57 Co 296/2025-98 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud určil, že dohoda dědiců ze zákona o rozdělení pozůstalosti po zemřelém , jméno FO, , zemřelém dne , datum, , mezi , jméno FO, , narozeným , datum, , a žalovanou, schválená usnesením Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 11. 9. 2023 č. j. 15 D 357/2023-50, je vůči žalobci co do podílu o velikosti ideální ½ na pozůstalosti právně neúčinná (výrok I). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 39 707 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).2. Proti rozsudku podala odvolání žalovaná, která se domáhala jeho změny tak, že žaloba bude zamítnuta. Namítala, že z povahy nároku žalobce za dlužníkem , jméno FO, (dále jen „dlužník“) o tomto vymahatelném závazku nevěděla a ani vědět nemohla, neboť předmětné nároky vycházejí ze směnečných platebních rozkazů vydaných soudem až poté, co byla dědická dohoda uzavřena. V době uzavření dědické dohody neměl žalobce za dlužníkem ani jednu z pohledávek vykonatelnou. Jelikož uzavření dědické dohody časově předcházelo vzniku vykonatelných pohledávek žalobce za dlužníkem, je zřejmé, že závěr soudu, že dědická dohoda byla účelová, je nesprávný. Navíc dědická dohoda byla přáním zůstavitele (zemřelého , jméno FO, ) a naplňuje tak § 591 písm. d) o. z. Pokud dlužník přání svého otce vyhověl, jednalo se o mravné jednání dle zásad slušnosti, ve prospěch žalované, jako matky dlužníka a osoby zdravotně znevýhodněné, a to s přihlédnutím k tomu, že i za života zůstavitele obdržel dlužník majetkové plnění, které by jinak bylo započteno na jeho dědický díl, kdyby dědická dohoda nebyla s žalovanou uzavřena. Dále namítala, že soud prvního stupně neprovedl žalovanou navržený důkaz (nájemní smlouva) za účelem prokázání tvrzení, že žalobce jako věřitel je oprávněn se domáhat svého plnění i prostřednictvím majetku třetí osoby, kdy primárním dlužníkem žalobce byla osoba odlišná od dlužníka. Ze strany dlužníka je vůči vymáhajícímu soudnímu exekutorovi plněno, je tedy namístě učinit závěr, že pohledávka žalobce za dlužníkem není nedobytná, navíc za situace, kdy dlužník požádal soudního exekutora o splátky k úhradě vymáhané peněžité povinnosti, avšak soudní exekutor však na plnění ve splátkách nepřistoupil, což však nemůže jít k tíži žalované tak, aby byla vyslovena předmětná neúčinnost. Soud prvního stupně žalobě vyhověl ve vztahu k dohodě o rozdělení pozůstalosti v celém rozsahu, ačkoli je patrno, že je zde zřejmý nepoměr mezi pohledávkami žalobce za dlužníkem a hodnotou majetku dle dohody o rozdělení pozůstalosti. Dle žalované by bylo namístě, aby žalobce konkretizoval, u kterého konkrétního majetku z dohody o rozdělení pozůstalosti má být případně neúčinnost vyslovena tak, aby byla dána proporcionalita ve vztahu k výši pohledávek žalobce za dlužníkem. Žalovaná konečně namítla nesprávnost přiznaných nákladů řízení žalobci ve vztahu k cestovnému, kdy soud přiznal žalobci 2 x cestovné za cestu , adresa, , ačkoli právní zástupce žalobce je sídlem v , adresa, .3. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení rozsudku jako správného. Pro posouzení věci není podstatné, kdy nastala vykonatelnost pohledávky věřitele. Přání zemřelého lze najisto prokázat pouze závětí, která nebyla předložena. Otázka mravního jednání dlužníka stojí k protikladu k jeho nemravnému jednání, když jako mnohonásobný dlužník, zatížený mnoha exekucemi, žije v Praze přesto, že vydělává částky hluboko pod životním minimem, a tímto jednáním se zjevně snaží pouze vyhnout se placení svých závazků. Skutečnost, že dlužník na pohledávku hradí směšně nízké splátky a otázka proporcionality nejsou pro posouzení věci významné. Právní zástupce má místo podnikání v , adresa, .4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek v celém rozsahu dle § 212 odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), se závěrem, že odvolání žalované není důvodné.5. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní], vyjma zjištění, které soud prvního stupně učinil z výslechu svědka , jméno FO, , kterého v rámci volného hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř. shledává soud prvního stupně nevěrohodným s ohledem na obsah jeho výpovědi, když odvolací soud s tímto hodnocením soudu prvního stupně souhlasí.6. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 589 odst. 1, § 590 odst. 1 písm. c) a § 592 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“).7. Lze obecně konstatovat, že předpokladem úspěchu zkracovaného věřitele je (1) vykonatelná pohledávka, která (2) nebyla buď vůbec uspokojena (protože nebylo z čeho), nebo byla uspokojena jen zčásti, a to v důsledku (3) odporovatelného jednání dlužníka.8. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1079/2017 k odpůrčí žalobě (§ 589 o. z.) je aktivně věcně legitimován věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vykonatelná, jestliže právní jednání dlužníka zkracuje její uspokojení. Vykonatelnou se rozumí pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 594 o. z. Žaloba o určení, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, která s dlužníkem právně jednala nebo která z právního jednání přímo nabyla prospěch, vůči jejímu dědici, vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, nebo – je-li splněna některá z podmínek stanovených v § 594 odst. 2 písm. a) až c) o. z. – vůči jinému právnímu nástupci.9. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3914/2016 požadavek, aby pohledávka věřitele byla vykonatelná, nevymezuje podmínku pro vyslovení neúčinnosti právního jednání dlužníka, ale aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě; podmínky, za nichž se věřitel může (úspěšně) dovolat určení neúčinnosti právního jednání dlužníka, se uvádí zejména v ustanoveních § 590 a § 591 o. z. Neúčinnosti právního jednání se lze za podmínek uvedených zejména v ustanoveních § 590 a § 591 o. z. dovolávat nejen tehdy, jestliže pohledávka věřitele byla vykonatelnou již v době, kdy bylo učiněno napadené právní jednání, ale i v případě, že bylo učiněno dříve, než se pohledávka věřitele za dlužníkem stala vykonatelnou. Odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vykonatelnou v době rozhodování soudu.10. Ze shora uvedeného plyne, že odvolací námitka žalované, že v době uzavření dědické dohody neexistovaly vykonatelné pohledávky žalobce za dlužníkem, není důvodná.11. Pokud navíc žalovaná v odvolání namítala, že z tohoto důvodu o vymahatelném závazku žalobce v době uzavření dědické dohody nevěděla a ani vědět nemohla [§ 590 odst. 1 písm. c) o. z.], pak tuto procesní obranu uplatnila až v odvolacím řízení. V odvolacím řízení se uplatňuje systém neúplné apelace a uplatní se zde zákaz uvádění nových skutečností dle § 205a odst. 1 o. s. ř.12. Jde-li o odvolací námitku žalované týkající se aplikace § 591 písm. d) o. z., pak podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 955/2018 podmínky uvedené v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je třeba – vzhledem k tomu, že jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka – vykládat v souladu se smyslem a účelem institutu relativní neúčinnosti. Tuto výjimku z možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka je namístě aplikovat jen tehdy, převáží-li mravní závazek nebo ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli. Ustanovení § 591 písm. d) o. z. tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad ustanovení § 591 písm. d) o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým, neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami považovat za „slušné“ a „mravné“. Takové absolutní nadřazení mravních závazků a ohledů slušnosti nad závazky právní však jis