75 Co 267/2025-63 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 152.310 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu zamítl v části o zaplacení 117.481,54 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5.477,20 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 269.791,54 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 262.119,84 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 5.571,70 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení (výrok II.) a o nákladech řízení mezi účastníky rozhodl tak, žádný z nich na tuto nemá právo. Uvedeným způsobem okresní soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 269.791,54 Kč (zůstatek úvěru 262.119,84 Kč, připsané úroky z úvěru 5.571,70 Kč, poplatky 2.100 Kč) s příslušenstvím za skutkových tvrzení o tom, že uplatněný nárok vyplývá ze smlouvy o úvěru ze dne 1. 11. 2021 uzavřené mezi , právnická osoba, . a žalovaným, kterou se uvedená právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a poskytla žalovanému úvěr ve výši 300.000 Kč a žalovaný se zavázal splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách, přičemž z důvodu porušení uvedené povinnosti byl úvěr zesplatněn ke dni 2. 10. 2024.2. Po projednání věci okresní soud učinil závěr, že má za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, .) a žalovaným byla uzavřena dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, úvěrová smlouva, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 300.000 Kč. Žalovaný vrátil částku 147.690 Kč. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně měla k dispozicí prohlášení žalovaného o tom, že jeho průměrný čistý měsíční příjem činí 12.794 Kč z invalidního důchodu 3. stupně, je svobodný, bydlí u rodičů, počet členů domácnosti tvoří 1 osoba a že je požadovaná výše úvěru 20.000 Kč za účelem konsolidace. Právní předchůdkyně žalobkyně provedla prověření v insolvenčním rejstříku, prověřila informace v CBCB (splátková morálka), prověřila interní evidenci, ve které nebyly žádné negativní informace. Vycházela tak z příjmu žalovaného 12.794 Kč (příjem ověřen z účtu žalovaného) a sdělení žalovaného, že jeho výdaje činí 0 Kč. Proto vycházela ze statistických údajů o nákladech na živobytí a normativních nákladů na bydlení celkem ve výši 6.777 Kč. Pokud žalovaný deklaroval splátky 0 Kč, pak byly zjištěny splátky ve výši 150 Kč (kontokorent 5.000 Kč), splátka 2.520 Kč (revolvingový úvěr 5.000 Kč), úvěr se splátkou 1.573 Kč a ve výši 2.627 Kč (oba úvěry konsolidovány poskytnutým úvěrem). Dále okresní soud vycházel ze skutkového zjištění, že pohledávka byla smlouvou ze dne 28. 11. 2024 postoupena na žalobkyni.3. Na takto zjištěný skutkový stav věci okresní soud aplikoval ust. § 2395 občanského zákoníku a ust. § § 86, 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZoSÚ“), se závěrem o tom, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná dle ust. § 87 ZoSÚ, když podle okresního soudu právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti uložené citovaným zákonem řádně, neboť evidentně údaje, které měla k dispozici vyhodnotila chybně. Žalovanému, který je invalidním důchodcem 3. stupně (evidentně není tedy šance na přivýdělek) totiž poskytla úvěr ve výši 300.000 Kč, ačkoli prověření prováděla k žádosti na částku 20.000 Kč. Ačkoli měl žalovaný výdělkem pod hranicí minimální mzdy, poskytla mu úvěr ve výši, která více než 20 x převyšuje jeho jediný příjem, nadto v situaci, kdy bylo evidentní, že žalovaný není schopen splácet ani nízké splátky a potřebuje stávající úvěr konsolidovat, přesto mu poskytla další, několikanásobně vyšší částku. Přitom právě u nízkých příjmů je nutno hodnotit, že takovým klientům zbývá opravu jen minimální či spíše žádná částka na splácení. Jde podle okresního soudu o jinou situaci, něž když je několikanásobek příjmu poskytnut např. osobě, která má příjem v řádech desetitisíců korun. Za situace, kdy žalovaný uvedl evidentně zavádějící informace o svých výdajích i splátkách, byl přesto vyhodnocen jako spolehlivý příjemce úvěru v řádu statisíců korun, přitom bylo zcela zjevné, že bude mít problém takový dluh splácet. Podle okresního soudu je v posuzované věci jednoznačné, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet nesplnila vůbec. Úvěr poskytla, ačkoli bylo zřejmé, že žalovaný bude mít zjevně problém dluh splatit. Úvěr tak právní předchůdkyně žalobkyně poskytla v rozporu s ust. § 86 odst.1 věta druhá zák. č. 257/2016 Sb. a proto okresní soud učinil závěr o neplatnosti smlouvy. Žalovaný je tak povinen poskytnutý úvěr vrátit v souladu s ust. § 87 ZoSÚ. Žalovanému byla poskytnuta celkem částka 300.000 Kč, podle provedených důkazů zaplatil 147.690 Kč, proto je povinen vrátit částku 152.310 Kč. V situaci, kdy se žalovaný se ke svým možnostem nijak nevyjádřil, uložil okresní soud vrácení částky v obecné pariční lhůtě. Vzhledem k tomu, že povinnost vrácení jistiny vzniká teprve uložením této povinnosti soudem, nemůže být žalovaný v prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).4. Proti uvedenému rozsudku, a to pouze ve vztahu k výroku II., co do úroku z prodlení z částky 152.310 Kč ve výši 12,75 % ročně od 29. 12. 2024 do zaplacení, brojí odvoláním žalobkyně, domáhajíc se jeho změny tak, že dále bude žalobkyni přiznán úrok z prodlení ve výše uvedeném rozsahu. Podstatou odvolání žalobkyně je nesouhlas se závěrem okresního soudu o tom, že dosud nenastalo prodlení žalovaného a že žalobě mohlo být vyhověno pouze co do nároku na vrácení dlužné jistiny bez zákonného úroku z prodlení. Podle žalobkyně však splatnost nároku nestává až v souvislosti s rozhodnutím soudu, ale daleko dříve, a to v souvislosti s výzvou k vrácení dlužné částky učiněnou věřitelem. Nadto podle žalobkyně žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by neměl možnost prostředky vrátit ve lhůtě, která mu byla poskytnuta věřitelem. Na podporu své argumentace žalobkyně odkazovala na dřívější rozhodnutí zdejšího odvolacího senátu či na jiná rozhodnutí odvolacích soudů a dovolacího soudu.5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.6. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.7. Předně krajský soud akceptuje jednotlivá skutková zjištění učiněná z provedených důkazů a závěr o skutkovém stavu věci, jak se podává z napadeného rozsudku, na což se pro stručnost odkazuje.8. Jde-li o právní hodnocení, okresní soud správně posoudil, že vztah mezi žalobkyní, resp. právní předchůdkyní, a žalovaným je vztahem mezi profesionálem a spotřebitelem a s ohledem na předmět smlouvy vedle obecné úpravy úvěrového vztahu dle občanského zákoníku na věc správně aplikoval speciální úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ). Správně tedy okresní soud provedl test postupu věřitele před uzavřením předmětné smlouvy dle kritéria postupu s odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu §§ 75 a 86 ZoSÚ, přičemž pokud okresní soud dospěl k závěru, že takovému postupu věřitel nedostál, pak odvolací soud tento závěr akceptuje. Ostatně uvedené právní posouzení žalobkyně nezpochybňuje. Okresní soud tedy správně žalobkyni přiznal pouze částku 152.310 Kč (výrok I.), představující rozdíl mezi tím, co bylo žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně dle úvěrové smlouvy poskytnuto a tím, co vrátil, a to bez příslušenství, když ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.). V uvedeném směru lze ohledně příslušenství ve formě úroku z prodlení rovněž odkázat na odůvodnění okresního soudu uvedené v bodě 26. napadeného rozsudku, přičemž, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, stanovil okresní soud splatnost nároku žalobkyně (speciální bezdůvodné obohacení) ve lhůtě 3 dnů od právní moci výroku I. rozsudku. Žalovaný byl pak povinen uvedené částky žalobkyni uhradit do 17. 10. 2025 s tím, že pokud tak neučinil, je ode dne 18. 10. 2025 v prodlení.9. Odvolací argumentaci žalobkyně tak nelze přisvědčit, když zdejší odvolací soud při řešení otázky vzniku prodlení dlužníka – spotřebitele k vrácení bezdůvodného obohacení vzniklého ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru respektuje závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (srovnej body 15. až 17.). Zdůraznění hodné je to, že smyslem ust. 87 ZSÚ je stanovení civilně právní sankce poskytovateli spotřebitelského úvěru pro případ porušení jeho základních a zásadních povinností stanovených zejména ust. §§ 75, 86 ZSÚ, jako reflexe legitimního požadavku na zodpovědné úvěrování fyzických osob, který má bránit negativní společenským dopadům a společensky patologickým jevům spojeným s tzv. dluhovými pastmi. Podle názoru odvolacího soudu již jen to, že dojde-li poskytovatelem úvěru k soudnímu vymáhání nároku ze spotřebitelské