75 CO 449/2022-61 — Krajský soud v Ostravě

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 20.741,70 Kč s úrokem z prodlení z částky 20.741,70 Kč od 21. 12. 2021 do zaplacení ve výši 7 % ročně navýšeným o výši limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, maximálně však ve výši 7,5 % ročně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do části jistiny ve výši 2.140 Kč, kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 62.451,18 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 28.636,28 Kč, úroku z úvěru ve výši 17 % ročně z částky 22.881,70 Kč od 26. 10. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 22.881,70 Kč od 26. 10. 2021 do 20. 12. 2021 ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 7 procentních bodů, úroku z prodlení z částky 2.140 Kč od 21. 12. 2021 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 7 procentních bodů, a úroku z prodlení z částky 20.741,70 Kč za dobu od 21. 12. 2021 do zaplacení ve výši přesahující výši přiznaného úroku z prodlení ve výroku I. (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 13. 12. 2005 smlouvu o spotřebitelském revolvingového úvěru dle § 479 a násl. obchodního zákoníku ve spojení s § 2 písm. a) z. s. ú. a § 52 a násl. občanského zákoníku ve znění účinném do 7. 3. 2006. Ve smlouvě se předchůdkyně žalobkyně zavázala na požádání žalovaného poskytnout peněžní prostředky (revolvingový úvěr) do limitu 20.000 Kč, jež se žalovaný zavázal vrátit i s úroky ve výši vyhlášené právní předchůdkyní žalobkyně. Podle okresního soudu je zjevné, že právní předchůdkyně žalobkyně vystupovala při poskytnutí úvěru jako podnikatelka ve smyslu § 2 odst. 2 obchodního zákoníku a dodavatelka ve smyslu § 52 odst. 2 občanského zákoníku, neboť byla bankou a musela být jakožto akciová společnost zapsána v obchodním rejstříku, přičemž úvěr poskytovala v rámci své podnikatelské činnosti. Pokud jde o postavení žalovaného, nelze podle okresního soudu jen z toho, že je ve smlouvě o úvěru označen vedle svého rodného čísla a adresy trvalého pobytu též identifikačním číslem a místem podnikání, dovodit, že při uzavírání smlouvy o úvěru vystupoval jako podnikatel. Ve smlouvě není uvedeno, k jakému účelu mají být případně poskytnuté peněžní prostředky (úvěr) poskytnuty, zda mají být užity (pouze) za podnikatelským účelem, není v ní vymezena ani podnikatelská činnost žalovaného, ale ani v ní není uvedeno, že se jedná o„ podnikatelský úvěr“. Podle okresního soudu je obecně známou skutečností, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytovala a poskytuje též spotřebitelské úvěry, nejen úvěry podnikatelské. S ohledem na spotřebitelskou povahu poskytnutého úvěru posuzoval okresní soud otázku, zda předchůdkyně žalobkyně řádně při uzavření úvěrové smlouvy přezkoumala úvěruschopnost žalovaného, a dospěl k závěru, že nikoliv. Na základě tohoto závěru posoudil okresní soud uzavřenou smlouvu jako absolutně neplatnou dle § 39 občanského zákoníku a uzavřel, že žalobkyně nemá právo na zaplacení úroků z úvěru, nýbrž pouze na vydání případného bezdůvodného obohacení ve výši nezaplacené jistiny a zaplacení úroku z prodlení z bezdůvodného obohacení žalovaného. Podle okresního soudu bylo v řízení prokázáno, že zůstatek revolvingového úvěru poskytnutého žalovanému činí 20.741,70 Kč a v tomto rozsahu se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně ve smyslu ustanovení § 451 občanského zákoníku, a proto okresní soud žalobě vyhověl pouze co do nároku na zaplacení dlužné jistiny, tj. částky 20.741,70 Kč představující bezdůvodné obohacení žalovaného, a co do úroku z prodlení z této částky od 21. 12. 2021 (v návaznosti na doruční žaloby) do zaplacení, maximálně však ve výši 7,5 % ročně. Ve zbývajícím rozsahu okresní soud žalobu žalobkyně zamítl. 2. Proti tomuto rozsudku okresního soudu, a to výslovně do výroku II. a III., podala žalobkyně včasné odvolání a domáhala se vyhovění žalobě v celém rozsahu. Namítala, že okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí popsal, že smluvní vztah mezi původním věřitelem a žalovaným je nutno posuzovat jako vztah mezi Bankou a spotřebitelem, nikoli podnikatelem, když dle názoru soudu nelze usoudit na postavení subjektu jako podnikatele pouze proto, že ve smlouvě je vedle RČ uvedeno i IČ. Již v názvu samotné Smlouvy (Smlouva o úvěru ke služební kreditní kartě) je uvedeno, že se jedná o kreditní kartu služební, nikoli osobní. Dále i podmínky, které byly nedílnou součástí smlouvy, se nazývaly Podmínky pro vydávání a používání služebních kreditních karet. I z těchto dalších údajů je tedy nepochybné, že žalovaný vystupoval v daném smluvním vztahu jako podnikatel a nikoli jako spotřebitel. Dále soud v odůvodnění uvádí, že nelze v tomto směru pominout, že žalobce souhlasil se zastavením exekuce s ohledem na rozhodovací praxi ohledně rozhodčích doložek. K tomu odvolatelka uvádí, že je pravdou, že souhlasila se zastavením exekuce s ohledem na rozhodovací praxi, nicméně ani to nesvědčí o tom, že by žalovaný vystupoval v daném smluvním vztahu coby spotřebitel, když daná rozhodovací praxe se týká jak spotřebitelů, tak fyzických osob – podnikatelů, a stejně tak právnických osob. Daná rozhodovací praxe se týká zejm. netransparentnosti určení osoby rozhodce, tzn. že postavení žalovaného není v rámci určení ne/platnosti rozhodčí doložky rozhodné. Dále dospěl sou k nesprávnému závěru, že žalobkyně rezignovala na prověření úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele. Soud ve svém odůvodnění uvádí, že žalobkyně musela z výzvy soudu ze dne 18. 5. 2022 seznat, že soud hodlá smlouvu posuzovat jako smlouvu o spotřebitelském úvěru. S daným závěrem soudu odvolatelka nesouhlasí. Soud ve výzvě neuvedl svůj záměr posuzovat smluvní vztah jako spotřebitelský. Odvolatelka pak na tuto výzvu reagovala, když uvedla, že smlouva byla se žalovaným uzavřena dne 13. 12. 2005, tj. před účinností zákona o ochraně spotřebitele, a tudíž původní věřitel nemohl být v dané době stižen povinností, která mu nebyla zákonem uložena, na čemž nadále trvá. Soud dále ve svém odůvodnění odkazuje na nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 702/20, dle něhož měla být úvěruschopnost ověřována, nicméně tento není na projednávaný případ přiléhavý, kdy výše tam projednávaného úvěru dosáhla téměř 5 mil. Kč a i samotné okolnosti daného případu byly diametrálně odlišné. Nález je nutno vykládat tak, že v takto atypických (nadlimitních) smluvních vztazích je nutno přistupovat pečlivěji k prověření např. majetkové situace dlužníků, v žádném případě pak tento závěr nelze aplikovat na všechny smluvní vztahy beze zbytku a nelze z něj dovozovat, že je možno po věřitelích retrospektivně požadovat prokázání splnění povinností, k nimž nebyli v době vzniku smluvních vztahů zákonem zavázáni. Žalovaný nebyl v daném smluvním vztahu v pozici spotřebitele. I kdyby v takové pozici byl, v době uzavření smlouvy neexistovala zákonná úprava, která by věřiteli ukládala majetkové poměry zkoumat. Aplikace shora citovaného nálezu ÚS není dle odvolatelky správná, neboť se jedná o zcela odlišný případ, a proto není daný nález ÚS na projednávaný případ přiléhavý (zejm. osoba hlavního dlužníka, nikoli účastníka a taktéž výše poskytnutého úvěru). Smlouva neměla být prvoinstančním soudem shledána absolutně neplatnou. Jednalo se o standardní smlouvu o úvěru, který byl čerpán prostřednictvím služební kreditní karty. Žalovaný finanční prostředky čerpal, avšak nevrátil, čímž porušil smluvní ujednání a octl se v prodlení. Úroky z úvěru byly ujednány přímo ve smlouvě a jejich výše byla stanovena v oznámení [právnická osoba], které bylo součástí smlouvy. Úroky z prodlení požaduje odvolatelka v zákonné výši. 3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 4. Krajský soud k odvolání žalobkyně přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém napadeném rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. 5. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u Okresnímu soudu v Jeseníku dne 4. 11. 2021 domáhala po žalovaném označeném jako fyzická osoba [jméno] [příjmení], narozen [datum], bytem [adresa], zaplacení 1) dlužné jistiny úvěru poskytnuté žalovanému společností [právnická osoba] (dále„ právní předchůdkyně“) dle smlouvy o revolvingovém úvěru ke služební kreditní kartě ze dne [datum] (dále jen smlouva o úvěru“) ve výši 22.881,70 Kč, 2) kapitalizovaného úroku ve výši 62.451,18 Kč (tj. součet kapitalizovaného úroku ke dni 14. 6. 2007 ve výši 5.756,05 Kč a úroku z úvěru ve výši 17 % ročně z částky 22.881,70 Kč za období od 15. 6. 2007 do 25. 10. 2021), 3) úroku ve výši 17 % ročně z částky 22.881,70 Kč od 26. 10. 2021 do zaplacení, 4) kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 28.636,28 Kč (tj. souče