15 CO 210/2022-203 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 11 221,43 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Okresní soud po provedení dokazování listinami předloženými žalobkyní dospěl k závěru, že žalobkyně vedla pro žalovaného na základě smlouvy„ [anonymizována dvě slova]“ běžný účet číslo [bankovní účet]. Dne [datum] požádal žalovaný žalobkyni o poskytnutí povoleného nezajištěného debetu na tomto běžném účtu do výše 15 000 Kč. V žádosti o povolení debetu žalovaný uvedl svůj pravidelný měsíční příjem ve výši 27 000 Kč, dále že je bezdětný a jeho měsíční výdaje na bydlení činí 4 000 Kč, ostatní výdaje 1 000 Kč, a že nemá dalších závazků. Dne [datum] žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o povoleném nezajištěném debetu na běžném účtu do výše limitu 15 000 Kč, a to na dobu neurčitou s úrokovou sazbou 19,99 % ročně. Žalovaný se dostal do nepovoleného debetu na běžném účtu, dne [datum] byl žalobkyní informován o zrušení účtu a zřízení zvláštního účtu pohledávek, jenž vykazoval debetní zůstatek mínus 11 221,43 Kč. Žalovaný tento debetní zůstatek ani po výzvě odeslané dne [datum] neuhradil. 3. Po právní stránce okresní soud smlouvu o povoleném debetu na běžném účtu ze dne [datum] posoudil jako smlouvu o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). S ohledem na to, že žalovaný při uzavírání smlouvy vystupoval v postavení spotřebitele, dovodil, že předmětná smlouva má povahu smlouvy spotřebitelské (§ 1810 o. z.) s tím, že na závazkový vztah dopadá i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), a to i povinnosti kladené na poskytovatele úvěru v § 86 ZoSÚ, tj. povinnost poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy posoudit řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr. Okresní soud dovodil, že této povinnosti žalobkyně řádně nedostála a úvěruschopnost žalovaného posoudila nedostatečně. Okresní soud vytkl žalobkyni, že tato vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalovaného jen z jeho tvrzení, aniž by tato řádně prověřila. Žalobkyně prověřila jen příjmy žalovaného za měsíce červen [rok] a srpen [rok], kdy v měsíci červnu [rok] žalovaný dle výpisu z běžného účtu obdržel mzdu 15 210 Kč, v srpnu [rok] obdržel částku 5 210 Kč, 10 980 Kč a 12 160 Kč. V dalších měsících před uzavřením smlouvy od debetu nebyly příjmy žalovaného nikterak prověřeny a žádné jeho příjmy nebyly doloženy. U výdajové stránky poměrů žalovaného vycházela žalobkyně pouze z tvrzení žalovaného, aniž by tato tvrzení jakkoliv prověřila. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy řádně s odbornou péčí, v důsledku toho posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou dle § 87 ZoSÚ. Nároky žalobkyně uplatněné v řízení posoudil z pohledu nároku na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. Okresní soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný vyčerpal z titulu úvěru z účtu za dobu od uzavření smlouvy o povolení debetu, tj. od [datum], do doby zrušení účtu, celkem částku 783 361,03 Kč. Za stejné období žalovaný již žalobkyni uhradil částku 786 523,56 Kč Okresní soud proto dovodil, že žalovaný žalobkyni ničeho nedluží ani z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním dle neplatné smlouvy, a proto okresní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 4. Proti tomuto rozsudku v jeho plném rozsahu podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno a žalobkyni bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Předně namítala, že okresní soud nepřihlédl k jejím tvrzením, konkrétně k tvrzením v podání ze dne [datum], v němž namítala, že povinnost žalovaného k úhradě poplatků byla stanovena v čl. 24 všeobecných obchodních podmínek (dále jen„ VOP“), které byly nedílnou součástí smlouvy o bankovních službách. Žalobkyně byla oprávněna odepsat prostředky z účtu na úhradu těchto poplatků, a byla oprávněna tak činit na základě smlouvy o běžném účtu a nikoliv na základě smlouvy o povoleném debetu. Případná neplatnost smlouvy o debetu (pro absenci řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného) nemůže způsobit neplatnost smlouvy o běžném účtu. V případě posouzení nároků z titulu bezdůvodného obohacení proto měly být soudem zohledněny jen ty odepsané úroky, které byly na vrub účtu naúčtovány dle smlouvy o povoleném debetu, nadto bezdůvodné obohacení mělo být vypočteno až od posledního kladného zůstatku, kdy žalovaný naposledy znovu čerpal úvěr a nikoliv za celou dobu od doby uzavření smlouvy o povoleném debetu. Žalobkyně rovněž nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného, neboť jeho schopnost prověřila z interních údajů o vedení jeho běžného účtu, tak i z externí databáze, přičemž výstupem ekonomického modelu zohledňujícího náklady a výdaje žalovaného, byla absence jakýchkoliv pochybností o jeho schopnostech splácet předmětný úvěr. Žalobkyně zdůraznila, že z judikatury Nejvyššího soudu (například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1522/2020) plyne, že zákon nevymezuje, z jakých zdrojů je osoba věřitele povinna při posuzování úvěruschopnosti žadatele vycházet, postupy věřitelů proto nelze paušalizovat. Rozhodující pro postup věřitele je to, zda je schopen doložit, že úvěruschopnost dlužníka splácet dluh ověřil. Žalobkyně rovněž zdůraznila, že je nutno respektovat princip přiměřenosti, kdy zákonodárce rozhodně neměl v úmyslu uvalit na věřitele paušální a neměnné požadavky, které musí být vždy a beze zbytku splněny. Okresní soud zcela pominul argumentaci žalobkyně odkazem na rozsudek ESD ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus. Rovněž tak zákon stanoví přednostně, aby věřitel vycházel z informací od spotřebitele a až jako ultima ratio zmiňuje získávání údajů z databází, přičemž postup žalobkyně tyto teze zcela naplnil. Žalobkyně se nespolehla jen na tvrzení žalovaného, ale jeho schopnost splácet úvěr prověřila z údajů plynoucích z jeho běžného účtu, který pro žalovaného dlouhodobě vedla, tak i z externí databáze. To, že ve svém modelu žalobkyně kalkuluje s údajem o životním minimu s tím, aby další výdaje byly racionálně odhadnuty, je judikaturou Krajského soudu v Praze shledáváno jako plně akceptovatelným. Okresní soud rovněž nezohlednil, že se jednalo o finanční produkt v bagatelní výši, a proto požadavek na prověřování jednotlivých položek příjmů a výdajů je zcela nepřiměřený. Žalobkyně dále poukázala na čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod vyhlášené usnesením ČNR číslo 2/1993 Sb. (dále jen„ LZPS“), na čl. 8 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (vyhlášeno sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí pod číslem 209/1992 Sb.) a na čl. 17 odst. 1 Mezinárodního Paktu o občanských a politických právech (vyhlášeno vyhláškou ministerstva zahraničních věcí číslo 120/1976 Sb.), které zajišťují ochranu soukromí a soukromého života osob. Žalobkyně je povinna při procesu prověřování úvěruschopnosti šetřit výše uvedená lidská práva v maximální možné míře. Soudy proto nemohou požadavek § 86 ZoSÚ vykládat extenzivně tak, že je nutné přesně a konkrétně posuzovat jednotlivé výdaje žadatelů, včetně zjišťování, kde a jak často utrácejí za potraviny, léky a alkohol. Takový výklad není konformní s LZPS, výše uvedenými mezinárodními dokumenty a ani se nepodává z judikatury Nejvyššího či Ústavního soudu. 5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v plném rozsahu včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“), žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal, tyto nenamítali ani účastníci řízení. Po takto provedeném přezkumu dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je nedůvodné a jsou splněny podmínky pro potvrzení rozsudku okresního soudu dle § 219 o. s. ř. 7. Žalovaný se k jednání odvolacího soudu, ač řádně a včas předvolán, bez omluvy nedostavil, odvolací soud proto věc projednal v jeho nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. 8. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 221,43 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení. Skutkově k takto uplatněnému nároku tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o bankovních službách (dále jen„ smlouva o účtu“ či„ smlouva o běžném účtu“) a vedla žalovanému běžný účet. Dne [datum] uzavřela s žalovaným smlouvu o povoleném debetu (dále jen„ smlouva o úvěru“), na základě které poskytla žalovanému úvěr ve formě přečerpání prostředků na jeho běžném účtu do výše sjednaného limitu 15 000 Kč. Dne [datum] vyzvala žalovaného, že na jeho běžném účtu je nepovolený debe