zdravotních služeb vzejde z dohodovacího řízení nebo z individuálního kontraktačního procesu. Soud se zde dopouští nadměrné eklektiky vzájemné provázanosti ust. § 17 a § 17a ZVZP. Se soudem I. stupně lze souhlasit, když je uzavírána smlouva dle § 17a ZVZP, tedy tzv. zvláštní smlouva. Její ustanovení nejsou odvislá od stanovení ceny autoritativně. Oproti tomu uzavření tzv. rámcové smlouvy dle ust. § 17 ZVZP je podřízeno právě výsledkům dohodovacího řízení. Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí vyslovil názor, že právě u zvláštních smluv je individuálně sjednaná cena postavena na roveň ceně sjednané v dohodovacím řízení, jež v tomto případě skončila nedohodou. Je nezbytné zdůraznit, že dohoda o podřízení se zákonné regulaci v podobě úhradového dodatku k rámcové smlouvě, nikoliv stanovení individuální ceny v rámci uzavřené smluvní dokumentace, není, a ze své podstaty, jak je vylíčeno výše, ani nemůže být dohodou o ceně. Tou může být v tomto případě výhradně dohoda v průběhu dohodovacího řízení, případně skutečně sjednaný individuální rozsah úhrady nad rámec regulace určené úhradovou vyhláškou. V rámci dohodovacího řízení však k dohodě nedošlo a nedošlo ani k individuálnímu sjednání výše úhrady. V tom směru je tak pochybení soudu I. stupně o to větší, že nezkoumal předložené důkazy ve vztahu ke ztrátě a zisku žalobkyně. Žalovaná argumentuje tím, že uzavřením úhradového dodatku dochází k vyloučení dalších zákonných opatření proti přenášení nákladů na poskytované hrazené zdravotní služby na poskytovatele. Žalobkyně však v takovém postoji shledává, že by smlouva způsobující takové dopady byla absolutně neplatná, a tedy by měly soudy z úřední povinnosti přezkoumávat, zda je taková smlouva platná a účinná. Žalobkyně má však za to, že by takový výklad neměl být prováděn a smlouva by měla být vykládána tak, aby mohla být její platnost zachována ve smyslu nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 1783/11 ze dne 23. 4. 2013. Žalobkyně do tohoto smluvního vztahu jako kontrahent vstoupila právě s aplikací vnějších okolností, které jsou i výslovně v textu smlouvy uvedeny jako jedna z aplikovaných podmínek smluvního vztahu. Ve vztahu k úhradovému dodatku je také nutno říct, že v žádném ohledu nestanovuje individuálně stanovenou výši úhrady a je výhradně předpisem vyhlášky, příp. výhradně její aplikací nebo na její aplikace odkazuje. Žádným způsobem nevylučuje ustanovení smlouvy zmíněné výše, ani nederoguje aplikaci zákonných, podzákonných nebo judikaturou dovozených pravidel financování zdravotní péče. Výklad, že uzavřením smlouvy a s ní spojeného úhradového dodatku vylučuje aplikaci těchto pravidel, když zde není individuálně sjednána cena za poskytované zdravotní služby pojištěncům žalované, je nejen dle názoru žalobkyně chybný, ale také jistě v rozporu s dobrými mravy. V rozporu s dobrými mravy je samotná smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb, a to z důvodu hrubého nepoměru mezi poskytnutou službou a plněním za tuto službu, a to bez ohledu na to, že by se jednání v rozporu s dobrými mravy ve vztahu k uzavření smlouvy dopustily obě str