8 Co 27/2024-233 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu žalobkyně na určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. , Anonymizováno, , ostatní plocha, zeleň, o výměře , Anonymizováno, , zapsaného v katastru nemovitostí u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, Katastrální pracoviště , adresa, , na listu vlastnictví č. , hodnota, , katastrální území , adresa, , obec , adresa, (odstavec I. výroku), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 37.017,50 Kč a dále rozhodl tak, že žalobkyně je rovněž povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku náhradu nákladů státu ve výši 3.465 Kč (odstavec III. výroku).2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno a žalovaná bude zavázána zaplatit jí náhradu nákladů řízení. Uváděla, že jádrem sporu mezi žalobkyní a žalovanou o pozemek parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, bylo posouzení otázky, zda došlo k řádnému vydržení nebo k mimořádnému vydržení vlastnického práva k pozemku ze strany žalobkyně. Žádný důkaz provedený v řízení před soudem I. stupně pak neprokázal, že by minimálně právní předchůdce žalobkyně, tj. , jméno FO, mladší, a posléze samotná žalobkyně nebyli po celou dobu v dobré víře v to, že jsou vlastníky předmětného pozemku, jehož držby se ujali jakožto součásti široké pozemkové usedlosti. Dokonce ani žádný ze svědků navrhovaných k výslechu ze strany žalované nezpochybnil dobrou víru , jméno FO, mladšího, ani dobrou víru žalobkyně (minimálně až do července 2021), neboť popisovali vztahy ohledně pozemku pouze do doby, kdy ho obhospodařovali rodiče žalobkyně – , jméno FO, starší a , jméno FO, , tj. od 4/1984 do 9/1996, kdy ho v rámci dědického řízení v dobré víře nabyl , jméno FO, mladší. Soud I. stupně posoudil nesprávně pro celý spor stěžejní otázku týkající se nabývání vlastnického práva ke skupině pozemků sousedících s pozemkem (a s ní spojenou otázku dobré víry právního předchůdce započitatelnou ve prospěch žalobkyně z hlediska vydržení), což vede k zásadní nesprávnosti skutkového zjištění a na něj navazujícího právního závěru. Není totiž pravdou, jak nesprávně uvádí soud I. stupně, že by se , jméno FO, mladší (tj. bratr žalobkyně a přímý právní předchůdce žalobkyně) v rámci dědického řízení po svém otci , jméno FO, starším stal spoluvlastníkem pozemků sousedících s pozemkem a že by mu v důsledku toho ve smyslu ustálené judikatury mohl být, jako údajnému spoluvlastníkovi, k tíži přičítán nedostatek dobré víry , jméno FO, , jež na ni měl přejít v důsledku toho, že byla manželkou , jméno FO, staršího, který jako jediný z nich v dobré víře fakticky nebyl, neboť byl účastníkem dědické dohody, na základě které pozemek nabyla do vlastnictví , jméno FO, , tj. právní předchůdkyně žalované a ještě před tím , jméno FO, , zesnulého manžela žalované. , jméno FO, mladší se totiž na základě dědické dohody (dle usnesení Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. , Anonymizováno, ze dne 20. 9. 1996, které nabylo právní moci dne 11. 2. 1997) stal výlučným vlastníkem skupiny pozemků sousedících s pozemkem a vzhledem k tomu, že nevěděl, že je samostatně vymezen nějaký pozemek (tj. pozemek parc. č. , Anonymizováno, ), neboť měl vždy za to, že se v celém rozsahu jedná o pozemek parc. č. , hodnota, , chopil se také držby sporného pozemku a tuto v dobré víře vykonával až do okamžiku, kdy vlastnické právo k celé skupině těchto pozemků převedl na žalovanou. Soud I. stupně tedy při svém rozhodování v důsledku nesprávných skutkových zjištění vycházel z nesprávné premisy, že nelze započítat držbu , jméno FO, mladšího do držby samotné žalobkyně jako jeho právní nástupkyně. Ve skutečnosti však dobu držby sporného pozemku , jméno FO, mladším ve prospěch držby žalobkyně, jakožto jeho právního nástupce, započítat lze. Dle žalobkyně je pak rovněž nesprávný závěr soudu I. stupně ohledně skutečnosti, že dobrá víra žalobkyně byla poprvé zpochybněna již v červenci 2021. Toto skutkové zjištění totiž nemá oporu v provedeném dokazování, resp. soud I. stupně se dostatečně nevypořádal se zjištěnými rozpory v rámci dokazování a přiznal váhu důkazům, které jsou nevěrohodné.3. Pokud se pak jedná o právní posouzení věci, žalobkyně namítala, že v případě žalobkyně k vydržení mělo dojít za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tudíž jeho znění je pro konečné posouzení věci rozhodující. V ust. § 994 o. z. je stanovena presumpce existence titulu a dobré víry držitele. Žalovaná, chtěla-li být ve sporu úspěšná, musela v daném případě tvrdit a prokázat nejen své vlastnictví k předmětnému pozemku, ale i dobrou víru žalované. Výpovědi svědků i samotné žalobkyně se však zásadním způsobem kloní k rovině tvrzení předestřených žalobkyní a při zohlednění právních konsekvencí tak musí platit, že žalobkyně dotčený pozemek řádně vydržela. Žalobkyně se totiž stala vlastníkem skupiny pozemků s právními účinky k datu 3. 11. 2011 a od té doby jí běžela vydržecí doba i ohledně vlastnického práva k pozemku, jehož držby, jakožto sousedního pozemku, se v dobré víře taktéž ujala a soustavně ji v dobré víře vykonávala. Do vydržecí doby se žalobkyni navíc započítává oprávněná držba minimálně jejího právního předchůdce , jméno FO, mladšího, který dané nemovitosti nabyl v roce 1997 a měl je v nepřetržité držbě, včetně dotčeného pozemku, v dobré víře, že mu vlastnické právo patří. V řízení vyplynulo, že pozemky byly po několik desítek let oploceny jako celek (do čehož spadal i pozemek parc. č. , Anonymizováno, ) a jako celek byly také žalobkyní a jejími předchůdci po celou dobu užívány. Kultura na všech pozemcích byla vždy stejná, mezi pozemky nikdy nebyla žádná hranice. I poměr plochy sporného pozemku a sousedního pozemku inklinoval k tomu, že se jedná o plochu jediného pozemku. Žalovaná pak v průběhu řízení současně nevznesla vůbec žádnou námitku vůči nabytí vlastnického práva žalované k pozemku mimořádným vydržením. V daném případě je zjevné, že pozemek byl v nepřetržité držbě žalobkyně, resp. jejích právních předchůdců, déle než 20 let, z toho minimálně 5 let ode dne nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Za tohoto stavu jsou v daném případě splněny podmínky dle § 3066 o. z. Platí totiž, že mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru, ale o nedostatek nepoctivého úmyslu. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou. Nic takového nebylo ze strany žalované namítáno, natož prokázáno. Nadto platí, že v nepoctivém úmyslu jedná ten, kdo ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Žádná újma však držbou pozemku nebyla jinému působena.4. Žalovaná se k podanému odvolání vyjádřila tak, že navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Měla za to, že odvolání žalobkyně obsahově stojí na obdobných argumentech, které ze strany žalobkyně zazněly již před soudem I. stupně a tento se se všemi náležitě vypořádal. Dle jejího přesvědčení bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně i její právní předchůdce až do podání žaloby v předmětné věci si byli dobře vědomi, že nejsou vlastníky sporného pozemku. Žaloba na vydržení byla podána až v době, kdy se jednalo o ceně za převod pozemku. V daném případě takovéto jednání žalobkyně a de facto i jejího právního předchůdce, tj. jejího bratra, nemůže požívat ochrany, která se vztahuje k poctivé držbě.5. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně ve věci samé je důvodné.6. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že sporný pozemek původně vlastnil , jméno FO, a , jméno FO, (dědeček a babička žalované). Po smrti , jméno FO, přešel pozemek v rámci dědického řízení na základě uzavřené dědické dohody do výhradního vlastnictví , jméno FO, (dcera zůstavitele a teta žalobkyně). Účastníky dědické dohody byli , jméno FO, (manželka zůstavitele a babička žalobkyně), , jméno FO, (dcera zůstavitele a teta žalobkyně) a , jméno FO, starší (syn zůstavitele a otec žalobkyně). V návaznosti na uzavřenou dědickou dohodu je pak vyloučena jejich dobrá víra ohledně toho, že by se mohli stát vlastníky pozemku. Jelikož , jméno FO, starší nebyl ve vztahu k vlastnictví sporného pozemku v dobré víře, nemohla být ve smyslu ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4709/2009) v dobré víře ani jeho manželka , jméno FO, . Po úmrtí , jméno FO, staršího přešla část pozemků sousedících s pozemkem na , jméno FO, mladšího (bratr žalobkyně), a to v rámci dědického řízení, konkrétně v části představující podíl , jméno FO, staršího na bezp