15 Co 255/2025-71 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 116 012,31 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž rozsudek okresního soudu nabude právní moci až do úplného zaplacení a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 147 862,32 Kč, úroku v částce 50 512,69 Kč, úroku ve výši 7,9 % ročně z částky 262 218,60 Kč od 27. 3. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 43 135,78 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 146 206,32 Kč od 27. 3. 2025 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení z částky 116 012,31 Kč od 27. 3. 2025 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. rozsudku (výrok II.) a současně žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud dovodil, že účastníci uzavřeli dne 28. 3. 2018 smlouvu o úvěru, kterou okresní soud považoval dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), za smlouvu o spotřebitelském úvěru. S ohledem na okolnost, že žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného, dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti této smlouvy dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Dovodil proto, že žalovaný je povinen vrátit žalobkyni pouze částku 116 012,31 Kč jako bezdůvodné obohacení, kterého se mu dostalo vyplacením jistiny úvěru dle neplatně uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru. V této souvislosti vyšel okresní soud z toho, že žalovaný je povinen žalobkyni tuto částku vrátit v době přiměřené jeho možnostem, a proto mu dle § 87 odst. 1 ZoSÚ uložil povinnost splatit výše uvedenou částku ve splátkách, které snad bude žalovaný schopen žalobkyni v budoucnu platit. Okresní soud pak taktéž dovodil, že pokud se žalovaný dostane v budoucnu do prodlení s plněním svého vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, vznikne mu povinnost k úhradě úroku z prodlení z jednotlivých splátek, k jejichž zaplacení jej zavázal. Výši úroku z prodlení přitom okresní soud stanovil dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. A protože byl v prvostupňovém řízení procesně úspěšnější žalovaný, kterému žádné náklady nevznikly, rozhodl okresní soud současně tak, že žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.2. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku I. co do výše soudem stanovených splátek a proti části tohoto výroku, ve které nebyla okresním soudem určena ztráta výhody splátek, si podala žalobkyně včasné odvolání. Žalobkyně především namítala, že považuje výši splátek stanovených okresním soudem za nepřiměřenou, neboť v případě splátek po 2 000 Kč by žalovaný dluh splácel 58 měsíců. Takové rozložení splátek je nepřiměřené, neboť dle judikatury vyšších soudů je za přiměřené považovat pouze takové splácení dluhu, které umožní splacení dluhu obecně do 12 měsíců a v odůvodněných případech do 24 měsíců. Žalobkyně pak rovněž nepovažovala za správné, pokud okresní soud neuložil žalovanému ztrátu výhody splátek, neboť žalobkyně by byla povinna vyčkávat s návrhem na exekuci až do doby uplynutí všech 58 splátek, což není spravedlivé po ní požadovat. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že žalovaný byl v průběhu řízení zcela pasivní a soud proto nedisponoval žádnými informacemi, na jejichž základě by mohl žalovanému splátky v konkrétní výši uložit. Žalobkyně se proto domáhala, aby odvolací soud změnil výši splátek, a to z částky 2 000 Kč na částku 5 000 Kč měsíčně, a aby uložil žalovanému povinnost k jejich uhrazení pod ztrátou výhody splátek.3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. co do výše splátek přiznaných žalovanému ve výroku I. rozsudku okresního soudu a současně co do posouzení otázky, zda je možno žalovaného zavázat k zaplacení splátek stanovených ve výroku I. rozsudku okresního soudu pod ztrátou jejich výhody), a to včetně řízení jeho vydání předcházejícího. Postupoval přitom dle § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 zákona č. 99/1963 sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž žádné vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal a ostatně je netvrdil ani žádný z účastníků řízení. Po takto provedeném přezkumu pak odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné, avšak pouze částečně.5. Odvolací soud považuje za nutné v prvé řadě předeslat, že splátky dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 116 012,31 Kč uvedené ve výroku I. rozsudku okresního soudu nebyly tímto soudem stanoveny ve smyslu § 160 o. s. ř., tedy jako splátky již dříve splatného dluhu. Jak totiž vyplývá z odůvodnění rozsudku okresního soudu, ten je určil v souladu s § 87 odst. 1 in fine ZoSÚ. Toto ustanovení ukládá spotřebiteli vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, jak vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (na nějž okresní soud ve svém rozsudku také odkázal). Podle něj v případě závěru o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu porušení povinnosti úvěrující ve věci zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu § 86 odst. 1 ZoSÚ má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nově stanovené době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele).6. Odvolací soud tak souhlasí se závěrem okresního soudu, že pro posouzení splatnosti částky 116 012,31 Kč se skutečně uplatní speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 větě druhé a odst. 2 ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou bezdůvodného obohacení obsaženou v zákoně č. 89/2012 sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Nicméně již nesouhlasí s tím, že je možno dovodit schopnost žalovaného splácet jistinu úvěru žalobkyni splátkami pouze ve výši 2 000 Kč měsíčně. Sám okresní soud totiž ve svém rozsudku uvedl, že žalovaný je dle jeho názoru „snad“ schopen tyto splátky žalobkyni platit. Již z této formulace použité okresním soudem je tak zřejmé, že okresní soud při svém rozhodování nevěděl nic o konkrétních možnostech žalovaného splácet poskytnutou jistinu úvěru.7. V této souvislosti je přitom nutno zohlednit, že pokud jde o možnosti a schopnosti žalovaného zaplatit dlužnou jistinu úvěru, byl tento v řízení před okresním soudem zcela pasivní. Ničeho totiž netvrdil (natož aby doložil) o tom, že by nebylo v jeho možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit ode dne následujícího po dni, kdy mu byla prokazatelně vyplacena a ocitl se tak v jeho dispozici. Žalovaný tak ani nijak netvrdil, zda a jakým případně způsobem tuto částku použil. Současně se ani nedostavil k jednání soudu, a to jak okresního, tak i odvolacího. K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co jí na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli, a nikoliv na poskytovateli úvěru (jak uvedl také Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025). Ten totiž ani logicky nemůže mít žádné informace o možnostech a schopnostech žalovaného jako dlužníka jistinu úvěru vrátit.8. Žalovanému byla poskytnuta jistina úvěru ve výši 411 000 Kč dne 29. 3. 2018, přičemž odvolací soud má za to, že žalovaný zjevně byl schopen tuto jistinu vrátit poskytovateli úvěru již následujícího dne, neboť nijak netvrdil, zda a jakým způsobem tuto jistinu použil. Žalovanému tak dnem následujícím (30. 3. 2018) vznikla povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru (ve výši 411 000 Kč) sníženou následně o částku již zaplacenou (ve výši 294 987,69 Kč), tedy částku 116 012,31 Kč. A pokud tak žalovaný dne 30. 3. 2018 neučinil, dostal se dnem následujícím do prodlení s jejím zaplacením. Odvolací soud tak na rozdíl od okresního soudu dovodil, že se žalovaný dostal do prodlení s vrácením dosud nesplacené jistiny úvěru v částce 116 012,31 Kč již dnem 31. 3. 2018. S ohledem na tuto skutečnost by tak bylo možno dovodit, že není jakkoliv namístě stanovovat žalovanému jakékoliv splátky pro splacení dlužné dosud nesplacené jistiny úvěru.9. Nicméně s ohledem na skutečnost, že se sama žalobkyně v rámci odvolacího řízení výslovně domáhala pouze toho, aby byla výše měsíční splátky (stanovená jako hmotněprávní splatnost dle § 87 ZoSÚ) změněna na částku 5 000 Kč, nemohl odvolací soud tento odvolací návrh žalobkyně překročit. Pokud by totiž odvolací soud zavázal žalovaného k zaplacení dosud nesplacené jistiny úvěru v jakékoliv splátce přesahující žalobkyní navrhovanou výši 5 000 Kč měsíčně (či např. najednou, tj. bez stanovení jakýchkoliv splátek