8 CO 22/2023-104 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 8.200 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z částky 8.200 Kč od 28. 5. 2022 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba byla co do částky 15.764 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z částky 9.341,48 Kč od 18. 3. 2022 do 27. 5. 2022, zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z částky 1.141,48 Kč od 28. 5. 2022 do zaplacení, úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 9.341,48 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 586,08 Kč, zamítnuta. Řízení bylo co do úroku ve výši 44,25 % ročně z částky 9.341,48 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení zastaveno. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Proti tomuto rozsudku, a to odstavců II. a IV. výroku, podala žalobkyně včas odvolání, v němž se domáhala změnit rozsudek tak, aby žalobě bylo v celém rozsahu vyhověno. V odvolání žalobkyně uvedla, že proces zkoumání úvěruschopnosti je třeba v každém konkrétním případě posuzovat individuálně. Žalobkyně je toho názoru, že soud I. stupně v tomto případě nedostatečně zohlednil okolnosti konkrétního případu, který danou situaci doprovázel. V daném případě byla [datum] uzavřena smlouva o úvěru s právní předchůdkyní žalobkyně, kdy celková půjčená částka byla ve výši 10.000 Kč a žalovaná se tuto částku zavázala uhradit v rámci 52 týdenních splátek. Jedná se tedy zcela jistě o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, který byl poskytnut nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů pod zákonným dokladem ČNB. Před poskytnutím úvěru byla s vázaným zástupcem právní předchůdkyně žalobkyně sepsána žádost o spotřebitelský úvěr, tedy zákaznická karta. Vázaný zástupce měl oprávnění zprostředkovat spotřebitelský úvěr, jak žalobkyně doložila v rámci řízení před soudem I. stupně. Vázaný zástupce pak ověřil příjmy a výdaje žalované, a to prostřednictvím potvrzení o příjmu z 15. 1. 2020, dále byly ověřeny zdroje těchto příjmů, tedy, že žalovaná je zaměstnána u pana [titul] [jméno] [příjmení] Okresní soud věc nesprávně právně posoudil, když nepostupoval v souladu s požadavkem právní jistoty při rozhodování ve skutkově i právně shodných věcech ve smyslu judikatury Ústavního soudu, zejména rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 3236/2018 ze dne 9. 4. 2019. Jedná se v daném případě o shodnou skutečnost, že daný úvěr poskytla právní předchůdkyně žalobkyně, jednalo se o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, byla vyplněna totožná zákaznická karta, byly tvrzeny naprosto obdobné skutečnosti, tedy byly doloženy výplatní pásky, resp. potvrzení o příjmu, a dále byl doložen a ověřen zdroj příjmů žalovaného. Dále byla provedena lustrace v rámci insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí, kdy v rámci obou lustrací nebyly nalezeny žádné aktivní insolvenční nebo exekuční řízení. 3. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. v odstavcích II. a IV. výroku i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání nebylo podáno důvodně. 5. Okresní soud učinil správná skutková zjištění, která krajský soud přejímá a na která odkazuje. Platí to především o zjištění, že [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou smlouvu, na základě níž jí poskytla v hotovosti zápůjčku ve výši 10.000 Kč, kterou se zavázala žalovaná uhradit spolu s poplatkem, úroky a administrativním poplatkem v celkové výši 19.554 Kč v 52 týdenních splátkách po 327 Kč. Žalovaná celkem uhradila 1.800 Kč. Při uzavření smlouvy jednala žalovaná s obchodním zástupcem právní předchůdkyně žalobkyně panem [jméno] [příjmení], který s ní sepisoval smlouvu i zapisoval údaje do zákaznické karty. Vycházelo se přitom z příjmů žalované ve výši 13.680 Kč měsíčně, které byly doloženy jednak pracovní smlouvou na dobu určitou, a jednak potvrzením zaměstnavatele o výši příjmů. Dále soud vyšel z příjmů, které tvrdila žalovaná v zákaznické kartě ve výši 19.200 Kč, které však nebyly ověřeny, a dále z výdajů, které byly uváděny žalovanou ve výši 8.000 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalovaná byla vyzývána k úhradě dlužných částek, dosud však ničeho nezaplatila. 6. Pokud se týká právního posouzení věci, pak odvolací soud má za to, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle ust § 2390 o. z., která podle ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podléhá režimu zákona o spotřebitelském úvěru. 7. Dále se okresní soud správně zabýval tím, zda před poskytnutím zápůjčky právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované. Ze zákaznické karty, ani z výpovědi svědka [příjmení] nebylo prokázáno, že by kromě příjmů žalované a pracovní smlouvy, které byly žalovanou doloženy, byly ověřeny další příjmy žalované tvrzené v zákaznické kartě ve výši 19.200 Kč. Pokud by tomu tak bylo, byly by tyto údaje uvedeny v zákaznické kartě. Kromě toho podle ust. § 78 odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je poskytovatel úvěru povinen uchovávat dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Pokud se týká výdajů, tak sám zprostředkovatel - svědek uvedl, že vycházel toliko z údajů, které mu sdělila žalovaná, aniž by si je ověřil. Pokud žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně prováděla lustrace v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí, v BRKI, v NRKI apod., tak tato tvrzení před poučení okresního soudu neprokázala. I když se v daném případě jednalo o zápůjčku s nízkou nominální hodnotou, pak v tomto konkrétním případě se právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně zabývala úvěruschopností žalované před poskytnutím zápůjčky, tak jak okresní soud správně uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a proto byla smlouva uzavřená mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou neplatná podle ust. § 580 odst. 1 o. z. V tomto směru lze odkázat na již konstantní judikaturu soudů, např. rozhodnutí NS ČR 33 Cdo 2178/2018, rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 4129/2018 a rozsudek Evropského soudního dvora ve věci C -679/2018. 8. Soud I. stupně tedy postupoval správně, když zavázal žalovanou uhradit žalobkyni rozdíl mezi tím, co jí bylo poskytnuto a mezi tím, co skutečně uhradila, a to v souladu s ust. 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., včetně úrokového příslušenství. 9. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. v odstavcích II. a IV. výroku, jako věcně správný v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. 10. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn neúspěchem žalobkyně v odvolacím řízení a tím, že žalované prokazatelně žádné náklady tohoto řízení nevznikly.