75 Co 196/2024-128 — Krajský soud v Ostravě

1. Shora označeným rozsudkem okresní zamítl žalobu, aby bylo určeno, že je neplatná výpověď smlouvy o podnájmu prostor sloužících k podnikání podle § 2215 a násl. a § 2302 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 4. 11. 2022, jejímž předmětem byl podnájem části stavby č. p. , Anonymizováno, , objekt občanské vybavenosti, nacházející se na pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , zastavěná plocha a nádvoří, vše v k. ú. , adresa, – , Anonymizováno, , a to konkrétně obchodních prostor umístěných v 1. nadzemním podlaží stavby č. p. , Anonymizováno, , o výměře podlahové plochy , Anonymizováno, ,, Anonymizováno, m2, blíže specifikovaných ve schématickém plánku, který tvoří přílohu č. , hodnota, smlouvy o podnájmu, s vchodem do podnajatých prostor z průchodu nemovitostí č. p. , Anonymizováno, z , adresa, v , Anonymizováno, a označených jako „, Anonymizováno, , Anonymizováno, “, doručená žalovanou žalobkyni dne 17. 8. 2023 (výrok I.) a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované na nákladech řízení částku 13.552 Kč a zaplatit ji do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, (výrok II.).2. Okresní soud pak v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a nároku žalobkyně nelze vyhovět, když v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu jde-li o výpověď z podnájemního vztahu, nelze použít zvláštní úpravu přezkumu oprávněnosti výpovědi z nájmu prostoru sloužícího podnikání (§ 2314 o. z.) a vzhledem k tomu, že jde svou povahou o určovací žalobu a že občanský zákoník neobsahuje zvláštní úpravu přezkumu oprávněnosti výpovědi z podnájmu prostoru sloužícího podnikání, je třeba ji posoudit v intencích § 80 o. s. ř. Uvedené ovšem nutně předpokládá zabývat se především otázkou existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Žalobkyně pak netvrdila žádné právně významné skutečnosti o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení, ani je neprokazovala, pročež v řízení neunesla o těchto skutečnostech břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Pro neunesení procesních břemen o naléhavém právním zájmu, a tedy pro absenci naléhavého právního zájmu na žalobou požadovaném určení, proto soud žalobu žalobkyně zamítl.3. Proti tomuto rozsudku, a to do všech výroků podala včasné odvolání žalobkyně, kterým se domáhala, aby krajský soud napadený rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu a přizná žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení, in eventum napadený rozsudky zruší a vrátí věc nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje napadený rozsudek za nesprávný. Na rubrice podnájemní smlouvy je uvedeno, že podnájemní smlouva se řídí ust. § 2302 a násl. o. z. Úmyslem smluvních stran bylo podřídit práva a povinnosti smluvních stran úpravě o nájmu prostoru sloužícího podnikání, a to včetně řešení výpovědi nájmu a obrany proti této výpovědi. Z uvedeného důvodu není úvaha nalézacího soudu o tom, že právní úprava obrany proti výpovědi nájmu prostoru sloužícího podnikání na daný případ nedopadá, správná, neboť zde má přednost vůle stran a uplatnění smluvní volnosti. Žalobkyně tak není povinna prokazovat právní zájem na určení neplatnosti výpovědi, neboť tento zájem vyplývá přímo ze zákona tak, jak to smluvní strany zamýšlely. Z judikatury, na kterou nalézací soud i žalovaná odkazují, nelze vyčíst, jakou právní úpravu si smluvní strany v podnájemních smlouvách dohodly, pokud by v těchto smlouvách nebylo nic o vůli smluvních stran k analogickému použití ustanovení § 2302 a násl., pak to nejsou judikáty, které dopadají na daný případ. Stejně tak užití obecných ustanovení o nájmu není konkurenční k odst. ust. 7.6.1 podnájemní smlouvy, která jasně stanoví skutkový stav nutný pro naplnění důvodů výpovědi. Výpověď z podnájmu nebyla podána v souladu s ust. 7.6.1 podnájemní smlouvy, a proto je neplatná.4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že navrhla rozsudek okresního soudu potvrdit s tím, že jej považuje po skutkové i právní stránce za správný, kdy, jak uvádí žalovaná v průběhu celého řízení, argumentace žalobkyně je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Podle závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1384/2020 ze dne 22. 9. 2020 se zvláštní úprava soudního přezkumu oprávněnosti výpovědi pro podnájemní vztahy nepoužije, a je na žalobkyni, aby tvrdila naléhavý právní zájem na jí požadovaném určení dle § 80 o. s. ř. Žalovaná nerozporuje, že smlouva se řídí § 2302 a násl. o. z., že úmyslem smluvních stran bylo podřídit jejich vztah úpravě nájmu prostor sloužících k podnikání, že takto by se smlouva posuzovala, i kdyby nebyla uvedeným zákonným ustanovením uvozena, jelikož podnájem takových prostor se řídí právní úpravou, která je danému právnímu poměru nejbližší. Skutečnost, že podnájemní smlouva je uvozena odkazem na ust. § 2302 a násl. o. z. tak v dané věci hraje toliko tu roli, že deklaruje skutečnost, že se na daný smluvní vztah užije ust. § 2302 a násl. o. z., tj. speciální úprava nájmu prostor sloužících k podnikání. To, že byla smlouva uvozena odkazem na ust. § 2302 a násl. o. z., tak v dané věci nemění nic na skutečnosti, že dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1384/2020 a 26 Cdo 1524/2019 přezkum výpovědi z podnájmu není možný a § 2314 o. z. se v případě podnájmu neužije. Smysl a účel právní úpravy ani povaha podnájemního vztahu nevyžaduje, aby se tento speciální institut a s tím spojené námitkové řízení vztahovalo na podnájemní vztah. Z toho, že je smlouva uvozena odkazem na ust. § 2302 a násl. o. z nelze učinit závěr, že si smluvní strany aplikaci ust. § 2314 o. z. na jejich podnájemní vztah výslovně sjednaly. Není žádný důvod, proč aplikaci konstantní judikatury omezovat na podnájemní smlouvu k podnájmu prostor sloužících k podnikání, které odkaz na ust. § 2302 a násl. o. z. neobsahují. Ať už ve smlouvě takový odkaz je či nikoli, jedná se o smluvní vztah, který se řídí ust. § 2302 a násl. o. z. a na který se dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR ust. § 2314 o. z. neužije. Žalobkyně tedy nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, podnájemní vztah nehledě na danou výpověď skončil i tak uplynutím ujednané doby dne 30. 9. 2023, žalobkyně v souladu s podanou výpovědí předmět podnájmu vyklidila, čímž uznala výpověď za řádnou a platnou, a výpověď navíc byla po právu i pro nehrazení podnájemného ze strany žalobkyně.5. Krajský soud při konstatování, že odvolání je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 15. 11. 2023 se žalobkyně domáhala po žalované určení neplatnosti výpovědi z podnájmu nebytového prostoru. Tvrdila, že žalovaná je nájemcem nebytového prostoru, který smlouvou ze dne 4. 11. 2022 podnajala žalobkyni a dne 17. 8. 2023 byla do datové schránky žalobkyně doručena výpověď z podnájmu nebytového prostoru odůvodněná tím, že žalobkyně dluží 3 platby podnájemného, a došlo tak k závažnému porušení povinností podnájemce. Dne 13. 9. 2023 podala žalobkyně proti výpovědi námitky, na které žalovaná reagovala podáním ze dne 15. 9. 2023, ve kterém námitky neuznala. Dle žalobkyně v době podání výpovědi podnájemné za , Anonymizováno, , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , Anonymizováno, nebylo zaplaceno, skutková situace však spadala pod čl. 7. 6. 1. podnájemní smlouvy, když splatnost podnájemného za , Anonymizováno, , Anonymizováno, nenastala, žalovaná si navíc ponechala kauci 60.000 Kč na úhradu dluhů na podnájemném, proto je výpověď z podnájmu neplatná, protože žalovanou užitý výpovědní důvod nelze v dané situaci aplikovat. Výpověď dále neobsahovala poučení o tom, jak se proti výpovědi bránit. Podnájemní vztah tak trval do jeho skončení dne 30. 9. 2023. V podnájemní smlouvě je však uvedeno, že se řídí ustanovením § 2302 a násl. o. z., kdy z toho lze dovodit, že úmyslem smluvních stran zřejmě bylo podřídit práva a povinnosti smluvních stran úpravě o nájmu prostor sloužících podnikání, a to včetně řešení výpovědi z nájmu a obrany proti této výpovědi, přičemž z judikatury citované žalovanou nelze vyčíst, jakou právní úpravu si smluvní strany v podnájemních smlouvách dohodly. Pokud tedy v těchto smlouvách nebylo nic ve smyslu analogického použití § 2302 o. z., pak judikatura na projednávanou věc nedopadá, není jisté, že užití obecných ustanovení o nájmu je konkurenční k čl. 7. 6. 1. podnájemní smlouvy. Žalobkyně se domáhala určení neplatnosti výpovědi s poukazem na článek 7. 6. 1. smlouvy o podnájmu s tím, že se § 2228 odst. 4 o. z. a § 2232 o. z. se neuplatní. S ohledem na tuto skutečnost pak není třeba uvádět tvrzení a označovat důkazy pro naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalovaná pak navrhla zamítnutí žaloby, potvrdila uzavření smlouvy o podnájmu, kdy uvedla že poté, co nebylo uhraz