57 Co 193/2025-236 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud řízení co do částky 4 295,16 Kč s úrokovým příslušenstvím zastavil (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 45 918 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok II), co do částky 139 082 Kč s úrokovým příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III), a výroky IV, V a VI rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to jak o náhradě nákladů státu (výrok IV a V), tak o základu přísudku mezi účastníky (výrok VI).2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, že žalobce je a v období od 4. 10. 2019 do 5. 9. 2020 (dále již jen „rozhodné období“) byl výlučným vlastníkem pozemku parc. č. , hodnota, , jehož součástí je stavba č. p. , hodnota, , v katastrálním území , adresa, , v níž se nacházely 3 bytové jednotky, klubovna, garáž, skladové prostory a půdní prostory. V březnu 2019 ukončili účastníci soužití, když do té doby užívali spolu se svými nezletilými dětmi , jméno FO, a , jméno FO, jednu z bytových jednotek. Žalobce se odstěhoval do klubovny ve spodní části domu, žalovaná s dětmi po dohodě s žalobcem zůstala bydlet v bytě s tím, že od dubna 2019 mu bude hradit nájemné ve výši 3 000 Kč měsíčně a náklady spojené s užíváním nemovitosti. Takto žalovaná žalobci uhradila nájemné ve výši 3 x 3 000 Kč za měsíce duben až červen 2019. V červenci 2019 žalobce žalované všechny úhrady nájemného ve výši 9 000 Kč vrátil s tím, že další nájemné již po žalované nechce. Tuto skutečnost žalobce potvrdil při jednání zdejšího soudu v řízení o úpravě poměrů ke společným nezletilým dětem. V srpnu 2019 se žalobce z domu odstěhoval ke svému otci. Žalovaná s dětmi byt dále užívala a hradila žalobci zálohy na energie, a to až do 5. 9. 2020. Dne 18. 2. 2020 sdělil žalobce žalované, že byt a společné prostory užívá bez právního důvodu, a zaslal žalované nájemní smlouvu s tím, že požaduje její uzavření od 1. 3. 2020 do 31. 12. 2020. Současně požádal za období od listopadu 2019 do února 2020 vydání bezdůvodného obohacení ve výši 4 x 4 500 Kč, se splatností do 31. 3. 2020. Žalovaná odmítla nájemní smlouvu uzavřít a ohradila se vůči tomu, že by užívala jiné prostory v domě než vlastní bytovou jednotku.3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 2992 a § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), resp. ani toto posledně zmiňované ustanovení ve svých úvahách nepominul, přičemž předně odmítl, že by uplatněný nárok byl „v rozporu s mravy“, byť – jak dodal – toto jednání žalobce má „za společensky nevhodné či neetické“. Protože žalovaná užívala, avšak toliko bytovou jednotku – žalobce neunesl své důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalovaná užívala také dvougaráž, klubovnu, půdní skladové prostory –, bez právního důvodu, získala na úkor žalobce majetkový prospěch, ovšem toliko za období od 21. 2. 2020 do 5. 9. 2020 ve výši 45 918 Kč. K předcházejícímu období rozhodné doby uvedl, že „(ž)alovaná přirozeně od počátku věděla, že užívá prostory ve vlastnictví žalobce, nicméně za situace, kdy jí žalobce dosud zaplacené nájemné vrátil a uvedl, že další nájemné již od ní nechce, byt užívala v domnění, že jej užívá bezplatně. To, že žalobce svůj názor změnil a nájemné po ní požaduje, se žalovaná dozvěděla až z dopisu datovaného 18. 2. 2020“, který byl do její dispozice doručen 21. 2. 2020. Proto žalobě vyhověl jen částečně.4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. Rozsudek napadl – posuzováno z obsahového hlediska – ve výrocích III, IV, V a VI. Odvolací argumentaci vystavěl na (ve skutečnosti) na čtyřech argumentech, když brojil: i) proti závěru, že jednání žalobce je společensky nevhodné či neetické; ii) okamžiku odstěhování, iii) soudem prvního stupně provedenému hodnocení výpovědi syna účastníků a iv) závěru, že žalovaná „o své povinnosti platit nevěděla a dokonce, že se domnívala, že nemovitost užívá bezplatně.“ Navrhl, aby bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu změněno tak, že žalobě bude zcela vyhověno a žalobci bude přiznána náhrada nákladů řízení.5. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání ztotožnila jak se skutkovými, tak právními závěry soudu prvního stupně – odmítla relevantnost odvolací argumentace, zejména pak zdůraznila, že byt s dětmi mohla užívat bezplatně. Navrhla, aby bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jako věcně správné potvrzeno.6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] v napadeném rozsahu, tj. ve výroku III a závislých výrocích IV až VI a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Žalobce se domáhal po žalované vydání bezdůvodného obohacení za užívání jeho bytové jednotky a dalších prostor (klubovny, garáže, skladových prostor a půdních prostor) za dobu od 4. 10. 2019 do 5. 9. 2020 s tím, že výše činila měsíčně – jak vyplývá ze znaleckého posudku – 17 100 Kč, celkem tedy 189 295,16 Kč; resp. po částečném zpětvzetí 185 000 Kč. Tvrdil, že v březnu 2019 došlo k ukončení společného soužití účastníků. Žalovaná jej požádala, aby do doby, než si zajistí bydlení jinde mohla s nezletilými dětmi účastníků obývat bytovou jednotku a další prostory, a to za nájemné 3 000 Kč měsíčně; s ohledem na to, že očekával obnovení společného soužití (a urovnání vztahů), vrátil v červenci 2019 žalované zaplacené nájemné (9 000 Kč) s tím, že jí sdělil, že „další nájemné již nechce.“ U jednání odvolacího soudu vysvětlil, že jeho úmyslem bylo nepožadovat toliko vrácené nájemné. Žalovaná nemovitost užívala až do 5. 9. 2020 a ačkoliv ji následně žádal o úhradu nájemného, žalovaná toto odmítla.8. Procesní obrana žalované byla vystavěna na argumentu, že bytovou jednotku (další prostory neužívala vůbec) užívala na základě dohody o bezplatném užívání, kterou s žalobcem uzavřela, toto i sám žalobce vypověděl v opatrovnickém řízení; in eventum nesouhlasila s výší a nárok má „za rozporný s dobrými mravy“.9. Skutková zjištění soudu prvního stupně může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011], a to s níže zdůvodněným doplněním.10. Soudu prvního stupně je nutno vytknout, že neprovedl (nezdůvodnil) výklad ústního právního jednání, pro které žalobu částečně zamítl. Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře vysvětlil, že výklad prostřednictvím výkladových pravidel je indikován i tehdy podávají-li jej účastníci v průběhu řízení odlišně (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2404/2015, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014, či ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 2688/2019). Pokud se výše uvedené prosadilo pro právní poměry účinné do 31. 12. 2013, tím spíše platí to i v poměrech současných (již z tohoto důvodu bylo namístě výklad provést).11. V dané souvislosti je nezbytné zdůraznit, že tvrzení ohledně společného úmyslu účastníků ohledně „vrácení zaplaceného nájmu, k čemuž žalobce dodal, že po žalované již žádný nájem nechce“, byl ze strany žalobce redukován toliko na vrácenou částku 9 000 Kč, zatímco ze strany žalované, že může byt bezplatně užívat až do doby, kdy bude mít zajištěno bydlení jinde.12. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec 2).13. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího [byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět], popřípadě – u vícestranných právních jednání, jako je tomu v posuzované věci – společný úmysl jednajících stran. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití