75 Co 50/2025-198 — Krajský soud v Ostravě

1. Shora označeným rozsudkem okresní zamítl žalobu žalobce, kterou se domáhal zaplacení částky 200.000 Kč (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).2. Okresní soud pak v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Okresní soud vyložil ust. § 24 zákona o advokacii tak, že se jedná o speciální úpravu náhrady újmy k občanskému zákoníku, která připouští pouze náhradu majetkové újmy, nikoli nemajetkové, a současně jakožto speciální úprava vylučuje aplikaci úpravy obecné v občanském zákoníku ve vztahu k nemateriální újmě. Odpovědnost za nemajetkovou újmu by přicházela do úvahy, kdyby byla účastníky sjednána, což není tento případ. Jiná věc by byla, pokud by se jednalo o exces advokáta, který vybočuje z úpravy zákona o advokacii, v projednávané věci se však nejedná o exces advokáta v podobě úmyslného jednání s cílem poškodit klienta. Pokud by žalobce požadoval v řízení náhradu majetkové újmy a současně prokázal, že kdyby žalovaný podal řádně dovolání, byl by žalobce v původním řízení úspěšný, pak by mohl být žalobce i v tomto řízení úspěšný. Žalobce však požadoval pouze nemajetkovou újmu, na kterou dle právního názoru okresního soudu nemá nárok. Okresní soud se pak podrobněji zabýval otázkou případného excesivního jednání žalovaného, tj. naplněním podmínek pro přiznání nemajetkové újmy ve smyslu § 2971 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle něhož odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit. Žalobce byl vyzván podle § 118a odst. 1 a 3 z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), aby doplnil svá tvrzení a označil důkazy k prokázání těchto okolností s poučením, že následkem nevyhovění výzvě může být rozhodnuto v neprospěch účastníka pro neunesení břemene tvrzení, resp. důkazního břemene. Žalobce na výzvu uvedl, že vše již opakovaně tvrdil v předchozích tvrzeních a tato pouze zrekapituloval, tato tvrzení pak považuje okresní soud za nedostatečná. V tomto případě tedy nebylo tvrzeno ani prokázáno, že mohly být naplněny podmínky pro přiznání nemajetkové újmy podle § 2971 o. z. Navíc okresní soud uzavřel, že nepodání mimořádného opravného prostředku zvláště ve věci, která byla shodně posouzena soudy v obou stupních řízení a je pravomocná, a to i s přihlédnutím k předmětu sporu, nemůže být klasifikována jako porušení důležité právní povinnosti z hrubé nedbalosti. Okresní soud nesdílí názor, že nepodání dovolání mělo vliv na doživotní odsouzení žalobce, kdy se ve věci nejednalo o trestní řízení, ale o občanskoprávní, jehož výsledek nemohl mít v žádném případě vliv na výrok o vině a trestu pro žalobce v trestním řízení. Nepodání mimořádného opravného prostředku není (z hlediska posuzování nedbalosti advokáta) na stejné úrovni, jako např. nepodání žaloby či řádného opravného prostředku. Pokud advokát nesdělil klientovi důvody, proč považuje podání dovolání za neúčelné, resp. nepostupoval lépe podle pokynů klienta, je to porušení právní povinnosti, je to i nedbalost, nejedná se však v tomto případě o nedbalost hrubou a nejedná se o porušení právní povinnosti důležité. Komunikace s klientem navíc byla omezena objektivně pandemií a zdravotním stavem žalovaného, což také má vliv na posouzení, zda nedbalost advokáta byla či nebyla hrubá. Ani ostatní důvody uvedené v § 2971 o. z. nejsou v tomto případě pro přiznání nemajetkové újmy naplněny, ostatně to ani nikdo netvrdil, tedy újma způsobená úmyslně z touhy ničit, ublížit či zvlášť zavrženíhodná pohnutka. Proto byla žaloba zamítnuta.3. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalobce, kterým se domáhal, aby krajský soud buď změnil rozhodnutí soudu prvého stupně a žalobě vyhověl, případně jej zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí s tím, že okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce rozporuje, že na výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazů pouze zrekapituloval svá předchozí tvrzení. Žalobce ve své reakci ze dne 21. 6. 2024 a ze dne 21. 8. 2024 podrobně zdůvodnil, v čem spočívaly zvláštní okolnosti vzniku nemajetkové újmy žalobce a jakým způsobem žalovaný porušil z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost. Zákonnou povinností advokáta je povinnost chránit a prosazovat zájmy svého klienta. Tato základní povinnost všech advokátů ve vztahu k jejich klientům je stanovena ustanovením § 16 odst. 1 zákona o advokacii a dále je podrobněji konkretizována v ustanovení čl. 6 Etického kodexu a v ustanovení čl. 2.7. Evropského kodexu. Prvotní povinnost advokáta, od které se jeho další povinnosti odvíjejí, je v Etickém kodexu specifikována tak, že oprávněné zájmy klienta mají přednost před vlastními zájmy advokáta. Uvedená povinnost je nejen obecnou zákonnou povinností všech advokátů, ale jedním z principů, na kterých je výkon advokacie postaven. K poskytování bezplatné právní pomoci advokáta se podrobně vyjádřil Ústavní soud v Nálezu Pl. ÚS 44/21 ze dne 24. 1. 2023, kde se mimo jiné zabývá i otázkou poskytování právní pomoci v případech, které jsou zjevně bezdůvodné. Z tohoto nálezu lze dovodit, že i v takových případech má účastník právo na poskytnutí právní pomoci, byť by měla spočívat pouze v podání vysvětlení či zdůvodnění bezúčelnosti. Poskytování bezúplatné právní pomoci oprávněným žadatelům je přitom považováno za ústavní princip práva na spravedlivý proces. Analogicky žalobce tvrdí, že neposkytnutí právní pomoci za okolností odůvodňujících bezplatnou právní pomoc je zamřením ústavního práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Žalobce dále poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1907/2021, kde se uvádí že: „je advokát při poskytování právních služeb povinen postupovat s náležitou odbornou péčí. To předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí potřebných informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření možných variant postupu, vyhodnocení jejich rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné…. Obecně však lze uzavřít, že porušením povinnosti advokáta a úmyslným zatajením této skutečnosti před klientem lze způsobit i nemajetkovou újmu. Nepřichází-li v úvahu podle jiných zvláštních zákonných ustanovení náhrada nemajetkové újmy na jiných než přirozených osobnostních právech, zakládá poškozenému právo na její náhradu § 2971 o. z. za splnění tam uvedených (poměrně přísných) podmínek. Dovolací soud již obdobný závěr učinil např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1131/2019.“ Mylný je tedy názor soudu I. stupně, že naprostá absence jakéhokoliv jednání žalovaného směrem k poskytnutí právní služby není porušením důležité právní povinnosti z hrubé nedbalosti. Je tomu totiž přesně naopak, co jiného, než úplná absence zájmu žalovaného věcí samou se jakkoliv zabývat, by mělo splňovat uvedenou podmínku. Jednání žalovaného je dle názoru žalobce zásahem do jeho ústavních práv, a to navíc nevratným způsobem s následkem, který, byť i jen subjektivně, vnímá žalovaný tak, že došlo ke zmaření možnosti další obrany proti jeho trestnímu rozsudku, kupříkladu návrhem na podání stížnosti pro porušení zákona, případně jiným dalším postupem. Pokud jde o zvláštní okolnosti, tak ty žalobce spatřuje kromě jiného v tom, že se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody na doživotí. Již sama tato okolnost jistě není běžnou, ale právě zvláštní okolností. Obsah právní pomoci, ke které byl žalovaný žalobci ustanoven se pak, byť zprostředkovaně, dotýká naplnění procesních podmínek trestního řízení, kterým byl po trojím zprošťujícím rozsudku žalobce nakonec uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí. Žalovaný si musel být této okolnosti vědom, resp. by si jí vědom byl, pokud by se předmětem řízení, ke kterému byl ustanoven, zabýval. Žalobce proto považuje naplnění zvláštních okolností, za kterých byla způsobena újma, za dostatečně dotvrzené, když důkazem ohledně jednání žalovaného je jednak sdělení advokátní komory, dále potvrzení o tom, že žalovaný s žalobcem nevedl žádnou komunikaci vydané , Anonymizováno, , adresa, . Žalobce rozporuje názor soudu I. stupně, že nepodání mimořádného opravného prostředku není z hlediska posuzování nedbalosti advokáta na stejné úrovni, jako např. nepodání žaloby či řádného opravného prostředku. Soud I. stupně zcela přehlíží okolnost, že právě při podání mimořádného opravného prostředku se vyžaduje povinné zastoupení dovolatele advokátem, a že porušení této povinnosti je důležitou okolností, která má vliv na procesní stránku vyřízení věci. Není-li tedy dle názoru soudu I.