75 Co 55/2026-175 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 92 381 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 158 957 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 251 338 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, částky ve výši 55 222,72 Kč, úroku ve výši 66,38 % ročně z částky 211 517,23 Kč od 22. 10. 2024 do 14. 11. 2024 ve výši 8 994 Kč a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 211 517,23 Kč od 15. 11. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 22. 10. 2024 dosáhne částky 879 120 Kč a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně se domáhala žalované částky 306 560 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o úvěru číslo , hodnota, uzavřené s žalovaným, když současně se smlouvou o úvěru byla uzavřena dohoda o konsolidaci, když z poskytnutého úvěru ve výši 212 000 Kč měla být částka 119 619 Kč použita na předčasné splacení úvěru dle úvěrové smlouvy č. , hodnota, a zbytek prostředků měl být vyplacen na účet žalovaného. Okresní soud uzavřenou smlouvu o úvěru vyhodnotil jako neplatnou, když dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že by s odbornou péčí při uzavření úvěrové smlouvy posoudila úvěruschopnost žalovaného. Na základě tohoto právního posouzení kvalifikoval okresní soud nárok žalobkyně jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v souvislosti s ustanovením § 2991 občanského zákoníku a dovodil, že žalobkyně na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru poskytla žalovanému do jeho dispozice pouze částku 92 381 Kč (rozdíl mezi 212 000 – 119 619). Tuto částku okresní soud žalobkyni přiznal, když ve zbytku žalobu zamítl, včetně požadovaných úroků z prodlení v tomto směru s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.3. Proti výrokové části II. napadeného rozsudku, a to pouze v rozsahu částky 105 705 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 105 705 Kč ve výši 12,75 % ročně od 22. 10. 2024 do zaplacení, podala žalobkyně včasné odvolání a domáhala se změny napadeného rozsudku. Odvolatelka namítala, že okresní soud nesprávně dovodil, že na základě neplatné smlouvy o úvěru byla žalovanému vyplacena pouze částka 92 381 Kč. Odvolatelka namítala, že okresní soud nesprávně při závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy určil výši bezdůvodného obohacení, když žalovanému byla poskytnuta celkem částka 212 000 Kč, přičemž žalovaný uhradil celkem 13 914 Kč. Bezdůvodné obohacení tak představuje částku celkem 198 086 Kč a pokud okresní soud dosud přiznal pouze částku 92 381 Kč, měla by být dále přiznána i částka 105 705 Kč. Okresnímu soud vytýkala, že nerespektoval autonomii vůle smluvních stran a sjednanou konsolidační dohodu, podle níž z úvěru ve výši 212 000 Kč byla částka 119 619 Kč určena k doplacení předchozího úvěru dle úvěrové smlouvy č. , hodnota, . Částku 119 619 Kč tak měl okresní soud zohlednit v rámci vypořádání bezdůvodného obohacení, neboť představuje prospěch získaný žalovaným díky konsolidační dohodě. Dohoda o konsolidaci uzavřená mezi stranami dne 5. 6. 2024 byla výrazem jejich smluvní autonomie, strany se svobodně dohodly, že část nového úvěru bude použita na úhradu předchozího dluhu žalovaného u žalobkyně. Tím žalovaný získal majetkový prospěch v podobě uhrazení svého dluhu. Je nerozhodné, že tyto prostředky fyzicky neobdržel na svůj účet; podstatné je, že byly použity v jeho prospěch (k úhradě jeho závazku). Autonomie vůle stran v konsolidační dohodě musí být podle žalobkyně respektována i při vypořádání bezdůvodného obohacení a nelze tak přijmout závěr okresního soudu, že by se k plnění poskytnutému na úhradu konsolidovaného závazku nemělo přihlížet. Tím by totiž došlo k popření smluvní dohody a k faktickému dvojímu započtení téhož plnění. Vůle smluvních stran směřovala ke splacení předchozího dluhu, a toto plnění nemá být zároveň znovu alokováno na nyní žalovanou pohledávku. Přijetím opačného názoru by nejen došlo k nerespektování vůle smluvních stran, ale zejména by jedno již inkasované plnění bylo alokováno na závazky žalovaného dvakrát, což je v rozporu se zákonem i principy spravedlnosti. Na podporu své argumentace odkazovala na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, sp. zn. 27 Co 273/2025, ze dne 22. 10. 2025.4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je v převážné části důvodné.6. Předně krajský soud považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a závěr o skutkovém stavu a pro stručnost na tyto zcela odkazuje, včetně skutkového zjištění okresního soudu o tom, že žalovaný čerpal úvěr dne 5. 6. 2025 ve výši 92 381 Kč a že částka 116 916 Kč byla poukázána na účet žalobkyně k úhradě dluhu dle smlouvy o úvěru č. , hodnota, .7. Okresní soud správně dovodil, že smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky je neplatným právním jednáním z důvodu porušení povinností žalobkyně řádně přezkoumat úvěruschopnost žalovaného. Správně také okresní soud nárok žalobkyně vypořádal z titulu tzv. speciálního bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.8. Jestliže však okresní soud při vypořádání bezdůvodného obohacení nezohlednil částku 116 916 Kč, která byla v rámci dohody o konsolidaci použita na úhradu předchozího dluh žalovaného dle smlouvy o úvěru č. , hodnota, , nepostupoval správně. Krajský soud v tomto směru v celém rozsahu akceptuje odvolací argumentaci žalobkyně a uzavírá, že na základě, byť neplatné smlouvy o úvěru č. , hodnota, , byla žalovanému poskytnuta celkem částka 212 000 Kč, z čehož částka 92 381 Kč na účet žalovaného a zbylá částka 116 916 Kč dle uzavřené dohody o konsolidaci na předchozí dluh žalovaného u žalobkyně. Za této situace, jak správně argumentuje žalobkyně, představuje výše bezdůvodného obohacení při zohlednění plateb žalovaného ve výši 13 914 Kč částku 198 086 Kč, nikoliv okresním soudem přiznanou částku 92 381 Kč.9. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že smlouva o úvěru, včetně dohody o konsolidaci byla shledána neplatným právním jednáním. Podstatné je, že na základě takto neplatného právního jednání bylo žalovanému poskytnuto 212 000 Kč. Je zcela nerozhodné, že pouze část tohoto plnění byla poskytnuta na účet žalovaného a část na zaplacení jeho předchozího dluhu. Je třeba vycházet z toho, že takto se účastníci, byť neplatného právního jednání dohodli, žalobkyně na základě této dohody plnila, žalovaný s tímto způsobem plnění souhlasil. Nebylo tedy důvodu, aby okresní soud přezkoumával konsolidovanou úvěrovou smlouvu. Pro úplnost je vhodné obecně doplnit, že pokud by konsolidovanou úvěrovou smlouvou byla smlouva uzavřená mezi žalovaným a odlišným věřitelem, než je žalobce, je vysoce pravděpodobné, že takový žalobce by nemohl vůbec tvrdit a ani prokazovat postup předchozího věřitele dle § 86 ZSÚ před uzavřením spotřebitelské úvěrové smlouvy a za takové situace by požadavek a postup soudu, jak jej aplikoval v této věci (přezkum předchozí úvěrové smlouvy), vedl ve své podstatě k odmítání spravedlnosti.10. Odvolací soud tedy s ohledem na vše výše vyložené v situaci, kdy žalovanému se dostalo z neplatného právního jednání – spotřebitelské úvěrové smlouvy - celkem plnění v hodnotě 212 000 Kč, na což žalobkyni dosud vrátil 13 914 Kč, a okresní soud žalobkyni přiznal pouze částku 93 381 Kč, změnil dle § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. napadený rozsudek okresního soudu ve výrokové části II. tak, že žalovaný je povinen dále zaplatit žalobkyni částku 105 705 Kč, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.11. Pokud žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 12,75% ročně z částky 105 705 Kč od 22. 10. 2024, pak zdejší odvolací soud při řešení otázky vzniku prodlení dlužníka – spotřebitele – k vrácení bezdůvodného obohacení vzniklého ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru respektuje závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (srovnej body 15. až 17.). Zdůraznění hodné je to, že smyslem ust. 87 ZSÚ je stanovení civilně právní sankce poskytovateli spotřebitelského úvěru pro případ porušení jeho základních a zásadních povinností stanovených zejména ust. §§ 75, 86 ZSÚ, jako reflexe legitimního požadavku na zodpovědné úvěrování fyzických osob, který má bránit negativní společenským dopadům a společensky patologickým jevům spojeným s tzv. dluhovými pastmi. Podle názoru odvolacího soudu již jen to, že dojde-li poskytovatelem úvěru k soudnímu vymáhání nároku ze spotřebitelské úvěrové smlouvy, je zpravidla znakem, že není v možnostech dlužníka – spotřebitele - dluh z úvěru (popř. speciálního bezdůvodného obohacení) uhradit. Pokud právním řádem prostupuje obecn