8 Co 202/2025-64 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zastavil řízení co do návrhu na zaplacení částky 2.840,09 Kč s úrokovým příslušenstvím (odstavec I. výroku), zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 108.040 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku a pro případ prodlení se zaplacením této částky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této částky nebo její nesplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou částky, zvýšené o osm procentních bodů (odstavec II. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 74.634,57 Kč s úrokovým příslušenstvím a zákonný úrok z prodlení z částky 108.040 Kč od 14. 1. 2025 do její splatnosti stanovené v odstavci II. výroku rozsudku (odstavec III. výroku), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1.225 Kč (odstavec IV. rozsudku) a dále rozhodl tak, že žalobkyni se vrací z účtu Okresního soudu v Karviné přeplatek soudního poplatku ve výši 113 Kč (odstavec V. rozsudku).2. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že dne 14. 9. 2022 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena elektronickou formou (zadáním SMS kódu na stránkách www., Anonymizováno, .cz) smlouva o úvěru, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému částku 200.000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr v pravidelných měsíčních splátkách po 3.648 Kč, se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 15,49 % ročně a pojištění schopnosti splácet úvěr v měsíční výši 298 Kč. Úvěr byl žalovanému vyplacen dne 14. 9. 2022. Z přehledu plateb vyplynulo, že žalovaný uhradil žalobkyni 91.960 Kč. Žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného vyšla z údajů sdělených žalovaným, tj. že jeho příjem ze zaměstnání je 23.000 Kč měsíčně od zaměstnavatele , Anonymizováno, , je ženatý, bydlí u rodičů nebo rodinných příslušníků. Má jedno dítě. Celkové výdaje včetně dalších splátek jiných úvěrů činí 12.000 Kč a příjmy ostatních členů domácnosti činí 28.000 Kč. Příjmy byly ověřeny bankovním výpisem. Pro stanovení disponibilního příjmu pro splácení úvěru byla použita hodnota příjmu žalovaného ve výši 22.128 Kč. Dále byl žalovaný ověřen v bankovním a nebankovním registru klientských informací a ověřen v insolvenčním rejstříku. Výdaje, které žalovaný sdělil, však nebyly nijak ověřeny. S ohledem na uvedené dospěl okresní soud k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., přičemž se jedná o neplatnost absolutní. Plnila-li proto původní věřitelka z neplatné smlouvy o úvěru žalovanému částku 200.000 Kč, pak v důsledku přijetí tohoto plnění vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení. Žalovaný žalobkyni, resp. její předchůdkyni, zaplatil již před podáním žaloby v součtu 91.960 Kč. Žalobkyně tak má nárok na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi uvedenými částkami, tj. v rozsahu 108.040 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, když nárok na úrok z prodlení žalobkyni doposud nemohl vzniknout, neboť nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v nové lhůtě splatnosti, stanovené s přihlédnutím k možnostem žalovaného dle úvahy soudu ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 17, dostupný na www. nsoud.cz).3. Proti tomuto rozsudku, a to do odstavce II. a III. výroku, podala žalobkyně včas odvolání, v němž se domáhala změnit rozsudek tak, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 108.040 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 117.040 Kč za dobu od 26. 10. 2024 do 10. 12. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 112.040 od 11. 12. 2024 do 13. 1. 2025 a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 108.040 Kč od 14. 1. 2025 do zaplacení a rovněž náklady řízení. Namítala, že pravidlo o času plnění zakotvené v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, se použije pouze pro případy, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka splnit pohledávku bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Obecná právní úprava se podpůrně použije tam, kde zvláštní právní úprava nestanoví něco jiného. Zvláštní právní úprava však otázku času plnění nevyčerpává do té míry, že by použití obecné právní úpravy zcela vyloučila. Pokud tedy možnostem spotřebitele odpovídá splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele bez zbytečného odkladu, resp. spotřebitel netvrdí a neprokáže, že to není v jeho možnostech, zvláštní právní úprava nevylučuje použití obecné a jejich aplikace vede ke stejnému výsledku. Spotřebitel je tedy v daném případě nositelem procesní povinnosti tvrdit a prokázat, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh. Ze strany žalovaného však nebyly tvrzeny ani navrhnuty žádné důkazy, na jejichž základě by soud mohl dospět k závěru, že skutečně nebylo v možnostech žalovaného splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele ze dne 16. 10. 2024, když žalovaný byl po celou dobu řízení zcela pasivní. Soud prvního stupně proto v daném případě měl přiznat žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení z částky určené jako bezdůvodné obohacení, když žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu prokazatelně vyzvala přípisem ze dne 16. 10. 2024. To vše s přihlédnutím k tomu, že žalovaný po podání žaloby uhradil dvě platby ve výši 5.000 Kč (dne 11. 12. 2024) a 4.000 Kč (dne 14. 1. 2025).4. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když rozhodující je zjištění, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru dne , datum, , na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 200.000 Kč, kdy tuto částku žalovaný téhož dne vyčerpal, avšak ji řádně neuhradil, když doposud uhradil pouze částku 91.960 Kč. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pak žalobkyně ve vztahu k této skutečnosti, tj. k prověřování příjmů a výdajů žalovaného, uvedla, že vycházela z údajů, které jí poskytl sám žalovaný před uzavřením úvěru a dále z interních databází a BRKI a NRKI, přičemž ověřen měla pouze příjem žalovaného. Výdaje žalovaného, zejména jeho náklady na splátky jiných úvěrů, náklady na bydlení apod. na straně žalovaného žalobkyně neověřovala.7. Odvolací soud souhlasí s právním závěrem okresního soudu, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. o. z., která současně podléhá právnímu režimu zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), byla-li uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem a předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné smlouvy. Současně za správný považuje i závěr okresního soudu o tom, že žalobkyně neprokázala, že před uzavřením uvedené smlouvy v rozporu s ust. § 86 ZoSÚ řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Porušení, resp. nesplnění této povinnosti má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a 588 o. z., k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Ostatně proti závěru o neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru žalobkyně ničeho nenamítala.8. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru se okresní soud správně zabýval tím, zda a do jaké výše je nároku žalobkyně možno vyhovět z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, když ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ z neplatné smlouvy pro porušení povinnosti dle ust. § 86 ZoSÚ vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru, a to po zohlednění toho, co žalovaný na předmětnou smlouvu již zaplatil. Žalobkyně v řízení tvrdila a doložila, že poskytla žalovanému úvěr ve výši 200.000 Kč formou výplaty, přičemž žalovaný doposud žalobkyni uhradil částku 91.960 Kč. Okresní soud tedy správně zavázal žalovaného zaplatit částku představující jejich rozdíl, tj. částku 108.040 Kč žalobkyni a ve zbývající části byla žaloba správně zamítnuta.9. V této souvislosti Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že v případě neplatné smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné