71 Co 129/2024-121 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 2.585.155,84 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně za dobu od 3. 3. 2023 do zaplacení a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 1.500 Kč.2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 28. 4. 2014 nájemní smlouvu, na základě které pronajal žalovaný žalobci pozemky , číslo, , zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 9 m², parc. č. st. , číslo, , zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 3 124 m², parc. č. st. , číslo, , zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 697 m², parc. č. st. , číslo, , zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 391 m², parc. č. st. , číslo, , zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 351 m², parc. č. st. , číslo, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 313 m², parc. č. st. , číslo, , zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 340 m², parc. č. st. , číslo, , zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 433 m², parc. č. st. , číslo, , zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 555 m², parc. č. st. , číslo, , zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 136 m², parc. č. st. , číslo, , zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 250 m², parc. č. st. , číslo, , zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 235 m², parc. č. st. , číslo, , zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 224 m², parc. č. st. , číslo, , zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 99 m², parc. č. , číslo, , ostatní plocha – jiná plocha, o výměře 15 118 m², parc. č. , číslo, , ostatní plocha - manipulační plocha, o výměře 362 m², parc. č. , číslo, , ostatní plocha manipulační plocha, o výměře 7 533 m², parc. č. , číslo, , ostatní plocha manipulační plocha, o výměře 203 m², parc. č. , číslo, , ostatní plocha - jiná plocha, o výměře 2 027 m², které jsou zapsané u Katastrálního úřadu , místo, , a to za nájemné ve výši 1 Kč za m2 a rok, později za 20 Kč za m2 a rok. Na základě uzavřené nájemní smlouvy platil žalobce žalovanému sjednané nájemné, a to až do konce roku 2019, kdy nájemní smlouvu vypověděl, což vzal žalovaný na vědomí. Právo hospodařit s budovami stojícími na předmětných pozemcích převedlo Ministerstvo obrany na žalobkyni v roce 2013 a proto před tímto datem uzavírala nájemní smlouvu na tyto pozemky s městem , Jméno zainteresované osoby 0/0, . Již v říjnu 2019 Ministerstvo obrany dospělo k závěru, že vlastnického právo k předmětným nemovitostem je chybně zapsáno ve prospěch města , Jméno zainteresované osoby 0/0, a vyzvaly žalovaného ke schůzce. Po konání schůzky dne 4. 11. 2019 vyzvalo Ministerstvo obrany žalovaného k poskytnutí součinnosti k provedení opravy chyb v zápisu vlastnictví k předmětným pozemkům, k čemuž doložilo kopie hospodářských smluv, od kterých dovozovalo svůj nárok. Protože k součinnosti žalovaného nedošlo, dne 30. 12. 2019 podala ČR – Ministerstvo obrany u zdejšího soudu žalobu, ve které se domáhala určení, že je vlastníkem výše uvedených nemovitostí. Okresní soud v Novém Jičíně této žalobě vyhověl, a k odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nebyly splněny podmínky pro to, aby sporné nemovitosti byly na základě zákona č. 172/1991 Sb. zapsány jako vlastnictví města , Jméno zainteresované osoby 0/0, a ani nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva pro absenci dobré víry na straně žalovaného. Tyto rozhodnutí nabyly právní moci dne 12. 1. 2023. Žalobce pak opakovaně vyzýval žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení, a to ve výši 2.585.155,84 Kč bez DPH, které za užívání pozemků zaplatil na základě nájemní smlouvy.3. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl okresní soud k závěru, že žaloba není důvodná a nárok žalovaného je promlčen. V daném případě se ohledně sporných nemovitostí jednalo o situaci, kdy na žalovanou obec byly zapsány chybně na základě nesprávné aplikace zákona č. 172/1991 Sb., neboť ke dni účinnosti zákona se nejednalo o majetek České republiky, právo hospodařit s tímto majetkem nenáleželo národnímu výboru a obec s majetkem reálně nehospodařila a ani nemohla, neboť se jednalo o oplocený vojenský areál užívaný stále armádou. Nebyla tedy splněna ani jedna ze tří podmínek zák. č. 172/1991 Sb., které musely být splněny kumulativně pro to, aby majetek přešel do vlastnictví obce. Pokud tedy Ministerstvo obrany pozemky kontinuálně užívalo a jen po chybném zápisu v katastru nemovitostí uzavřelo se žalovaným nájemní smlouvu a začalo platit nájem, je nepochybné, že muselo mít vědomí o tom, že dochází k bezdůvodnému obohacení města , Jméno zainteresované osoby 0/0, v neoprávněných platbách za užívání tohoto armádního areálu již v době před podáním určovací žaloby, kdy zjistilo, že podmínky pro převod majetku na město , Jméno zainteresované osoby 0/0, nenastaly. Jen ke své škodě tuto skutečnost dlouho neřešilo, takže zcela zbytečně dlouhá léta platilo za něco, co bylo jeho. Žalobkyně tudíž mohla a měla již v době, kdy konečně přišla na popsanou chybu v zápise v katastru nemovitostí podat nejen určovací žalobu, ale i žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. Řízení by pak bylo přerušeno do pravomocného rozhodnutí ve věci určení vlastnictví a promlčecí doba by dále neběžela. Jelikož tak neučinila, uplynula subjektivní promlčecí lhůta již dne 30. 12. 2022. Žaloba však byla podána až více než o půl roku později. Proto okresní soud žalobu v plném rozsahu zamítl s odkazem na platnou judikaturu.4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání a domáhala se jeho zrušení a vrácení okresnímu soudu k dalšímu řízení. V odvolání namítala, že okresní soud měl aplikovat ustanovení o objektivní promlčecí lhůtě v délce 15 let, neboť se jedná o úmyslné bezdůvodné obohacení, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu o určení vlastnictví. Dále žalobkyně namítala, že není totožným subjektem s Ministerstvem obrany, tedy vědomost Ministerstva obrany nespadá do stejného okamžiku jako vědomost žalobkyně. Žalobkyně je samostatným subjektem práv a povinností, byť byla zřízena Ministerstvem obrany, hospodaří s vlastním majetkem. Vědomost o tom, že se někdo na jeho úkor obohatil musí být skutečná a prokázána, nikoliv jen předpokládána.5. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu s tím, že pokud jde o okolnosti užívaní předmětných pozemků žalobkyní v roce 2019, v řízení bylo dostatečně prokázáno, že žalobkyně a Ministerstvo obrany vzájemně kooperovaly. V tomto směru odkazuje na znění samotné žaloby.6. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek okresního soudu postupem dle § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Okresní soud při dokazování postupoval v souladu s procesními předpisy, z provedených důkazů vyvodil logická zjištění odpovídající ustanovení § 132 o. s. ř. Z těchto důvodů odvolací soud skutková zjištění okresního soudu jako správná přejímá. Skutkový stav zůstal nezměněn i v odvolacím řízení.8. Správně zjištěný skutkový stav posoudil okresní soud z pohledu bezdůvodného obohacení a promlčení (byť ve svém odůvodnění ustanovení zákona výslovně nezmínil) a přiléhavé judikatury. Odvolací soud s tímto právním posouzením věci souhlasí a v podrobnostech na ně odkazuje.9. Dle § 2991 odst. 1, 2 zák. č. 82/2012 Sb. občanského zákoníku (dále o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Dle § 619 odst. 1 a o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.11. Dle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.12. Dle § 638 odst. 1 o. z. (právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo).13. V daném případě se mezi účastníky jedná o vztah z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný nebyl vlastníkem, držitelem a nesvědčilo mu ani jiné právo, na základě, kterého by mohl předmětné pozemky pronajímat. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozsudku o určení vlastnictví Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 71 Co 248/2022. To však nic nemění na tom, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen, neboť marně uplynula subjektivní promlčecí lhůta daná § 629 odst. 1 o. z. V řízení bylo prokázáno, že před podáním žaloby o určení vlastnictví k předmětným pozemkům předcházelo předání majetku z žalobkyně na Ministerstvo obrany, přičemž již v říjnu 2019 dospělo Ministerstvo obrany při standardním prověřování nabývacích titulů k závěru, že pozemky jsou v majetku České republiky a následně docházelo k jednáním s žalovaným. Žalobkyně vypověděla nájemní smlouvu a přestala hradit nájemné. Tyto skutečnosti pa