8 CO 247/2022-73 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 8.800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 59,49 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8.800 Kč za dobu od 18. 3. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba byla v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 17.580 Kč, úroku z prodlení ve výši 577,85 Kč a úroku ve výši 56 % ročně z částky 8.800 Kč za dobu od 18. 3. 2022 do zaplacení, zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, a to do odstavců II. a III. výroku a domáhala se změnit rozsudek tak, aby žalobě bylo zcela vyhověno. V odvolání žalobkyně uvedla, že proces zkoumání úvěruschopnosti je třeba v každém konkrétním případě posuzovat individuálně. Žalobkyně je toho názoru, že okresní soud v tomto případě nedostatečně zohlednil okolnosti konkrétního případu, který danou situaci doprovázel. Smlouva o úvěru s právní předchůdkyní žalobkyně - společnosti [právnická osoba] byla uzavřena [datum], celková půjčená částka byla 10.000 Kč a žalovaný se tuto zavázal uhradit v rámci 78 týdenních splátek. Jedná se tedy zcela jistě o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, který byl poskytnut nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů pod zákonným dohledem ČNB. Před poskytnutím úvěru byla s vázaným zástupcem předchůdkyně žalobkyně sepsána žádost o spotřebitelský úvěr, tedy zákaznická karta. Vázaný zástupce odborně ověřil příjmy a výdaje žalovaného, a to prostřednictvím dvou výplatních pásek za měsíce září a říjen roku 2019, dále byly ověřeny zdroje těchto příjmů, tedy že je žalovaný zaměstnaný u pana [jméno] [příjmení], [IČO], se sídlem v [obec] Okresní soud pak nesprávně právně posoudil předmětný spor, kdy nepostupoval v souladu s požadavkem právní jistoty při rozhodování ve skutkově i právně shodných věcech ve smyslu judikatury Ústavního soudu, zejména rozhodnutí II. ÚS 32336/18 ze dne 9. 4. 2019. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1543/2021 ze dne 22. 6. 2021, kdy se jednalo o právně a skutkově obdobný nárok, jako v případě žalovaného nároku. Jednalo se o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, byla vyplněna totožná zákaznická karta, byly tvrzeny naprosto obdobné skutečnosti, tedy byly doloženy výplatní pásky, dále byl doložen a ověřen zdroj příjmů žalovaného. Žalobkyně uvedla, že byla taktéž provedena lustrace v rámci insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí, kdy nebylo nalezeno žádné aktivní insolvenční či exekuční řízení. Žalobkyně tedy zkoumala úvěruschopnost řádně, srozumitelně a racionálně, jak to vyplývá i z rozhodnutí Ústavního soudu. 3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. v odstavcích II. a III. výroku, i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není. 5. Okresní soud učinil správná skutková zjištění, která krajský soud přejímá a na která odkazuje. Platí to především o zjištění, že předchůdkyně žalobkyně - společnost [právnická osoba] předala dne [datum] žalovanému částku 10.000 Kč, kterou se zavázal vrátit spolu s úrokem a poplatky v celkové výši 10.080 Kč. Žalovaný neuhradil dluh řádně a včas, pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl vyzýván k zaplacení dlužných částek, avšak bezvýsledně. Ze zákaznické karty pak bylo zjištěno, že žalovaný v této kartě prohlásil, že bydlí v nájmu, je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, má pravidelný měsíční čistý příjem ve výši 27.972 Kč a další příjmy domácnosti jsou ve výši 10.000 Kč, tyto nijak blíže nespecifikoval. Dále uvedl, že má pravidelné měsíční výdaje ve výši 2.000 Kč. Příjmovou stránku žalovaného měla právní předchůdkyně žalobkyně ověřit z pracovní smlouvy a dvou výplatních pásek. 6. Odvolací soud má za to, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o půjčce podle ust. § 2390 o. z. 7. Okresní soud se pak správně zabýval tím, zda předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru v souladu s ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Lze souhlasit se závěrem okresního soudu, že v daném konkrétním případě předchůdkyně žalobkyně své povinnosti zkoumat řádně úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru - půjčky nedostála. Předchůdkyně žalobkyně neměla žádným způsobem ověřeny příjmy ani výdaje žalovaného a lze souhlasit s názorem okresního soudu, že tvrzené výdaje ve výši 2.000 Kč měsíčně jsou velmi málo pravděpodobné. Pokud žalobkyně tvrdila, že předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici pracovní smlouvu a výplatní pásky žalovaného, tyto doklady nedoložila, přestože jí ust. 78 odst. 2 písm. b) a § 4 zákona č. 257/2016 Sb. ukládá uchovat tyto doklady po dobu 5 let. Pokud dále žalobkyně tvrdila, že předchůdkyně žalobkyně vyžádala informace od BRKI, NRKI, SOLUS, insolvenčního rejstříku, evidence adres a z centrální evidence exekucí, pak tato tvrzení neprokázala. Pokud učinila dotaz na centrální evidenci exekucí, pak tento byl učiněn až v červenci 2022. 8. Odvolací soud se tedy ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že předchůdkyně žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru - půjčky a vycházela z údajů o příjmech a výdajích uvedených žalovaným v kartě zákazníka, což je nedostatečné, byť se jedná o nízkou částku zápůjčky a nejde o dlouhodobý závazek. V tomto směru lze odkázat na rozsudek Soudního dvora Evropské unie z 5. 3. 2020 ve věci C -679/2018 a na článek 8. a 23. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. 9. Odvolací soud se tedy ztotožňuje s názorem okresního soudu, že smlouva o zápůjčce, uzavřená mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, je absolutně neplatná a správně tedy zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni rozdíl mezi tím, co mu bylo fakticky poskytnuto a mezi tím, co uhradil, a to v souladu s ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a ve zbytku byla správně žaloba zamítnuta. 10. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části jakožto věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. 11. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn neúspěchem žalobkyně v odvolacím řízení a tím, že žalovanému prokazatelně žádné náklady tohoto řízení nevznikly.