15 Co 244/2025-170 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částky 139 103,48 Kč a 213 642,48 Kč (výrok I.), ve zbývající části, tj. co do částek 80 227,19 Kč, 155 188,69 Kč a 21 333.24 Kč, vždy s úrokovým příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 139 103,48 Kč a částky 213 642,48 Kč vždy za dobu od 28. 12. 2024 do zaplacení, přičemž odvolání směřovalo i do závislého výroku o náhradě nákladů řízení. Nesouhlasila s názorem okresního soudu, že dosud nenastalo prodlení žalované, a tudíž žalobě bylo vyhověno pouze co do nároku na vrácení dlužné jistiny bez zákonného příslušenství. Namítala, že žalovaná byla vyzvána ke splnění peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 28. 6. 2024, které jí bylo odesláno dne 12. 7. 2024. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalované a po marném uplynutí lhůty 10 dnů, která jí byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak počínaje dnem 28. 7. 2024 žalovaná dostala do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení minimálně z částek bezdůvodného obohacení. Připomněla, že dále upomenula žalovanou o zaplacení dluhu předžalobní upomínkou ze dne 27. 9. 2024 se lhůtou k zaplacení do 12. 10. 2024. Žalovaná tak měla dostatečný časový prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu úvěru, což však neučinila. Dále zdůraznila, že žalovaná nadto v řízení ani netvrdila a neprokázala, že by neměla možnost a schopnost poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která byla žalované ze strany žalobkyně poskytnuta, přičemž v tomto směru nese v souladu se závěry prezentovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, břemeno tvrzení i důkazní spotřebitel, který jediný zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a doložil. Dále žalobkyně odkázala na judikaturu Ústavního soudu ČR i na odbornou literaturu, jakož i na rozhodovací praxe odvolacího Krajského soudu v Ostravě i jeho pobočky v Olomouci, stejně jako Krajského soudu v Brně. U jednání odvolacího soudu pak žalobkyně upřesnila, že odvoláním napadla rovněž určení hmotněprávní lhůty splatnosti částek přisouzených ve výroku I. rozsudku okresního soudu.3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. o hmotněprávní lhůtě splatnosti přisouzených částek 139 103,48 Kč a 213 642,48 Kč, když žalobkyně podaným odvoláním brojí proti závěru okresního soudu o tom, že žalované vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu a je tedy napadán závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a dále ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z uvedených částek za dobu od 28. 12. 2024 do zaplacení, jehož se žalobkyně v rámci podaného odvolání domáhá. V uvedeném rozsahu odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 29. 10. 2024 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 609 495,08 Kč s úrokovým příslušenstvím ze smluv o úvěru uzavřených s předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . Dne 23. 10. 2019 byla mezi smluvními stranami uzavřená smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – konsolidace půjček (dále jen „úvěr č. 1“), znějící na částku 238 000 Kč, který byl určen na úhradu závazků žalované - jiných úvěrů evidovaných u téže banky. Žalovaná úvěr řádně nesplácela, když uhradila toliko 98 896,52 Kč, a proto byl dne 20. 11. 2023 celý zůstatek úvěru zesplatněn. Následně byla mezi stejnými smluvními stranami dne 22. 8. 2018 uzavřena smlouva o úvěru – konsolidace půjček (dále jen „úvěr č. 2“), na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 442 000 Kč, a to rovněž na úhradu dřívějších dluhů žalované u téhož věřitele. I u této smlouvy se žalovaná dostala do prodlení se splácením, uhradila toliko 228 357,52 Kč, proto byl dne 20. 11. 2023 celý zůstatek úvěru zesplatněn. Současně právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, , a žalovaná uzavřely dne 17. 10. 2017 smlouvu o revolvingovém úvěr (dále jen „úvěr č. 3“), na základě které žalovaná čerpala celkem peněžní prostředky ve výši 102 597,54 Kč a vrátila dosud částku 109 949,96 Kč. Pohledávky za žalovanou byly původní věřitelkou postoupeny žalobkyni. Úvěruschopnost žalované zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně řádně před poskytnutím úvěru, když postupovala s odbornou péčí řádného hospodáře. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.6. Okresní soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a po právní stránce dovodil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely dvě smlouvy o spotřebitelské zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 o. z., a to v případě smluv č. 1 a 2, a smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 2395 o. z. v případě smlouvy č. 3, na které je nutno aplikovat ZoSÚ, neboť byly uzavřeny mezi subjektem podnikajícím v oblasti poskytování finančních služeb a spotřebitelkou. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalované, k tomu žalobkyně tvrdila, a to shodně u všech tří závazků, že žalovaná měla pravidelný měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 14 000 Kč až 19 000 Kč měsíčně, bydlela v nájmu, neměla žádné vyživovací povinnosti, měla další závazky u právní předchůdkyně žalobkyně i u jiných obdobných subjektů. Její výdaje byly odhadnuty na základě historických dat Českého statistického úřadu. Dále předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů uvedených v žádosti o úvěr a z částky životního minima. Žalobkyně doložila soudu výpisy z běžného účtu žalované, z nichž vyplývá pravidelný měsíční příjem žalované ze zaměstnání. Pokud však jde o výdaje, nelze dospět k závěru, že by tyto předchůdkyně žalobkyně zjišťovala, natož ověřovala. Skutečné výdaje žalované, zejména její výdaje na bydlení a živobytí, nebyly zjišťovány vůbec, přičemž bez takovéhoto posouzení nemohla být komplexně zhodnocena majetková situace žalované ani její schopnost splácet poskytnutý úvěr. Okresní soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající pro ní z § 86 ZoSÚ, což má za následek absolutní neplatnost předmětných úvěrových smluv.7. Při závěru o absolutní neplatnosti smluv, jak okresní soud konstatoval, je nutno vzájemný vztah mezi účastníky vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně podle okresního soudu v řízení prokázala, že žalované poskytla částku 238 000 Kč na úvěr č. 1, na který žalovaná dosud uhradila částku 98 896,52 Kč a zbývá jí tak uhradit částka 139 103,48 Kč. Dále bylo v řízení prokázáno, že na úvěr č. 2 poskytla předchůdkyně žalobkyně žalované částku 442 000 Kč, na kterou žalovaná dosud uhradila částku 228 357,52 Kč a na jistině tohoto závazku jí tak zbývá uhradit 213 642,48 Kč. Dále v případě úvěru č. 3 byla žalované poskytnuta částka 102 597,54 Kč, z níž žalovaná již uhradila 109 949,96 Kč, u této úvěrové smlouvy proto žalovaná žalobkyni ničeho nedluží. Okresní soud tak shledal žalobu důvodnou toliko co do částek bezdůvodného obohacení ve výši 139 103,48 Kč u úvěru č. 1 a co do částky 213 642,48 Kč u úvěru č. 2, ve zbytku byla žaloba zamítnuta, a to včetně žalovaného příslušenství, když toto vzhledem k neplatnosti smluv bylo taktéž neplatně ujednáno. Pokud jde o úrok z prodlení, okresní soud odkázal na rozhodovací praxi odvolacího senátu 8 Co Krajského soudu v Ostravě i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s tím, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V takovém případě, nedojde-li k dohodě mezi účastníky, určuje splatnost nesplacené jistiny úvěru soud. Okresní soud proto splatnost přisouzené pohledávky žalobkyně určil do 3 dnů od právní moci rozsudku, a proto se žalovaná nemohla dostat v době před vydáním rozsudku do prodlení s plněním dluhu a není tak povinna hradit ani úroky z prodlení. Výrok o náhradě nákladů řízení okresní soud odůvodnil odkazem na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že větší úspěch ve věci měla žalovaná, které však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.8. U odvolacího jednání žalobkyně setrvala na svém stanovi